Kdyby nešlo o reálný příběh, zněl by jako pohádka. Siti Muharam, o které dosud nikdo netušil, je totiž pravnučkou legendární zanzibarské zpěvačky Siti Binti Saad, nevzdělané dívky, která před sto lety, nadneseně řečeno, ukradla sultánovi dvorskou hudbu určenou elitám, věnovala ji lidem a její sláva se dotkla hvězd. Přezdívá se jí Matka taarab – hudby, s níž se dodnes identifikuje Zanzibar, Tanzánie a celé východoafrické pobřeží; hudby nasávající v průběhu času arabské, indické, evropské a africké vlivy; hudby, kterou si nelze představit bez swahilské poezie. S ní se stala taarab nadobro dostupnou pro všechny, o to dalekosáhleji, že Binti Saad do původně složitě strukturované arabské hudební formy vložila africké rytmy a jako první místo arabsky zpívala svahilsky. Zkrátka totální revolucionářka taarab a smutné na tom je, že se od ní dochovalo naprosté minimum nahrávek a písně Binti Saad přežívají hlavně v kolektivní paměti.
Pravnučka se prababičkou nikdy moc nechlubila. Ačkoliv občas vystupovala s vojenskou kapelou, o hudební kariéře nesnila. Jenomže si od britského producenta Pete Buckenhama nechala vysvětlit, že má opravdu mimořádný talent, a zkusila v sobě najít tu samou odvahu jako prababička, jejíž písně tvoří jádro alba. Kde by přitom mohla tušit, že jí do uší zazní elektronika a do zad zafouká saxofon londýnské jazzmanky Tamar Osborn. Ne, žádné lámání taaraba v kole, ani módní fúze pro fúzi, ta pohádka dopadla opravdu dobře. Zanzibarský loutnista a houslista Mohamed Issa Matona takřka sám nahradil kapelu, zahrnující samozřejmě famózního hráče na citeru qanun, ústřední nástroj zanzibarské hudby. Perkuse s tably jedou v lince rytmické odnože taaraby, tzv. kidumbak, a v symbióze s elektronikou se doslova zmocní skladby Pakistan, přecházející s rockujícím oudem do připomínky arabské minulosti, zatímco elektro ujetá Ashikibaya má nádech Bollywoodu. A úchvatný hlas Siti je pravdou, kterou není třeba dokazovat. To snad slyší každý.