Zatímco u šoubyznysových umělců je desetiletá přestávka mezi alby vnímána málem jako umělecká sebevražda, u afrických hudebníků se to tak nebere. Když zkrátka nemají co nového říct, do studia nechodí, mezitím ale, jak se lidově říká, zrají jako víno. Platí to i pro gambijskou griotskou zpěvačku, skladatelku a první mezinárodně známou hráčku na koru. V Londýně žijící a klasicky vzdělanou violoncellistku dodejme, což je důležité, abychom pochopili její snahu zpochybnit vnímání tradic, aniž by je přílišnou modernizací někdy vydala napospas mainstreamu. Nikam nespěchala i z jiného důvodu: většinu času poslední léta věnovala osobně založené i vedené první kulturně vzdělávací akademii v Gambii.
„Moje hudba není předem promyšlenou směsicí žánrů, ale spíše uceleným zvukem, vyjadřujícím mou identitu v její nejčistší podobě,“ uvedla Sona. A jak si to máme přebrat? Všechny skladby oproti debutu napsala sama. Griotská tradice se v nich prolíná se západními vlivy a akustické nástroje s elektrickými. Vedle kory a kytary hraje také na baskytaru a violoncello a užívá si stylové svobody, nicméně zůstává na půdě západoafrické hudby. Žádné experimentování. A pokud její hranice překročí, tak s hostujícími saxofonistou Kirkem Whalumem nebo harmonikářem Jockema Webbem jen připomíná, jak hodně v minulosti Afrika zasáhla do dějin blues nebo jazzu.
Název velmi energického alba znamená cosi jako jednota a týká se širšího pojetí mateřství a toho, co matka symbolicky představuje v komunitě. Ve skladbě Kambengwo – hymnické oslavě africké jednoty a černého kontinentu – pak ženu/matku se senegalským zpěvákem Yooussou N’Dourem usadili v rytmu mbalaxu na pomyslný trůn. Do studia pozvala také malijského virtuóza na koru Ballake Sissoko, který jako první velký griotský hráč Sonu kdysi posadil vedle sebe jako rovnocenného partnera.
Západoafrický formát alba narušuje pouze popově laděná baladická „mírová modlitba“ Kafaroo, ve které s ní jímavě zpívá jemenský zpěvák Ravid Kahalani z izraelské skupiny Yemen Blues. Čekání se vyplatilo.