Dlouho jsme si na Západě mysleli, že v přímočaře naštvaném rocku nás jen tak někdo neporazí a už vůbec ne dejme tomu mladí kluci z Mali, takže jsme jim trochu pomohli a záhy zjistili, že radu nemazat se s tím a jít rovnou na věc, pochopili správně. Vlastně jim nic jiného nezbývalo, protože, jak říká producent alba Matt Sweeney, váleční uprchlíci sledující v přímém přenosu rozpad vlastní země mají docela jinou představu o tom, co je „bad day“. Zabijácké album otevírá výkřik tradicím patriarchátu odvážně vzdorující holky, co právě dala kopačky klukovi: „I don’t give a shit / fuck / damn“. Karty skupiny jsou tím pádem na stole: kašlat na velké umění. Proto tentokrát žádní slavní hosté, dechy, afrobeatové odbočky a dětské sbory.
Pouze a jen s ničím nezaměnitelné severomalijské kytarové blues naočkované zeppelinovským hard rockem oslavující prostý fakt, že navzdory těžké krizi, v jaké se Mali nachází, mohou Songhoy Blues stále žít, hrát a rozdávat optimismus. A buďme k sobě upřímní, aktuálně ho dost potřebujeme, což kvarteto pochopilo už v létě, když do světa vypustilo anglicky nazpívanou skladbu Worry: „Neboj, zase budeš šťastný, bude to ale ještě chvíli trvat.“
Zbytek je v malijských jazycích a o místních, dost žalostných tématech. Z hymnicky odbojného manifestu Fey Fey, protože v podstatě tuarežského, kdy Garba Touré na kytaru napodobuje zvuk tradičních houslí njarka, se třeba dozvíme, že pokud se Dogoni s Fulby a Tuaregové se Songhajci navzájem nepozabíjejí, nemusela by se země rozpadnout. A vzhledem k tomu, že většinu malijské populace tvoří mladí lidé, toužící po změně, ve skladbě Barre se jim dostává rady jak na to: postavte se starým zkorumpovaným politikům.
Slovo griotů v Mali určitě neztratilo na váze a sama kapela volá po jejich začlenění do vzdělávacího systému, na dlouhé eposy, ale teď není moc času. Přednost má pořádně ostrý rockʼnʼroll.