„Nikdy jsem se nechodil do hudební školy. Nástroje mi podléhaly, a já jim, vlivem halucinogenů a uměle vytvořených představ-snů-rájů.“ David Sphaèros Hispard je unikátní francouzský muzikant a performer, přes dvacet let frontman kapely Aqua Nebula Oscillator, v počátcích hodně ovlivněný prvními experimentálními počiny s oscilátory kapely Silver Apples, elektrickými výboji Sun Ra, sitárového gurua Shankara, prvofloydovského génia Syda Barretta i epileptických divočin MC5. Kdyby měl Timothy Leary místo bádání s LSD kapelu, myslím, že by jela velmi podobným směrem.
Sphaèros si dal na novince sakramentsky záležet. Nejde věřit, že to celé jen tak „spadlo shůry“. Prý se ale pro tohle album po způsobu automatického psaní spontánně vyjevovalo sedm skladeb k sedmi filmům, aniž by měl dopředu představu o finálních verzích. Až následným dotvářením a vrstvením zvuků z mnohobarevných vizí vznikla poezie Possession. Každá vize je jiná. Lucifero v temně gotickém obalu čarodějnický úvodník tajemného typu s hlukovými vlnami syntezátorů, drnkáním kytary a sitáru, do hloubi zkreslenou mužskou deklamací ve francouzštině a ženského hlasu anglicky. Titulní Possession už valí stupňujícně jako v tribálním rituálu hypnobicí, neuvěřitelně jinde neslyšené synthy zvuky i staré oblíbené osciátory, protahované, bastlené, s „amatérskými“ protitóny kvičící a klimaktické à la The Doors (The End). Je to trip, psychedelie, je tam sex! Sorcière v podobně hustém duchu přidá cemballový rejstřík a navrch chorálně vrstvené hlasy.
Vibration si z předchozí skladby přebírá „žabí“ kvákot a i přes dominantní velebný zvuk varhan celá zhutňuje a zrychluje až k šílenství. Nad všemožnými perkusemi ještě gongy! Valí se to jako ďas a Void je démonická prázdnota-zklidnění, vize z němých upírských filmů, před devítiminutovým, možná nejlepším, dramaticky stupňovaným Oeil (Oko). Ange de Lumière pak závěrem trhavě dýchavičnými hlasy pod/nad hudbou dává vědět, oč tu kráčí.