Největší výzvou pro návštěvníka 9. ročníku multižánrového festivalu bylo neudělat si z maratonu sprint mezi scénami a pak předčasně nepadnout. Ač třeba ve slastném přetížení výtečnou muzikou. V Brně se během Maratonu hudby (8.–11. 8. 2024) hraje všude. Nejen v klubech, sálech a divadlech, ale i v Uměleckoprůmyslovém muzeu, na ulicích, nádvořích a náměstích, v pasážích nebo na lodi. A dokonce ve vodojemech. Před hudbou není úniku, naštěstí. To ona běží maraton a pro hudebníky by zase seděl příměr ke štafetě. Našinec pak má největší honičku v hlavě. To kvůli rozhodovacímu procesu, co vybrat.
Letošní rezidenční umělec festivalu Vincent Peirani odstartoval Maraton ve čtvrtek v Sono Music Clubu se svým elektrickým projektem Jokers. Peirani umí dostat z akordeonu zvuky neslýchané i bez efektových krabiček, ale když se mu objeví v dosahu, jde o sound jak ze sci-fi. Ať už snivý, z jiných sfér. Jako v Twilight, kde exceloval také autor skladby, kytarista Federico Casagrande. Nebo málem démonický třeba v cover-verzi River původně od zpěvačky Bishop Briggs. Kam se hrabala hrubě zkreslená elektrická kytara na fňuknu, byť Casagrandeho vygradované sólo vyšlo také na výbornou. Zvláštní, že na nápad prohnat divoké basové linky akordeonu pitch-schifterem a poslat je ještě o oktávu hlouběji a k tomu řádně zkreslit zatím nepřišli deathmetalisté. Výrobci „tahacích harmonik“ by měli najednou spoustu zákazníků.
Bubeník Ziv Ravitz patří sice ke vzorům jazzové empatie a citlivosti, ovšem když došlo na silové momenty, pochopitelně uměl i velmi razantní bigbít. Bubenické sólo také představovalo lahůdku, a to i pro jedince, který si v bubenických sólech nelibuje. Ravitz totiž zaujme už vynalézavou prací se zvukem. Klidně vytáhne z bubnu melodii. Třeba tak, že různě stlačuje blány tomů loktem.
Hráčská „intenzivnost“ tria přitom nikdy nepřebila důraz na melodickou podstatu skladby, nezahltila jemnůstky. Po náporech také o to více vynikly křehké momenty jako ukolébavka Ninna Nanna. K nejsilnějším skladbám se pak zařadila předělávka Dream Brother původně od Jeffa Buckleyho, kde se vystřídalo doslova vše. Trio rozčlenilo původně relativně přehlednou písničku do série odlišných pasáží a nálad, ve kterých záludně střídalo metrum a čarovalo s dynamikou. „Tohle bude poslední skladba,“ varoval Peirani, následoval nesouhlasný hluk v sále. „No, my ji hrajeme obvykle dost dlouho… Někdy moc dlouho, kdyžtak řekněte.“ Ano, skladba vyšla triu dlouhá, nádherně dlouhá. Nikdo „neřekl“ naopak, vytleskávaly se přídavky.
Druhý Peiraniho koncert, tentokrát v akustickém cca world jazzovém akustickém kvartetu Les Égarés, proběhl v sobotu v klubu První patro. A začal rozpačitěji. Pánové se rozčilovali se zvukem. Peirani házel vražedné pohledy, hráč na koru Ballaké Sissoko se profesorsky mračil, violoncellista Vincent Ségal upjatě gestikuloval, že se neslyší z odposlechu, a saxofonista Émile Parisien šaškoval a otáčel oči v sloup. Brzy se ale vše srovnalo. Peirani se s typicky zavřenýma očima ponořili do hudby, Segal roztál, Sissoko se začal usmívat, pochopitelně stále jako pan profesor, ale už spokojený s výkonem žáků, a Parisien pochopitelně stále šaškoval, jenže s obvyklou veselou bezprostředností. Došlo na jeho výskoky ze židle, kmitání nohama ve stylu „nevím kam s nimi, tak asi poletím“, a přitom všem sázel naprosto brilantní a nápaditá sóla. Hrál by čistě a invenčně snad i při stoji na hlavě.
Nakonec vyzněl brněnský koncert stejně dobře jako ten nedávný dubnový v pražském divadle U hasičů. Ať už se sál nořil do meditace při Nomad Sky, nechal rozhýbat jednou z nástrojově nejzajímavějších aranží Zawinulova Orient Expresu, kde Sissokova kora táhne jako mašinka (ale není v tom nic dětinského), nebo se romanticky roztesknil při podmanivé melodii Marca Perroneho Esperanza. Končilo se za ovací vestoje.
Do třetice, Peirani festival v neděli uzavíral sólovým recitálem v prostorách Uměleckoprůmyslového muzea. Opět v rozverné náladě a ve výborné kondici. Ostatně pochvaloval si celý festival: „To je snad poprvé v mojí kariéře, kdy na turné trávím v jednom městě víc dní a neženu se v kolotoči letadlo-koncert-hotel-letadlo-koncert…“ Potkat jste ho mohli v Brně leckde, evidentně se bavil.
„První skladba se jmenovala Choral, no a teď uvidíme, co se stane,“ pronesl na úvod. Stalo se, že hrál vlastně méně experimentálně, než se dalo čekat, přitom spíš k dobru věci. Vystihl atmosféru chvíle a místa i přesycenost dojmy čtyř intenzivních dní, místo po hříčkách se zvukem šel spíše po srozumitelnosti až chytlavosti repertoáru. Díky tomu byl recitál poutavý a strhující. Ale ne, že by na neobvyklosti a neobvyklé techniky hry nedošlo. Peirani předvedl i to, jak tahá z akordeonu glissanda. Sestupné třeba prudkým uvolněním tlaku v měchu. A řehtal se, když mu trik jednou nevyšel.
Ať už hrál vlastní kusy jako 56 33 nebo originální úpravy „věčných melodií“ jako Smile od Charlieho Chaplina nebo lidovky Shenandoah (zároveň na foukací knoflíkovou melodiku i druhou rukou na akordeon), znělo to i bez elektroniky, jako kdyby měl v akordeonu schovaný orchestr. Často začal rychlé kaskády tónů scatovat spolu s akordeonem a zpěv dodal hudbě další rozměr. Nejzajímavěji si ovšem pohrál s přídavkem. Dekomponoval, rozbil na fragmenty a zase provázal, rytmicky a tempově přestrukturoval, rozfázoval do shluků tónů i zpěvně rozvedl The Sound Of Silence. Tak, že vznosný Simonův nápěv stále držel píseň rozpoznatelnou a pohromadě, ale co do rozličných variací vznikl málem podklad pro symfonii.
Celkem nečekané hvězdy
Ve čtvrtek hrálo v Sonu po Peiraniho triu Jokers estonské duo zpěváků hráčů na talharpy, prohnané looperem (dřevo a smyčka, jak ostatně zní překlad názvu) Puuluup. Což na první pohled může vypadat jako dramaturgický omyl. Ale kdepak! Šrumec, jaký Puuluup předvedli, doprovázený euforií v sále, byl ideálním závěrem večera. Brněnští už věděli, Puuluup si totiž na Maratonu udělali jméno loni a jejich vystoupení bylo oproti tomu na Colours Of Ostrava 2022 (ač povedenému, viz třeba příslušná recenze v UNI, přece jen trochu ztracenému v davu) ještě vtipnější a vygradovanější. S ještě živelnější hudbou, řadou nových vtípků i dotaženými staršími fóry. „Estonské lidové písně jsou většinou o zemědělství nebo o sportu. Sport, to u nás znamená běh na lyžích. Proto bychom dnešní koncert chtěli věnovat Kateřině Neumannové a Lukášovi Bauerovi,“ pronesl Marko Vession – velmi pěknou češtinou. Nebo další štěpný slovní úvod, tentokrát už pronesený anglicky: „Zpíváme estonsky, ale ta další píseň je v angličtině. Tedy aspoň si myslíme, že je to angličtina…“
Bezprostřední bavičství, kašpařiny jako synchronizované rotování smyčci talharp a přehnané úklony, spolu se vzezřením dvou mimoňských písmáků ze zapadákova, by mohlo zastínit muzikantskou stránku věci. Jenže to by byla škoda. Z nástrojů s velmi omezenými zvukovými a rozsahovými možnostmi vytáhli Ramo Teder a Marko Vession maximum. Také s loopery zacházejí brilantně, což není legrace. Během chviličky, až si toho nemuzikant ani nevšimne, si s naprostou jistotou „nadupají“ do smyček beaty a nadrnkají basové linky i harmonické výplně, a celé to má neuvěřitelný tah. Nemluvě o výtečně sezpívaném dvojhlasu. A když pak sešlápnou booster a vypálí noiseovou mezihru… Jistě, samotné písně jsou prostinké, jenže úžasně prostinké.
Na závěr koncertu se vydal Marko do publika, zvedl ho na nohy a vytvořil lidského „hada“. Což na open air festivalech jde snadno, ovšem v Sono Music Clubu v úpravně na maximální kapacitu pro sezení v řadách to vyžadovalo jistou akrobacii. Had se však prosmýkl i na pódium a tam už mu v řádění žádné sedačky nebránily. Skutečná lidová taneční veselice.
V sobotu během diskuse s novináři Puuluup v jednom ze sálků staré radnice ukázali, jak jim to hraje skvěle i akusticky bez looperů, jen s dupáním a talharpami. Také popsali, jak se coby přírodní jev odjinud dostali do Eurovision Song Contest. Pochopitelně přijali nominaci z recese a rádi, byť se na ně pak leckdo z „world“ kruhů díval podezřívavě. Popsali i to, jaký měla účast TV show dopad: „Když jste se dříve našich vrstevníků zeptali na Puuluup, říkali ‚jo, mojí mámě nebo babičce se to líbí‘. Teď odpovídají: ‚jo, mým dětem se to líbí‘.“ Ramo přidal k dobru i teorii, proč z pouze milionového Estonska najednou vyjíždí do světa tolik dobrých kapel: „No to je přece počasím. Pořád je tak hnusně, že se nedá dělat nic jiného než sedět doma a cvičit na nástroj.“
Pro velký úspěch, což tentokrát není posměšná fráze, ale čirý fakt, dorazí Puuluup na Maraton hudby Brno příští rok do třetice. No, budou muset vymyslet pár nových fórků a písniček. Aby mohli opět s kamennou tváří nabídnout: „Tenhle song je tak nový, že ještě nemá jméno. Pokud je mezi vámi nějaký bohatý mecenáš, můžeme ho pojmenovat třeba po jeho firmě…“
Jazz na provázku
Scény bývají během Maratonu přehledně rozděleny podle žánrů, což vyhraněným fanouškům umožňuje snazší rozhodování. Ale ti žánrově všežraví holt musí volit. Z pátku to u mě bude převážně o jazzové scéně na nádvoří a poté v sále divadla Husa na provázku, kurátorsky zaštítěné Petrem Vidomusem z ČRo Jazz.
Neznamená to ovšem, že se mezi pódii kvůli sympatické sevřenosti brněnského centra nedá během přestavby aparátu přeběhnout někam do blízkého okolí. Byť třeba ochutnávka hudby „odjinud“ nestačí na napsání reportážního odstavečku. Nicméně déle „před jazzem“ se nechalo pobýt třeba na nádvoří Staré radnice na scéně Antonovka, věnované stejnojmennému vydavatelství, a tudíž hudbě Balkánu. Namátkou na vystoupení guslařů ze Srby obývané části Bosny a Hercegoviny, Vukana Đuky a Marka Sćepanoviće. Oba guslaři prezentují naprosto tradiční pojetí epických historických písní, včetně vystupování v kroji. Nicméně dobře znají udržitelnou míru pozornosti publika na akcích mimo region. Nehráli tudíž např. celý epos o bitvě na Kosově poli, ale jen zkrácenou verzi vyprávění doprovázeného guslemi. Dávné syrové litanie tak vtáhnou i publikum, které lapí z příběhu, ač v příbuzném jazyce, v lepším případě každé druhé slovo. Pěvecké a hráčské provedení i tak působilo autenticky.
Odpoledne na jazzové scéně soustředí především na world music, ostatně letošním šéfdramaturgem byl ve world music kovaný milý redakční souputník Milan Tesař. Speciální návštěvník si mohl udělat world music festival prakticky průběžně po čtyři dny na balkánských, romských i moravsky-folklorních pódiích. Nejznámější interpreti world music ovšem v sobotu obsadili klub První patro.
Pojmout tradiční hudbu hodně, ehm, netradičně dokázalo manželské duo Alice In WonderBand ze srbské Vojvodiny. Přetvořilo totiž srbské, makedonské, bosenské či bulharské lidovky do podoby „body music“. Nejenže oba manželé skvěle zpívají ve dvojhlase, ale překvapivě pestrý a plný doprovod si zajišťují dupáním, tleskáním, pleskáním do různých částí těla a tak podobně. A stihnou u toho v sehrané choreografii tančit na hraně akrobacie. Nejde přitom o pustý cirkus, poslech i podívaná to byly zároveň efektní i decentní. Anna Vrbaški je vážně Alenka v říši všelikých nadžánrových divů. Zatímco Marko Dinjaški není žádný Bláznivý kloboučník, ale celé představení s nadhledem jistil a zemnil.
Punc mimořádné události pak měla světová premiéra společného představení ještě nezaznamenaná na nahrávce fenomenální maďarské romské zpěvačky Móniky Lakatos se srbskou kapelou Naked. Lakatos by silou svého hlasu uzpívala tryskáč, natož nějakou třeba i pěkně rozkuráženou, nátlakově balkánsko-jazzlou elektrifikovanou partu. Aniž by přitom musela obětovat filigránské hlasové nuance. Jak Mónika Lakatos se svým kytaristou, tak kapela měla navíc i krátké samostatné bloky. Čert vezmi, zda záměrně nebo kvůli zatím menšímu rozsahu společného repertoáru, protože to vůbec netříštilo spád představení, ale jen přidalo programu na barevnosti.
Ač šlo o první společný koncert, chybku bys nepohledal. A swing to celé mělo jako tornádo. Vzdušný i drtivý. Přes typickou zemitost, vypjatost, dravost a jistou kultivovanou hrubost fenomenálního vokálu ovšem Lakatos ještě víc vynikla v baladách nečekaně něžných a melancholických. Vržených na posluchače bez šance ubránit se dojetí a ustát nápor emocí s chladnou hlavou. Však také došlo na ovace vestoje a doslova vynucení přídavku. Bezesporu jeden z vrcholů celého festivalu.
V sobotu na hlavní World Music Stage v Prvním patře proběhl i koncert Peiraniho world jazzového kvarteta Les Égarés, o kterém se z logiky věci psalo na začátku článku.
První patro mělo „prostorovou výhodu“ v tom, že se během chviličky dalo přejít na nádvoří domu pánů z Kunštátu, hostící příbuznou scénu Balkan Soirée, zaměřenou na komornější, tišší hudbu Balkánu. A stihnout například excelentní duo Almir Mesković & Daniel Lazar. Akordeonista a houslista pocházejí z Bosny, resp. Srbska, ale potkali se v Norsku na studiích. Mají dokonalou techniku, klasickou průpravu a jazzové cítění, ale zároveň autentický temperament. Poznámka o „komornější“ podobě tudíž neznamená, že by kromě teskných, jemně podaných nápěvů neuměli pěkný šrumec. Nebo snad virtuózní šraml. Třeba když si střihli dle vlastních slov „capriccio na balkánský způsob“.
Pánové přidali i svéráznou teorii, proč bývá balkánská muzika tak frenetická a zběsile rychlá: „Když hrajete na svatbě, jde hlavně o jídlo. Nacpete se, ale při rychlém tanci se vše v žaludku rychle setřese a můžete jíst znovu.“ Nedodal ovšem mnohem pravděpodobnější teorii, že když se tanečníci brzy unaví, dostanou se dříve ke stolu i muzikanti.
Daleko to nebylo z Prvního patra ani do Husy na provázku, alespoň na poslední tři písně kvinteta ČaroTaj, atypicky a vynalézavě aranžujícího folklorní materiál. Recenze alba i s podrobně vypsaným obsazením „superskupiny“ vyšla v UNI relativně nedávno (č. 3/2024) a její kladné vyznění koncert jenom potvrdil. Podložit táhlou moravskou baladu v ženském dvojhlase třeba decentním minimalistickým patternem basklarinetu, fagotu a violoncella nebo všelikými soudobě-jazzlými fórky zní nejen neotřele, ale také hezky.
Brněnský drak a baroko
V neděli Maraton doběhl napříč časem i do baroka. Virtuózní hráčka na klávesové nástroje (cembalo, varhanní pozitiv) Barbara Maria Willi navíc pojala dopolední koncert s hosty ve Sněmovní síni Nové radnice zábavně i prostřednictvím mluveného slova.
„Začali jsme vtipně pojmenovanou skladbu Barbaresca od Heinricha Ignaze Franze Bibera. A všimněte si, že mezi našimi hosty (Drei Engel se sopranistkami Markétou Klaudovou a Pavlou Radostovou a altistkou Lucií Karafiátovou, rezidenční ansámbl Letní hudební akademie Kroměříž Collegium Colloredo vedený houslistou Tomášem Netopilem, pozn. aut.) je také turecký hudebník Metin Ozan Şerbetci (perkuse). Což má jasnou spojitost s dějinami Brna…“ Nechápavé pohledy z publika. „Přece nebýt poslů z Osmanské říše, Brno by nemělo žádného krokodýla…“
Decentní humor samozřejmě nezlehčoval hudbu. Naopak, paní Willi dokázala stručně a výstižně objasnit podstatu věci i posluchačům v klasice nezběhlým. „On měl Händel v Londýně zimu, pořád pršelo, asi proto je takový tvrdší než rakouští či francouzští autoři…“ Vrcholné, mistrovské provedení krátkých kusů – triových sonát, árií, menuetů, sborů – Fuxových, Händelových, Dandrieuových a Rameauových – pak dokonale zapadlo do nadžánrového zaměření festivalu.
V klasických náladách se dalo příjemně setrvat i odpoledne kvůli programu Nekonečné varhany v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Což mělo i velmi dobrý, ehm, klimatický důvod. I během velmi horkého dne vládl v chrámu příjemný chládek. Ovšem bez legrace, recitály Hany Bartošové, Michala Hanuše, Petra Koláře a Karla Martínka (poslední jsem sice kvůli dalšímu programu již nestihl, ale dle programu následující věta platí) byly zajímavé tím, že kromě „povinného“ (a samozřejmě úchvatného, ať už ho slyšíte třeba potisící) J. S. Bacha varhaníci často sahali i po soudobém repertoáru.
V podání Hany Bartošové tak zaznělo i Postludium Zdeňka Pololáníka, který shodou okolností den po tomto koncertu zesnul. Vnuknutá skladba na tušenou rozloučenou? Ona chvíle v chrámu byla každopádně povznášející, smířená a velebná.
Krása ve vzdoru
Každý návštěvník festivalu má jistě jiný vrcholný zážitek, ale pro mě jednoznačně šlo, navzdory únavě uší čtyřdenním rozmazlováním kvalitní muzikou, o nedělní koncert perské zpěvačky Mahsy Vahdat. Ten hlas dokáže nádherně zasáhnout a vtáhnout už z nahrávek, ale na intenzitu koncertního prožitku vás stejně nepřipraví. Pokud bych se chtěl vyhnout frázím o „cestě přímo do srdce“, musel bych asi hledat něco suchopárného o silném emočním a estetickém prožitku, o hlubokém vědomí i podvědomí. Působivost zpěvu a projevu přitom zdaleka není dána jen barvou, sytostí, rozsahem, bravurní technikou s brilantním zvládnutím mikrotonálních intervalů a orientálních koloratur. Ani „jenom“ zjevným prožitkem Mahsy Vahdat. Ale především dokonale odzbrojujícím charismatem umělkyně.
Hlas jistě vynikl i kvůli velmi procítěnému komornímu doprovodu. S Mahsou Vahdat nemohl vystoupit nikdo jiný než její dlouholetý norský dvorní pianista Tord Gustavsen, se kterým natočila i několik zásadních alb. Gustavsen hojně využíval preparování piana i elektronicky upravený zvuk nástroje, ovšem nikoliv aby zmnožil a zvýraznil sound piana, ale spíše aby ho zjemnil, citlivě rozpustil do impresionistických krajin, ještě zvýrazňujících dominantu vokálu. Samotná zpěvačka pak občas jemně zdůrazňovala rytmus hrou na rámový buben. Jenže jak víme, hlas Mahsy Vahdat vlastně dokáže vyniknout kdykoliv a s jakýmkoliv ansámblem, s Kronos Quartet, na deskách se sborem SKRUK…
Ve všem, co Mahsa Vahdat dělá, nechybí důležitá míra angažovanosti. Umělkyně věnovala koncert mimo jiné „statečnosti žen nejen v Íránu, bojujících za ta nejzákladnější lidská práva“. Angažovanost a vzdor si přitom u Mahsy Vahdat neprotiřečí s dokonalou krásou. Esenci „krásy s poselstvím“ vystihla třeba píseň درنا (Jeřáb), verše současného básníka Mohammada Ebrahima Jafariho o vnitřní svobodě, kterou vám nemohou vzít, ani když sedíte ve vězení, zpívaná na jímavou lidovou melodii z Chorásánu. Stejně dobře ovšem vystihují téma volnosti i dávné zhudebněné verše básníka 14. století Háfize ze Šírázu nebo súfijského mystika 13. století Džaláleddína Rúmího. Ne, že bychom museli umět fársí, k porozumění stačí odstíny Mahsina hlasu a pak si třeba najít překlad. A jistě, došlo na opakované ovace ve stoje, třetí mnou zaznamenané.
Po další nádherné hodince, finálním Peiraniho sólovém recitálu a přetržení cílové pásky (všichni doběhli první) přišlo ještě oznámení jména rezidenčního umělce pro příští, 10. ročník Maratonu hudby Brno. Měl by dorazit Trilok Gurtu. Lákavá volba.
