Svět umění slaví letos v září dvě okrouhlá výročí – nedožité sté narozeniny Johna Cage (5. 9. 1912 – 12. 8. 1992) a padesátiny Fluxu (legendární 1. mezinárodní festival Fluxu ve Wiesbadenu se konal v září 1962). Oslavy probíhají již od začátku roku a jejich rozsah odpovídá významu oslavenců; jsou velkolepé, dlouhotrvající, pečlivě připravované, koordinované a transatlantické. Navzdory monumentálnosti se zatím vyhnuly falešnému patosu. Osobnost Johna Cage i hnutí Fluxus si zasluhují přiměřenou pozornost i po letech, poněvadž jejich odkaz pořád žije; jejich přínos byl nejenom velký a radikální, ale především inspirativní. Impulzy, které v uměleckém světě indukovaly, lze srovnat snad jenom s iniciativou Marcela Duchampa, k němuž se Cage i mnozí umělci Fluxu vehementně hlásili.
JOHN CAGE OVLIVNĚN I OVLIVŇUJÍCÍ
V Berlíně začali slavit již loni: tamější Akademie umění spustila v pondělí 6. září 2011, den po mistrových narozeninách, velkolepý projekt A Year from Monday. 365 Tage Cage, nazvaný po známé Cageově knize. Roční „countdown“ trvá do letošního 5. září a nabídl množství akcí – koncertů, performancí, přednášek, diskusí a zejména skvělou výstavu John Cage und… (30. 3. – 17. 6. 2012; kurátor Wulf Herzogenrath). Těžko říci, jestli by se samotnému Cageovi rok dlouhá narozeninová oslava líbila, nicméně autor nejdelší známé kompozice v dějinách hudby (nejnovější provedení jeho kusu ORGAN2/ASLSP na varhanách v kostele Sv. Burcharda v německém Halberstadtu započalo 5. září 2001 a má trvat nejmíň 639 let) vyznával poněkud svéráznou fenomenologii času, takže jeden nikdy neví. Koncepce výstavy je velkorysá a mapuje rozmanité výtvarné vlivy, jež Cage inspirovaly (Paul Klee, Josef Albers, Anni Albers, Marcel Duchamp, Buckminster Fuller, Robert Rauschenberg, aj.) anebo naopak, jež on sám ve světě vizuálních umění zanechal (Nam June Paik, Yoko Ono, Georg Brecht, Ben Patterson, aj.). Z Berlína se v červnu přesunula do Salzburgu, kde bude v Muzeu moderny k vidění až do 7. října. Podobně koncipovaná a ještě výpravnější je výstava A House Full of Music v darmstadtském Mathildenhöhe (13. 5. – 9. 9. 2012; kurátor Ralf Beil). Její ambicí je situovat cageovský odkaz do širšího vývojového kontextu v hudbě a umění. Ve dvanácti sekcích, lakonicky nazvaných po kreativních strategiích (Ukládat, Kolážovat, Mlčet, Ničit, Počítat, Hrát kostky, Vnímat, Myslet, Věřit, Zařizovat, Opakovat, Hrát si) nabízí paradigmatická díla od více než sta umělců, mezi nimiž nechybí Rainer Maria Rilke, Paul Klee, Filippo Tommaso Marinetti, Luigi Russolo, Kurt Schwitters, Stéphane Mallarmé, Erik Satie, Marcel Duchamp, Piet Mondrian, Arnold Schönberg, Iannis Xenakis, Luciano Berio, Mauricio Kagel, Pierre Boulez, Karlheinz Stockhausen, László Moholy-Nagy, Max Ernst, René Clair, Samuel Beckett, William S. Burroughs, Jasper Jones, Joseph Beuys, Nam June Paik, Dick Higgins, Robert Filliou, Wolf Vostell, Yoko Ono, Robert Morris, Bruce Nauman, John Baldessari, Bill Viola, Frank Zappa, Jimi Hendrix, Laurie Anderson, Brian Eno či Einstürzende Neubauten. O šíři Cageova vlivu svědčí skutečnost, že jeho díla se ocitla až v šesti sekcích. Když nepočítáme vlivný text Viléma Flussera Gesto hudebního poslechu, jedinými přispěvateli z českých zemí do této elitní společnosti jsou Ervín Schulhoff (vokální skladba Die Wolkenpumpe na text Hanse Arpa a partitury In futurum a Symfonia Germanica) a Milan Knížák (destruovaná elpíčka z cyklu Broken Music a konceptuální Geahnte Gedachte Musik). Navštívit dům plný zvuků, obrazů a gest, jež psaly dějiny moderního zvukového a intermediálního umění, je vskutku nezapomenutelný zážitek pro všechny smysly i intelekt.
Výstava Membra Disjecta for John Cage (kurátoři Jozef Cseres a Georg Weckwerth) je putovní. Po Museums Quartier ve Vídni (17. 2. – 6. 5. 2012) byla instalována v pražském DOXu (25. 5. – 20. 8. 2012) a z Prahy poputuje do Galerie výtvarného umění v Ostravě (3. 10. – 25. 11. 2012). O jejím charakteru vypovídá podtitul Wanting to Say Something About John („Chceme říct něco o Johnovi“), jenž je parafrází názvu Cageovy památné vizuální pocty Marcelu Duchampovi. Je to svým způsobem malý průzkum toho, co zůstalo z Cageova odkazu v postmoderní situaci, kdy se jeho myšlenky a činy recyklují bez patosu, jako kdyby tady byly odjakživa jako nějaký veřejný zdroj a přirozená, anonymní a legitimní strategie. Mezi více než šedesáti autory jsou někteří Cageovi spolupracovníci a přátelé i mladší umělci inspirovaní jeho dílem. Najdeme na ní známá díla od proslulých autorů (včetně Cageovi Not Wanting to Say Anything About Marcel) i kusy vytvořené speciálně pro tento projekt. Výstava nabízí juxtapozici různých médií – malbu, kresbu, tisk, koláž, partituru, text, fotografi i, instruktivní kus, objekt, instalaci, video, hudební dílo i zvukovou instalaci – což opět koresponduje s mnohostrannou osobností Johna Cage. Snaží se lidem připomenout význam a vliv Johna Cage v současném „netolerantním světě“, jehož agresivní instituce obracejí každou originální myšlenku na bezcennou komoditu, aniž by si často považovaly nebo dokonce zmiňovaly jejího původního autora.
FLUXOMÁNIE
Cageovskou výstavu v berlínské Akademii umění vystřídal v červenci putovní výstavní projekt Die Irren sind los… (13. 7. – 12. 8. 2012; hlavní kurátorka Petra Stegmann), který se na podzim bude postupně přesouvat do Poznaně, Krakova, Kodaně, Vilniusu a Paříže. Jeho koncepce je rámována lety 1962 a 1977, tedy zlatým věkem Fluxu, kdy v Evropě, jak vidíme nejenom v Západní, řádili „neukáznění šílenci“ v čele s Georgem Maciunasem. Stegman nové výstava zdůrazňuje internacionální, akční a efemérní charakter radikální umělecké revolty, má tudíž hodně dokumentační charakter a osciluje kolem ní množství doprovodných akcí. I když nedosahuje úrovně výstavy Dlouhý příběh s mnoha uzly. Fluxus v Německu 1962–1994. (kurátoři René Block a Gabriele Knapstein), jež od r. 1995 dodnes putuje po světě, je nesmírně důležitá, protože důrazně připomíná umělce ze Střední a Východní Evropy, kteří se tehdy ve hnutí dle svých možností činorodě angažovali.
Centrem hnutí Fluxus byl ale Wiesbaden. Shoda okolností chtěla, že právě v poklidném lázeňském městě poblíž Frankfurtu uspořádal George Maciunas před padesáti lety první festival Fluxu a právě Wiesbaden se stal synonymem zašlé slávy tohoto hnutí, kterou se snažil resuscitovat již v roce 1982 (velkou výstavou a pamětním galavečerem), což se samozřejmě nepovedlo. Nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky, zejména když má ta řeka dravé proudy a záludné víry. Letošní výstava Fluxus at 50 ve Wiesbadenském muzeu (2. 6. – 23. 9. 2012; kurátor Alexander Klar), přestože je menší, než by návštěvník od jubilejního projektu očekával, je skvěle 
koncipovaná i realizovaná. Výběr děl je reprezentativní, instalace invenční. Je důstojnou nepatetickou oslavou všeho, co nekanonická poetika Fluxu prosadila v institucionalizovaném světě elitářského umění – globalismu, anti-esencialismu, anti-umění, experimentování, hravosti, estetiky DIY a intermédií. Zkrátka, je to hezká výstava. Jako lákavý bonus k ní, vztyčil před vchodem do muzea Harry Ruhé dočasný kontejnerový krámek své amsterdamské Galerie A, specializovaného vydavatelství, v němž v r. 1979 vydal první stěžejní monografi i o Fluxu, FLUXUS, the most radical and experimental Art movement of the sixties. Za dumpingové ceny v něm prodává raritní umělecké publikace – knížky, katalogy, multiply, gramodesky a jiné nízkonákladové kuriozity.
O pár desítek metrů dál, na téže ulici Wilhelmstrasse, je v Nassauischer Kunstverein reinstalována vůbec první retrospektiva Benjamina Pattersona, umělce Fluxu, který je s Wiesbadenem svázán nejtěsněji. Nejen, že byl v r. 1962 jedním z klíčových účastníků a spoluorganizátorů 1. Festivalu Fluxu, ale do Wiesbadenu se na začátku 90. let nadobro přestěhoval. Výstava s výmluvným názvem Born in the State of Flux/us (kurátorka Valerie Cassel Oliver) měla předloni premiéru v Muzeu současného umění v Houstonu a ve Wiesbadenu je to její druhá reinstalace (předtím ji hostilo The Studio Museum v Harlemu). Patterson je ze všech fl uxistů nej muzikálnější, za což vděčí nejen talentu, ale též elitnímu hudebnímu vzdělání (studoval hudbu na Michiganské univerzitě a ko
ncem 50. let byl prvním kontrabasistou v několika symfonických orchestrech), a snad i nejhravější. Umělcova hudební obsese je patrná na první pohled: kontrabasy, violoncella a housle jsou v jeho tvorbě archetypálními objekty, jejichž materiální i zvukové kvality protiřečí původním funkcím a konvenčnímu využití a odolávají realitě. Létající kontrabasy, violoncella- košťata, dekonstruované housle podle Nam June Paika, či violoncello- -čáp jako výraz vděku Charlotte Moorman, lze interpretovat jenom v kontex- Lee Ranaldo–Zeger Reyers: De/Composition for John, listen … to the mushrooms grow, 2011–2012 (Foto Jan Slavík) Ben Vautier: Marcel Duchamp, 1986 (Foto Jozef Cseres) tu nové poetiky Fluxu. Neodmyslitelnou součástí spektakulární a zároveň intelektuálně břitké výstavy jsou environment Ben’s Bar (dočasně přemístěn ze společenské centrály wiesbadenského spolku Friends of Fluxus) a Spielraum, kde skvělý hostitel každé „super“ úterý po dobu trvání výstavy (3. 6. – 23. 9. 2012) představuje své přátele a spřízněnce (The Rosenberg Museum, Mieko Shiomi, Alexander Klar, hans w. koch, Gino Di Maggio, Alison Knowles a další).
SLAVIT ČI NESLAVIT?
Obě výročí se slaví prakticky všude. Celý svět, od Moskvy po New York, od Washingtonu po San Francisco, od Rimini po Lappeenranta si v roce 2012 připomíná Johna Cage a Fluxus v mnoha celebračních aktech. Festivaly soudobé hudby přizpůsobují svou dramaturgii a muzea a galerie výstavní plány. Od mozartománie před dvaceti lety jsou to asi nejvelkolepější umělecké oslavy. Vyvrcholí v září, a tudíž mají mnohé akce ještě před sebou. Kalendářní shodou jsou navíc letošní dny týdne shodné s dny před 50 lety, a tak si wiesbadenští organizátoři libují v „autentické“ rekonstrukci legendárního festivalu, který i letos začne 1. září, v těch samých prostorách, kde před půlstoletím Fluxus vyslal do světa nestravitelné poselství o začátku konce umění. Jak jinak, festival zahájí Philip Corner, Alison Knowles a Benjamin Patterson – poslední přeživší heretici z Wiesbadenu 1962. Většina aktérů poslední poetické revoluce v umění je již po smrti a z těch, kteří se dožili, udělal institucionální moloch nedobrovolné oběti postmoderní nenasytnosti.
Se stejnou vášní se chystá Amerika na Cageovy narozeniny 5. září. Ve Washingtonu bude od 4. do 10. 10. John Cage Centennial Festival s bohatým programem zahrnujícím četné koncerty, taneční představení, výstavy, prezentace, přednášky, diskuse a workshopy za účasti Raya Kasse, Joan Retallack, Thomase DeLio, Laury Kuhn, Dona Gillespieho, Gordona Mummu, Patricie Lent, Briana Brandte, Irvina Arditti, Stevena Schicka, Stephena Druryho, Margaret Leng Tan a mnoha dalších. V newyorském klubu The Stone chystá Miguel Frasconi poněkud střídmější, avšak nikoli méně zajímavý třídenní program (4.–6. 9. 2012) včetně Daniela Goodeho, Kathleen Supove, Davida Watsona, Johna Zorna, Kurta Gottschalka a dalších skvělých muzikantů. Velký zážitek slibuje též výstava Dancing around the Bride: Cage, Cunningham, Johns, Rauschenberg, and Duchamp (30. 10. 2012 – 21. 1. 2013; kurátoři Carlos Basualdo, Keith L. Sachs, Katherine Sachs), kterou připravuje Filadelfské muzeum umění. Mnohé z akcí koordinuje agilní John Cage Trust a jejich seznam lze najít na webové stránce http://johncage. org. Ke všem projektům, zejména výstavním, vycházejí výpravné publikace, takže i po jejich skončení bude co číst, na co se dívat a co poslouchat. Skeptikové samozřejmě zcela oprávněně brojí proti pompézním oslavám, ale jelikož základem každé kultury je paměť a memorování je antropologická konstanta, nezmůžou nic. Slavit se bude pořád a tentokrát si oslavenci pompu zaslouží. Vždyť bez jejich nekompromisního díla by dnes svět umění zcela jistě vypadal jinak.