Struktury jsou k tomu, aby se porušovaly

Vráťa Brabenec, nepřehlédnutelná postava české hudební scény, člen skupiny The Plastic People Of The Universe, oslavil koncemdubna 70. narozeniny. To byl dobrý důvod sejít se trochu si popovídat.

Na krku sedmdesátka a přitom jsi pořád aktivní: hraješ s kapelou, v duu, vyjde ti knížka poezie, chystáš další pohádky. To jsi na starý kolena nějak pracovitější, nebo co?
Myslím, že jsem daleko línější, než jsem byl. Anebo spíš o těch věcech víc přemejšlím, což je strašný. Dřív to tak nějak rychleji odsejpalo, teď je hrozný, že mě některý texty v noci i buděj a musím o nich přemýšlet. A to je nepříjemný…

Ale víc jsi v povědomí lidí známý spíš jako hudebník, saxofonista. Kdy jsi vůbec začal hrát?
Ve třinácti jsem začal hrát na klarinet v hudební škole. Chtěl jsem být trumpetista a o klarinetu jsem nevěděl vůbec nic, ale trumpetistů tam bylo hrozně moc. Ale naopak zase chyběli klarinetisti. Tak jsem říkal: Tak mi dejte holt klarinet.

A pak chyběli saxofonisti?
Ne, na saxofon jsem začal hrát až ve čtrnácti, až když jsem šel do školy na Mělník.

Měl jsi nějaké vzory? Byl jsi na rock’n’roll nebo spíš na swing?
Rock’n’roll jsem taky poslouchal, ale hlavně jsem poslouchal a pokoušel se hrát jazz. Ale hrál jsem i po vinárnách, na plesech, na čajích a vlastně si tou muzikou přivydělával. Jednou se na těch čajích poprali, tak je zakázali, a jako důvod uvedli, že hraju příliš divoce na saxofon.

Když pomineme „učednická léta“ a ty vinárny, tak tvůj příchod k Plastikům znamenal, že začali dělat vlastní věci s českými texty. Po první nahrávce s Bondyho básněmi jsi pak už byl téměř výhradním textařem kapely ty. A svým stylem hry na saxofon jsi přispěl kapele i k rozpoznatelnému originálnímu soundu.
No já bych to tak neviděl, oni byli na mě hlavně strašně nasraný, za to moje vrzání. A to dokonce i na to, že jsem tam přinesl takovýho freejazzáckýho ducha. To špatně snášeli a myslím, že to špatně snášej dodneška. Vlastně se dodneška traduje, že mě vzali hlavně kvůli ksichtu.

No jo, když někdy hraješ sólo, když nemáš a pak když máš, nezahraješ, nemůžeš se divit…
No to se stane, ale to je takový to dotváření skladby přímo na pódiu. Ale když jsem přišel k Plastikům, to byla skvělá doba, spolupráce s Mejlou. Udělali jsme Pašije, pokračovalo se s cyklem věnovaným Ladislavu Klímovi Jak bude po smrti a skončilo to pořadem Co znamená vésti koně na baráku v Kerharticích, kterej pak Státní bezpečnost vypálila – a bylo utrum. Ale do tý doby, až na jeden Zajíčkův text (Samson), to byly všechno moje texty. Já nikdy nepsal poezii, aby byla zhudebněná, ale pár věcí jsem osekal a dones Mejlovi, jestli by je nechtěl zhudebnit. To jsme si s Mejlou velice rozuměli. A pak byl odjezd. Bolestivej odjezd.

Myslíš, že StB měla nějaký scénář na Plastic People, jak je rozloží: že někoho nechali vycestovat, jiného by utloukli?
StB měla spoustu scénářů. My jsme to probírali s Jirkou Němcem, kterej byl psycholog: hele nad tím vším visej scénáře. Když jsem svědčil proti Obzinovi, poslednímu bolševickýmu ministrovi vnitra, tak ten scénář, kterej byl vypracovanej přímo na mě a od něj podepsanej, jsem u soudu ukazoval. V něm bylo napsáno, že vyhazování z práce snáším dobře, takový ty nátlaky psychický a fyzický že snáším taky dobře. A závěr teda byl, že by bylo dobrý donutit mě k vystěhování ze země. Podepsán doktor docent Jaromír Obzina. A soudkyně řekla, že to není důkaz. Stál vedle mě, tak jsem mu ten papír takhle před očima ukázal a říkal jsem: Tohle je podle mě dost velkej důkaz. Na každýho byly vypracovaný scénáře a já si pamatuju, že jsem u výslechu poznal nějakého člověka, o kterým jsem věděl, že studoval v 60. letech psychologii. Tam prostě seděl psycholog! Já byl mírně vožralej, v náladě, bylo to den před 1. Májem, takže bylo jasný, že mě čeká 48 hodin na vazbě. A v rohu místnosti seděl člověk, kterého jsem kdysi vídal, když studoval psychologii a on zase sledoval mě a dělal si poznámky, jak se chovám.

A asi usoudil, že na tebe bude platit, když ti řeknou, že ti unesli dceru…

Jo, zkusili to. Já samozřejmě nevěděl jak to je, protože jsem byl u výslechu, když mi řekli, že mi dceru i se ženou unesli a že mi manželka vzkazuje, abych začal spolupracovat. Tak jsem řekl Ne! A oni furt: Ale dceru máte přece rád – Ano mám – Tak kvůli dceři byste mohl začít spolupracovat – Ne! Tak mě tam asi pět hodin dusili, chvíli mě nechali odležet a pak přišli zase vyřídit, co mi žena jako vzkazuje. Ona mi teda nic nevzkazovala, ale to jsem nemohl vědět. A i když jsem jim spoustu věcí odpustil, nějaký ty rány přes držku a tak, za tohle se ve většině států – když ti řekne: Já jsem ti unesl dvouletou dceru –, za to se zabíjí!. Vypil jsem ti fl ašku – dobře. Ukrad jsem ti koně – dobrý. Ale unes’ jsem ti dceru? Aby nevznikla mystifi kace: oni to na mě zkoušeli u výslechu, já jsem vědět nemohl, jestli kecají nebo ne. Ale co je důležitý: tenhle vtip se prostě nedělá! To není ani vtip. No a po tomhle jsme se rozhodli, že v týhle zemi už nechci být, že nechci znova sedět, a v roce 1982 jsme odjeli.

Legendární televizní dokument Atentát na kulturu jsi viděl, než jsi odjel?
Přijel jsem do Prahy, seděl v hospodě u Svitáků, kam jsme tehdy chodili, tam byl nějakej Láďa Bém a říkal Hele, můj dvanáctiletej syn viděl Atentát na kulturu a ptal se, co je to za lidi. Tak mu říkám, že vás znám od Svitáků: to je Mejla, tohle Vráťa. A on se ptá: To jsou skutečný lidi? No, já s nima chodím ke Svitákům na pivo. A pak: Hele, nevadilo by ti, já bydlím tady za rohem, že bych skočil pro kluka, on by si chtěl na tebe šáhnout, jestli jsi skutečnej. A ten malej kluk tam pak seděl s náma u stolu a posvátně na mě od tý limonády koukal. Těm estébákům najednou v Čechách i na Moravě i na Slovensku vznikla po tomhle fi lmu spousta undergroundových kapel, protože kluci viděli, že nějaký ladění je blbost a začali zlobit. Takže oni si tím podřízli větev.

Jak to bylo s tou resuscitací Plastiků v roce 1997? Ty jsi byl přece většinu času v Kanadě…
Já jsem sem jezdil jako cizinec, občanku jsem dostal až v roce 1995. Ale s PPU jsem začal hrát až potom, co jsme zahráli na přání Havla ve Španělským sále Pražskýho hradu („Stejný ksichty, akorát jiná stodola,“ jak prohlásil Pepa Janíček) na 20. výročí Charty 77. Tam jsme zjistili, že nás to baví. Takže já jsem se na podzim natrvalo vrátil a jeli jsme na tour. Před Španělským sálem jsme měli jen jednu zkoušku…

Vždyť jste se neviděli prakticky 15 let…

Já jsem přilít a rovnou z letiště jsem šel na sraz do Marathonu, a když jsem si šel pro posledního panáka, tak jsem zůstal ležet. Předtím jsem byl třicet hodin na cestě a ještě předtím jsem dělal šichtu na farmě u krav, takže jsem byl úplně vyčerpanej. Tak mě nějak odnesli domů, potom byla zkouška na Zbraslavi a pak jsme se po koncertě ožrali a zjistili, že bysme to jako kapela mohli rozjet znova. Já s nima předtím vůbec nekamarádil. A to první turné bylo příjemný a vlastně pak i všechno potom, furt dobrý… Má to samozřejmě různý poklesy a nejhorší je, jak v kapele přibejvá starejch lidí. Já jsem sice nejstarší, ale oni ty mladý lidi strašně rychle stárnou.

Ale hrajete pořád a ta poslední deska Maska za maskou je myslím výborná…
Já myslím, že to bylo dobrý, že výsledek je nakonec přes ty problémy dobrej. Protože předtím jsme udělali to album Líně s tebou spím a to bylo keců, jako že PPU končej, že už nemají co říct. Protože samozřejmě Mejla chyběl! Vlastně na tom Líně s tebou spím jsme dodělávali Mejlovy věci, nemohli jsme to jen tak zahodit, museli jsme to i kvůli němu dotáhnout. A taky si myslím, že tahle nahrávka byla úplně zbytečně shozená, že tam je spousta věcí dobrejch. No a pak tedy přišel pokus dělat tu novou desku trochu „nemejlovsky“, i když je tam samozřejmě znát, oni všichni ti skladatelé mají toho Mejlu zadřeného za nehtama, ozývá se tam, je tam furt. Já myslím, že to jde i někam dál, zkoušíme nový přístupy… Snad by s námi Mejla souhlasil.

Hele, a jak to, že ty vlastně nic neskládáš? Přemýšlíte, co bude s kapelou, až někdo natáhne bačkory?
O tom se nemluví! To se stane!! A pak se uvidí…

Nemáte teda žádný krizový scénář? A co vás nutí ještě pořád stát na tom pódiu?
Loni bylo tak málo zahrad, že jsem se muzikou mimo jiný i živil. To víš, důchod nemám ani pět tisíc a za kriminál příplatek čtyři sta. No, čtyři kila dobrý, ale to není ani na nájem. Takže mě to hraní drželo při životě. Lidi, co neuměj na nic hrát, aby se asi oběsili nebo co… Ale abych ti odpověděl: já už na pódiu nestojím, spíš sedím. A s Kábou jsme si říkali, že bysme příští rok mohli už ležet, že bysme tam měli gauč a leželi na něm: starý pánové už nemůžou tajtrdlíkovat u mikrofonu. Ba ne, je to dobrý a příjemný a hlavně, když je nějaká reakce: teď jsme hráli v Jihlavě a lidi byli tou muzikou nějaký nakopnutý. Přicházeli se ptát, poslouchali texty, což mě naprosto fascinuje, protože já mám občas ty náboženský bláboly, a oni to poslouchaj, někdy si to i přečtou, a zdá se, že tomu rozuměj. Což je divný, protože kolikrát jsem i já překvapenej, co je to za blbosti.

Tvoje hra na ságo má nějakou strukturu, nebo je to improvizace?
No má strukturu! I když něco točíme, a tím myslím třeba fi lm, tak já vždycky mám nějakou strukturu. (dlouhá pauza) Hmmm, ale tu mám vlastně kvůli tomu, abych ji porušil.

Aha, tím se mnohé vysvětluje… Přináší ti hraní pořád stejnou radost?
Samozřejmě, vždycky když jednou za čas hraju, tak mě to vlastně v podstatě nakopne. A vždycky mě to potěší! Teď jsem měl takový „úraz“, kdy jsem se někde složil z chlastu. Dohromady jsem se dal hlavně proto, že jsem šel zase hrát, vybláznil jsem se na saxofon, na klarinet a ještě jsem si zazpíval. Takže druhej den jsem byl úplně ready. Je to skoro nutnost…

Hrajete dvě hodiny, dá se to vůbec ufoukat?
No musí. Ale při hraní nejsi unavenej. Bejvám po hraní, ale to se dá přežít.

Jak to máš, když jsi namazanej a musíš hrát?
Já nerad hraju, když jsem vožralej, to přiznávám. A poslední dobou to hlídám, že před hraním dám maximálně ty tři pivka, mezi hraním jedno na žízeň. Není dobrý hrát vožralej, to si může dovolit Karafi át, ten když má osm panáků, tak hraje ještě líp. To nechápu. Mně už se ty klapky pletou a huba je vláčná, prostě je to špatně. Hraješ jednak v duu s Karafi átem, jednak ve velký kapele. Jak se to pro tebe liší přístupem?
To jsou dvě úplně odlišný věci. V kapele je to jiná situace, jinej boj. A s Joem, to jsou hudební radovánky. Když se nám povede se zbláznit, nebo skoro zbláznit, tak to je veliký štěstí. Je jasný, že se to někdy nepovede, ale já to porovnávám se sexem: někdy to člověk tak jako dělá, a někdy je to úplnej zázrak. Já to tedy většinou zažívám jako zázrak, ten sex i tu muziku. Ale stane se situace, kdy se to nepovede a cejtíš, že tam odvádíš jako nějakou práci. A už aby to skončilo, už abych šel na pivo.

Tys v souvislosti s kapelou použil slovo „boj“. Ale PPU vlastně brzy oslaví 45 let od založení, takže tam nějaký pouto být musí. Jak probíhají po té době zkoušky?
Dobře, dobře. Nejlepší zkoušky jsou takový, který se nestanou. Že se čeká na tu zkoušku a dáváme si ty piva a mluvíme o tom, co by se mělo dělat, a nakonec zjistíme, že ta zkouška je vlastně zbytečná, že jsme si to všechno řekli.

Vznikají nějaké nové písničky?
Těžce, pomalu, ale vznikaj.

Když PPU dělají nové věci, vychází se zase z tvých textů?
V poslední době se pracuje tak, že přinesu nějaký texty v šesti kopiích a zjistím, že se nikomu nelíběj. No, někdy se líběj aspoň Evě, tak to mě potěší. Karafi át na to kouká zase tak, že je jasný, že tomu nerozumí, ale občas se něčeho chopí. Nejvíc ale Eva, ta to asi nějak prožívá. Ale když už se toho někdo ujme, řeknu: Jasně, je to tvoje.

A jak se ti vlastně hraje s Joem? Ono se to nezdá, ale hrajete spolu už přes 25 let!
My si s Joem hudebně rozumíme. V těch 80. letech, co jsme hráli v Kanadě, tak když slyším dneska nějaký jazzácký blbnutí, tak jim jenom laskavě připomenu, že tohle jsme dělali už před 30 lety podobně. A že to teda není zase taková revoluce. Když někdy hrajeme ve dvou, stejně nevíme, co hrajeme a kdy to skončí a o čem to bude. Joe ani neví, jestli tam budu recitovat, občas na mě kývne, že už ho to nebaví, tak já přečtu něco z těch papírů, který tam mám rozházený a Joe k tomu hraje, těžko říct, co v tom slyší, že jo… To je úplně jedno. Ale zajímavý je, že to děláme na fl eku, děláme takovej hudební obraz. Joe slyší, jak já blbnu, já poslouchám, jak on blbne, a z toho vznikne blbnutí dvou magorů, který něco hledaj. My jsme v Kanadě spolupracovali i s Honzou Komárkem, který si vymýšlel vlastní nástroje, zpívala s námi Jana Jonáková, nyní Vachtová, a to bylo velice příjemný. Tam byly pokusy i o texty. Pak jsme v tom pokračovali dál u mě v baráčku, kde jsme měli ve sklepě „studio“, což spočívalo v tom, že jsem dal matrace na okna a tam jsme se s Joem naprosto vyblbli. Prvně jsme s tím byli v lednu 1989 v newyorským klubu Kitchen, kde byla benefi ce za Magora. Tam jsme blbli i s Komárkem a do toho anglicky Magorovy věci recitoval Paul Wilson, takže to bylo takový první spontánní vystoupení. Ten koncert tenkrát dělal Giorgio Gomelsky a fotograf Bob Krčil, vystupovalo tam asi dvacet dalších muzikantů, mimo jiný třeba Ed Sanders z Fugs, Gary Lucas a taky Allen Ginsberg.

Když jsme u toho Ginsberga, tvoje poezie má evidentně betanické základy…
No jasně! Já přiznávám, že mě to těžce ovlivnilo. Už tenkrát, když jsem četl první Zábranovy překlady poezie Američanů z 50. – 60. let ve Světové literatuře, tak to pro mě byl obrovskej impuls. Najednou to byla poezie, který jsem – nemůžu říct rozuměl, ale bylo to něco mně hrozně blízkého. Já jsem se třeba potkal s Ginsbergem už tady v 60. letech na Majálesu, ale chci říct, že existoval vlastně jakoby takovej most mezi námi. Samozřejmě nikdo nelítal z Prahy do New Yorku, z New Yorku sem tam sice občas někdo doletěl, ale oni ho samozřejmě okamžitě vyfakovali, ale v tom New Yorku o Praze, o nás, takovejch taky těch podivnejch snílcích a podivnejch apoštolech věděli. A my zase o nich. Že tam bylo takový nějaký vzájemný pnutí. Nakonec to vyvrcholilo společným vystoupením Sanderse s Plastikama u nás a Ed pak říkal, že mi děkuje – protože Pepa Janíček všechny ty věci znal, Eva se je zase naučila, že to s nim odzpívali a odehráli, zato já jsem tam na saxofon něco předváděl – za moje vytí. Tak jsem byl rád, že pochopil, že ta moje hra je takový vytí zoufalýho opuštěnýho vlka.

A básně jsi začal psát kdy?
Já bych tomu začátku neříkal „psát“, to byly dětský pokusy, který byly strašidelný a naštěstí neexistujou vůbec. Pak někdy v těch šestnácti, to bylo taky děsný, a v sedmnácti se mi nějaký věci už líbily, ale stejně jsem všechno zahodil. Takže já nevím, zachovanýho je možná něco tak z doby, kdy mi bylo osmnáct. To co píšu, to jsou vlastně takový výpovědi. Velkým impulsem pro mě bylo setkání s Jiřím Kolářem, ten ode mě kdysi dokonce chtěl nějaký básně koupit, ale já mu je nedones. Tak jsem mu napsal takovou dlouhou báseň Vážený pane K., což je takovej nikdy neodeslanej dopis na reálným podkladě, kterej mě napadl na mostě, když jsem venčil jednou psa. Včera mě potěšil jeden advokát, s kterým jsem seděl v hospodě a kterej si pamatoval úplně nějaký takový ty starý podrobnosti z mojí poezie, kterou jsem psal v těch 60. – 70. letech. A bylo vidět, že to pro něj něco znamenalo. Což člověka potěší. Já jsem si myslel, že jsou to blbosti, který nikdo ani nečte.

Zrovna Guerilla Records vydává CD kapele Burgtheater z Plzně, která programově zhudebňuje výhradně tvou poezii. To musí být skvělý pocit, když zjistíš, že tvoje autentické slovo takhle někoho inspiruje a zajímá.
To vždycky potěší, já jsem si myslel, že tomu nebude nikdo rozumět, že na to budou koukat jako to výpověď nějakého blázna, kterej se nenaučil ani psát.

Ono se ostatně říká, že od básnění k šílenství není daleko.
No to je kousek od sebe. Fakt je, že když člověk čte životopisy básníků, většina z těch, kterejch si vážím, v těch blázincích skončila. A není divu.

Vzpomeneš si někdy třeba na Magora, když už jsme u těch básnických šílenců?
Samozřejmě, není den, abych si na něj nevzpomněl. Vzpomínám si na naše rozpory, ale já jsem byl jeden z mála – teď se budu vytahovat – kterej Magorovi občas řekl, že ta báseň je špatná. Když to řekl někdo jinej, tak dostal ránu, ale já jsem to říct mohl. On na mě tedy koukal vztekle, ale do držky jsem od něj nikdy nedostal. Říkal: Ty si to můžeš dovolit… Ale potom ty poslední roky polevil: Já vím, že ty píšeš dobrý věci. A já píšu taky dobrý věci. Ale Seifertovku nemáš! To byl jeho poslední trumf, takže to jsem musel držet hubu!

dokončení příště

(Autor je majitel hudebního vydavatelství Guerilla Records, u něhož vychází většina současné undergroundové produkce i archivních titulů. V jeho „stáji“ jsou Plastic People Of The Universe i duo Brabenec-Karafiát.)