Box Svědek spálenýho času přináší nahrávky, které DG 307 pořídili na konci sedmdesátých let, před tím, než Pavel Zajíček odešel do emigrace. Pět cédéček přináší kompletní materiál pořízený v té době, přičemž dva programy Dar stínum a Pták utrženej ze řetězu jsou představeny jak ve „studiové“ podobě, tak na koncertní nahrávce. Doplňuje je Torso, které se už živého provedení nedočkalo, protože Pavel Zajíček pod tlakem režimu dal přednost emigraci.
Komplet přibližuje vyvrcholení první etapy „Dégéček“. Obě studiová alba patří k absolutnímu vrcholu tuzemské tvorby konce sedmdesátých let i mimo oblast undergroundu. Jasně ukazuje, kam až se v obtížných podmínkách skupina dokázala dostat a jak se v její tvorbě navzdory izolaci odrážely i některé aktuální umělecké trendy ve světě, i když ve velmi osobitém podání. Zejména Pták utrženej ze řetězu zůstává i po letech fascinujícím dílem, které se blíží až soudobé hudbě ať už v braxtonovském nebo cageovském pojetí, ale nabízí i prvky industriálu, minimalismu, satieovské ohlasy a v živém podání i beefheartovský vokál.
Nahrávky dobře postihují, jak nejrůznější vlivy působily na Pavla Zajíčka a jeho spoluhráče, kteří byli nucení tvořit v obtížných podmínkách bez možnosti koncertovat, tudíž bez reakce publika, navíc s velmi omezenými prostředky. Patrné jsou názvuky folku, církevní zpěvy i voiceband, ale i cageovské vlivy a ohlasy konkrétní hudby.
DG 307 zpočátku navazovali na pojetí Aktualu. Spojovali recitaci s rytmickým doprovodem, přičemž tradiční hudební nástroje využívali jen málo. Velkou roli hrály nejrůznější kovové perkuse, takže bývají někdy označováni za předchůdce industriálu, což ale není zcela přesné, i když paralely s ranými Paprsky inženýra Garina by se najít daly. Inspirační zdroje jsou však jiné, společné je vlastně jen odmítnutí zavedených postupů. Aktual a po nich DG 307 ale zprostředkovaně reagovali na dění konce šedesátých let, na happeningy a pouliční představení Living Theatre. A v případě „Dégéček“ možná i na radikální kapely ovlivněné idejemi studentských bouří roku 1968, jako byli v Německu Faust nebo ve Francii ZNR, které též odmítaly rockovou estetiku.
Počáteční období kapely zachytily různé dobové nahrávky, které vyšly v roce 1990 u Globusu pod názvem DG 307 1973–5 a v rozšířené podobě v Guerille jako Historie hysterie. Paradoxně je nejznámější: podílel se na něm Mejla Hlavsa, bylo nejpřímočařejší, nejprovokativnější a nejvíce komentované dobovým tiskem, který tepal underground jako podvratnou pseudokulturu v službách imperialismu. Přitom šlo o pouhé juvenilie, pro Zajíčka o první možnost uplatnit svůj autorský potenciál, pro Mejlu zas o šanci vyzkoušet si jiné přístupy, než jakým se věnoval v mateřských Plasticích, bez nichž by ale asi nevznikly Pašijové hry velikonoční.
Další vývoj DG 307 byl mnohem zajímavější a nabídl výrazně originálnější, i když mnohem méně přístupné pojetí. Kapela se dostala za hranice až do oblasti komorní hudby, i když některé původní prvky zůstávaly. Výraznou roli měly dál hlasy, což je pochopitelné vzhledem k tomu, že Zajíček byl vždy primárně více básníkem než hudebníkem. Na jedné straně byly ovlivněné tradicí burianovského voicebandu, na dru- hé církevními sbory, což samo o sobě vytvářelo napětí, objevoval se ale i dobový ohlas C & K Vocalu. Nadále DG 307 využívali netradiční perkuse, zejména kovy, rytmika ale byla zcela nerocková. Pokud perkuse a bubny vůbec udávaly rytmus, tak jen základní beat.
Oba hlavní projekty boxu se však od sebe velmi liší a ukazují rychlý vývoj a dozrávání „Dégéček“, který je mnohdy patrný i na jednotlivých skladbách. Úvod Daru stínum obstarává vysloveně písničkářský folk Lidí krve s nevýraznou kytarou a ostřejšími houslemi. Folk, tentokrát hymnický s názvuky chorálu, trochu v duchu Balady pro banditu, se objevuje i ve Zvěstovateli smrti.
Na albu se však už objevují kromě chorálů i ohlasy minimalismu a protoindustrialu, kdy naléhavé a dramatické Ani stojí na dronu drnkání citery, doplněném echovanými údery, než se přidá bručení a skřípaní houslí. Podobný ráz má i tajemné Opustil mě anděl s atmosférou Alenky za zrcadlem a minimalismus je objevuje i v erotické Cestě časem s rytmem kovů a figurou piana. Ještě zajímavější jsou zvukové experimenty Mlčení, kde drone vytváří řezavě zkreslená kytara doplněná mručením, rytmem basových tónů a osamocenými údery. Tělo pak stojí na kombinaci voicebandu a ruchů a Lepení okamžiků na pizzicatu cella a drnčení brumle.
Většinou však písním zejména ve studiovém provedení chybí větší drive a naléhavost. Převažuje hodně táhlých skladeb, jako je Řeka citu nebo Dis. Uvolněné tempo přispívá k rozlámání slov na slabiky, což místy působí neumětelsky, zejména když ne vždy nástroje ladí. Přestože tyto skladby mají silné poselství, přece jen neobstály v testu času, což se do jisté míry týká i písně s nejvýraznějším sloganem Tvůj kraj stejně jako můj kraj jde do prdele.
Opus magnum přestavuje Pták utrženej ze řetězu, i když v dobovém hodnocení si Ivan Martin Jirous vážil sevřenějšího a odtažitějšího Daru stínum, neboť více vyjadřoval bezútěšnost šedivého normalizačního bezčasí vyjádřeného slovy Stojíme nad propastí jedna noha hnije v pasti.
Pták utrženej ze řetězu je mnohem expresivnější, má větší dynamiku i výraznější tektoniku. Smyčce už spolu s hlasy nevytvářejí plochy, mnohdy jsou velmi řezavé a vytvářejí kontrast k opakujícím figurám piana, jako v Na dně studny šupinama nebo v Sou ostrovy uvnitř pevnin? Výraznější roli mají ostinata a repetitivní figury piana, které se stalo klíčovým nástrojem. Mnohdy zní až osudově, jindy je ale satieovsky uklidňující jako v Sem slabší než myšlenka, kde se opět objevuje v pozadí řezavý tón. Ještě výraznější je zkreslená kytara v Anarchistické milence, kde kontrastuje s ostinatem smyčců. V Solném sloupu tvýho těla má repetitivně figura až africký ráz a ukazuje, že skupina se přiblížila i worldmusic, která v té době nastupovala. Přestože je mnohdy Pták dramatičtější, což platí zejména o skoro desetiminutovém Jak sup letící nad krajinou, místy je hudba vysloveně abstraktní jako kompozice Anthonyho Braxtona, což ukazuje č. h. s dramatickými bicími. Vstupovat do chladný vody má až industriální ráz a hysterický vokál připomíná rané Už jsme doma. Více než čtvrthodinový Triptych obsahuje skoro celé spektrum použitých prostředků, opět se tam objevuje opakující se ostinato, flétnové tóny, ženský hlas, pizzicata, slova roztrhaná do slabik, přičemž skladba i přes svoji délku neustále graduje. Hlas má natolik výraznou roli, že se mnohdy dá spíše hovořit o melodramatu nebo scénické hudbě doplňující deklamaci v duchu tradice avantgardních rozhlasových her šedesátých let.
Torso je už jen codou, která se místy nese opět v hysterickém pojetí, zejména v pojetí hlasu, ale piano má často satieovský ráz, jeho tóny jsou osamělé. Předchozím celkům se už nevyrovná a ukazuje, že DG 307 už neměli možnosti vytvořit další ucelené dílo, takže není jasné, kam by se dál dostali.
Kompletní vydání všech nahrávek DG 307 z konce sedmdesátých let má cenu, protože obsahuje dva klíčové programy, z nichž části nezestárly. U nich je proto zajímavé poznat i to, jak se živé podání lišilo od studiového, oč bylo naléhavější, ale někdy taky méně experimentální. Koncertní záznamy obsahují některé skladby, které nebyly natočeny v bytech. Má obvyklá výhrada, že jsou lepší vybrané spisy než sebrané, tentokrát neobstojí, i když s odstupem let by Dar stínum a Torso snesly prokrátit, bylo by to však na úkor poselství. Záznamy jsou navíc kvalitní a velmi dobře zrestaurované, i když občas je slyšet, že pásek byl místy pomačkaný nebo zvlněný.
Osobně považuji Ptáka za jeden z vrcholů tuzemské tvorby té doby. Silou je srovnatelný s plastikovskými Co znamená vésti koně a Pašijemi, hudebně dokonce odvážnější a z dnešního hlediska zajímavější. Rezonoval v něm kvas, který se v té době objevil na hudební scéně poté, co smetl rockové dinosaury a otevřel prostor experimentům.
Foto Guerilla Records
