Loňský rok přinesl v tuzemské jazzové produkci historický rekord co do počtu vydaných desek a o nic pasivnější nebyly ani české kluby, v nichž se během roku vystřídala řada špičkových sestav. Navzdory tomu Evropou profičela také spousta kapel, na které už v pražských jazzklubech ani koncertních halách nezbylo místo. Následující srdcová sedma vypovídá o tom, že vyjet si za jazzem do zahraničí ještě pořád stojí za to – a že někdy se člověk může také pořádně spálit.
CHICK COREA FREEDOM BAND
Bylo to koncem devadesátých let, kdy ze znovunalezené lásky k Paříži a nostalgii po starých časech začal tvrdě kouřit, prý jen aby porušil disciplínu a přesně za rok s tím zlozvykem zase skoncoval. Nějak podobně to má pianista Chick Corea i se svým posledním kvartetem Freedom Band, které vzniklo jako oddechová záležitost po vyčerpávajícím znovushledání legendárních Return To Forever a loňské mclaughlinovce jménem Five Peace Band. Nyní se dal dohromady se Stingovým dvorním basistou Christianem McBridem, Davisovým někdejším objevem Kennym Garrettem na altsaxofon a famózním pětaosmdesátiletým bubenickým veteránem Royem Haynesem, kteří společně tvořili páteř právě Coreova deset let starého bandu vzniklého na poctu Budu Powellovi.
Stylově jde o přímočarý akustický straight-ahead s bebopovými skladbami Powella, provařenými kusy Monka a známými standardy, což se u vizionáře a natolik aktivního muzikanta jako Corea může zdát až podivné. Jak se ale mohli přesvědčit třeba návštěvníci holandského festivalu North Sea Jazz, kouzlo téhle kapely tkví právě v tom, že si neklade žádné ambice. Jejím jediným cílem je hledat co největší možnou svobodu vyjádření a vzájemně se podporovat v tvůrčím jiskření, které pro jednou nepřekračuje žánry, zato ale rozvíjí základní principy jazzové improvizace a nenuceně střídá napětí, nálady i artikulace.
Se vší elegancí se Corea prohnal napříč celou Evropou, na konci turné si podal ruce se spoluhráči, prohlásil, že už si dost odpočinul, načež celý Freedom Band skoro přesně po roce zase hodil za hlavu. Zato posluchačům se takhle intenzivní zážitek z hlavy hned tak nevykouří.
GONZALO RUBALCABA QUINTET
Už přes třicet let se jazz uprostřed horkého léta koncentruje v malebných středověkých uličkách pamětihodného baskického města Gasteiz. Na sever Španělska vloni dorazilo i nové kvinteto původem kubánského pianisty Gonzala Rubalcaby, který v 90. letech proslul syntézou hardbopových postupů se silným afrokubánským rytmickým cítěním. Jako jeden z posledních stihl proniknout na scénu coby kůň vydavatelské značky Blue Note, kam ho svého času přivábil vyhlášený hledač talentů Bruce Lundvall. Brzy získal svoji první latinskou Grammy a coby lídr mimořádně plodného tria se pak dočista vyčerpal a dokonce přestal lovit z bezedné studnice hudebních vzpomínek na postrevoluční Havanu raných šedesátých let, kde svého času vyrůstal na cha-che, lidových orchestrech a později i několika málo jazzových deskách, jež nezabavil komunistický režim.
Rubalcaba se usadil mezi početnou kubánskou komunitou v klimaticky příhodném Miami, vychoval tři děti a stále intenzivněji začal vystupovat sólově, což mu dalo příležitost k zužitkování někdejšího klasického vzdělání i rozvoji osobité hráčské techniky. Teprve nedávno se ale padesátiletý Kubánec nepatrného vzrůstu a stále chlapeckého vzezření rozhodl navázat intenzivnější kontakt se současnou vlnou moderní a hloubavější americko-latinské muziky, což vyústilo ve vznik kvinteta s mladým trumpetistou Michelem Rodríguezem a saxofonistou Yosvanym Terrym. Oba emigrovali z Kuby do USA v této dekádě a bezpochyby jsou otevřenější i obeznámenější se současným děním než Rubalcaba, který do sestavy naopak vnáší klasické swingové cítění či melodické prvky hardbopu. Ty pak nacházejí neochvějnou oporu u klasicky školeného basisty Matta Brewera a výtečného černého bubeníka Marcuse Gilmora.
Ve Španělsku sestava předvedla repertoár navazující na své doposud jediné album Avatar (2008), s nímž nové skladby sdílejí moderní straight-aheadové pojetí, útržkovité fragmentární motivy i pekelně spletité rytmické vzorce, jimiž si bývalý bubeník Rubalcaba snadno klestí cestu svojí perkusivní levačkou. Až na jednu výjimku navíc současný repertoár kapely vznikl z iniciativy ostatních instrumentalistů, což smazává charakteristické znaky Rubalcaby coby autora a v kontextu jeho stylisticky jednotné tvorby přináší vítanou změnu. Jindy tolik akcentovaná kubánská nota ustoupila moderně pojatému jazzovému kvintetu a Rubalcaba jako by uprostřed toho všeho znovu měl co říct.
JOSHUA REDMAN DOUBLE TRIO
Klasické trio saxofonu s rytmikou tradičně patří k nejnáročnějším jazzovým sestavám. Absence harmonického nástroje je ale pro vynalézavého saxofonistu Joshuu Redmana mimořádně přitažlivá, a protože s běžnými formáty už si užil své, vloni svou rytmickou sekci zdvojnásobil. První krůčky tzv. dvojitého tria jsou zachyceny na albu Compass (2009) a dle loňského vystoupení v dánské Kodani od té doby sestava jenom kvete.
Redman vyzařuje neuvěřitelně syrovou, fyzickou energii; ať už v ruce drží sopránku nebo tenorsaxofon, při hraní se neustále divoce smýká do stran, vykřikuje a gestikuluje, až zpravidla končí ve zcela propocené košili. Což ovšem není nic ve srovnání se složitými pochody, které se prudce inteligentnímu absolventovi Harvardu honí hlavou: angažmá dvou basistů a dvou bubeníků mu sice sužuje manévrovací prostor, naopak ale otevírá příležitosti v kolektivní improvizaci. A právě schopnost okamžitě přesedlat z jedné basové fi gury na čerstvě nahozený riff, intuitivně přehodit metra nebo obrátit do prázdna směřující baladu na skoro funkové číslo patří k největším přednostem Redmanova dvojitého tria.
Jde tu především o nalezení rovnováhy mezi komponovaným materiálem a volností hráčů, kteří navíc mají sklony k lehce usměrňovaným freejazzovým výletům. Novozélandský basista Matt Penman a Redmanův letitý spoluhráč Reuben Rogers si v bezprostřední blízkosti navzájem doplňují basové linky, někdy zvuk zmohutní společným důrazem, jindy si prohodí rejstříky či ostináty připomenou harmonickou kostru a k tomu všemu musí sledovat, jak obdobným způsobem po stranách pódia komunikují bubeníci Bill Stewart a Greg Hutchinson. Oproti experimentálněji založené desce Compass, kde se sestavy střídaly či různě promíchávaly, vykazuje dnešní podoba dvojitého tria větší společné zaujetí a sklony k bláznivějším melodickým experimentům. V kombinaci s klasicky redmanovskými skladbami, které čerpají z Rollinse nebo častěji Coltranea, jde o čím dál tím pozoruhodnější zážitek. Skoro už by si zasloužil další desku.
CÉU
Dospívala nejprve u tatínkova starého gramofonu a později na tanečních parketech přeplněných klubů v centru Sao Paula, umělecké jméno s azurovou modří brazilské oblohy si stylově vetkala do hutných kadeřavých vlasů a po deseti letech strávených dřinou v brooklynských klubech se z řečené Céu následně stal novodobý fenomén latinské muziky. Dnes třicetiletá zpěvačka má s jazzem v tradičním slova smyslu společného jen málo, ale na poslední desce Herbieho Hancocka ani na letním festivalu Jazzopen Stuttgart se neocitla náhodou: její nebývale široký žánrový záběr, mimořádné hudební cítění a obrovsky smyslný hlas přirozeně funguje v kontextu inteligentnější taneční muziky i komorních akustických setů s jazzovým výrazem. Asi nejpůvabnější je Céu v sestavách, které přímo navazují na dlouholetou tradici brazilské bossa novy, byť oproti zpěvačce Astrud Gilberto nebo klavíristovi Marcosi Arielovi zdaleka tolik nelpí na kořenech a namísto perkusistů třeba vynalézavě pracuje s beatboxery. Céu od malička zbožňuje jamajskou muziku, vzhlíží k jazzovým vokalistkám a protože přes otce muzikologa objevila nejrůznější žánry, její vlastní muzika nemá jasně daný charakter: místy připomíná současné drum’n’bassové klubové sestavy, jindy se blíží zvuku amerického funky, pak zase silně groovuje nebo si pohrává s rytmickými vzorci tradičně spjatými se sambou nebo reggae.
Se dvěma nominacemi na Grammy a reklamní mašinou celosvětové sítě Starbucks v zádech sice Céu ve Stuttgartu trochu zanedbávala sofi stikovanější hudební projev, ale stále uměla být přímočará a okouzlující, zvlášť když měla za zády živého DJe nebo zrovna nápaditě frázovala v uvolněné elektrické ploše vyklenuté jazzovými akordy. Snad je jen otázkou času, než se půvabné Brazilky chopí také některý z českých promotérů.
RON CARTER’S GOLDEN STRIKER TRIO
Letos třiasedmdesátiletý černý basista Ron Carter patří k naprosté špičce svého oboru od té doby, co se koncem 50. let kvůli barvě pleti musel rozloučit s kariérou klasického muzikanta. Mladý basový virtuos se přestěhoval do New Yorku, kde brzy našel uplatnění v kvintetu Milese Davise, v následujících letech podobně jako Ray Brown nebo Scott LaFaro zásadně přispěl k emancipaci basy coby sólového nástroje a dnes má na kontě přes dva tisíce nahrávek.
Sedm let stará deska Golden Striker Trio, podle níž se jmenuje i stále aktuální Carterova kapela, překvapivě nevychází ze stejnojmenného koncertního hitu Modern Jazz Quartetu, nýbrž méně známé sestavy pianisty Oscara Petersona, který si v polovině 50. let vymyslel trio jen s kytarou a basou, tedy bez bicích. Že tenhle koncept funguje i o půl století později dokázala Carterova loňská návštěva na jazzovém festivalu v San Sebastianu, kam trio Golden Striker dorazilo ještě ve složení Russell Malone na kytaru a Mulgrew Miller na klavír (od nového roku stárnoucího Millera nahradil progresivní Jacky Terrason). Svým způsobem šlo asi o jednu z nejvznešenějších koncertních událostí roku: tři elegantní pánové se zřekli ambicí hrát současnou hudbu a namísto toho usilovali o co nejšarmantnější podání standardů a vlastních starších kompozic. Stylově trio vychází z tradičního mainstreamu se swingovými podklady, něžnými bluesovými nuancemi a typickým střídáním rolí nástrojů. Důraz se tu klade na melodickou stránku věci a v sólech se při vzájemné interakci muzikantů přímo učebnicově buduje napětí a kontrasty, jak to při své nedávné pražské návštěvě předvedlo třeba trio dnes již zesnulého pianisty Hanka Jonese.
Svébytnou konfi gurací sestavy ze hry vypadá pravidelný timing, bez něhož se vždy přesný Carter i ortodoxní purista Miller ale snadno obejdou a jen výjimečně nechají svého kolegu Malona, aby držel rytmus v kytaře. Ve zbylém čase rytmická role připadá Millerovi, který levou rukou alternuje linky stride piana a pravačkou domalovává bebopové licky, jež se zase opírají o Carterovy důmyslné basové fi gury. Do téhle něžné rozmluvy se ideálně hodí měkký a důrazný tón Malonea, který ostatně nenucený mainstreamový jazz dlouho piloval po boku Diany Krall.
Je to muzika, která jako by zaspala několik dekád vývoje, ale čiší z ní neuvěřitelné gentlemanství a nostalgie po jakémsi dávno zašlém věku. Čím víc se současný jazz vzdaluje základům, tím spíš takový ortodoxní výlet do starých časů působí doslova jako let na Měsíc.
DAVID SANBORN TRIO
Jazzový festival v podhradí bavorského Burghausenu má tradici, fi nanční zázemí i špičkovou reputaci, takže mezi jeho hosty vloni nechybělo ani nové trio amerického saxofonisty Davida Sanborna. Letos čtyřiašedesátiletý a již dlouho silně komerčně smýšlející jazzový veterán v posledních letech učinil překvapivý krok od mainstreamových popových desek zpět ke starému blues nebo R&B a právě dobově laděný repertoár z desky Here and Gone (2008) a posledního alba Only Everything (2010) přivezl i na evropská pódia.Není divu, že prošedlý a pravda již trochu vrásčitý elegán Sanborn si za doprovod vybral velkého varhanního muže Joeyeho DeFrancesca, který si na Hammondkách dávno osvojil příznačný souljazzový zvuk 70. let a byť už silnou nadprodukcí vlastních alb jako lídr poněkud ztratil půvab, v roli sidemana má stále nepostradatelnou váhu.
Během vypjatých sól Sanbornovy třicetileté oprýskané altky DeFrancesco balancuje na hraně citlivého nevtíravého doprovodu a ve správnou chvilku svými mohutnými medvědími prackami z Hammondů tříská ohnivé groovy, na něž vždy kvapně reaguje odvázaný bubeník Gene Lake. V zásadě se tu dokola točí bluesové dvanáctky, jen výjimečně zabalené do rafi novanějších struktur, DeFrancesco nevtíravě swinguje v basovém rejstříku a vším prostupuje nečekaně nostalgická nota tesknění po Sanbornových někdejších idolech Rayi Charlesovi a saxofonistech Davidu „Fatheadu“ Newmanovi a Hanku Crawfordovi, kterým je repertoár věnován stejně jako celé éře černého R&B z pozdních 60. let.
Že se Sanborn nad jednotlivými písničkami rozvzpomíná, kterak před půl stoletím v jukeboxu poprvé slyšel Fatheadovy Hard Times nebo jak si v jedenácti letech pouštěl Crawfordovu souljazzovou klasiku The Peeper, když mu doktoři kvůli slabým plicím doporučili hrát na saxofon, lze samozřejmě brát zvesela. Ale silně procítěný tón jeho altky v aranžmá vyhlášeného Gila Goldsteina působí v kompaktní varhanní sestavě naléhavěji a opravdověji než vše, co saxofonista v uplynulých patnácti letech stvořil, vlastně skoro jako by se vrátil o čtyři dekády zpět do dob, kdy poprvé vystoupil s blues bandem Paula Butterfi elda. Škála výrazových prostředků i zkušenosti nabyté za všechny ty roky dělají ze Sanbornovy pocty padlým i dnes mimořádně důstojný zážitek.
ARCHIE SHEPP & MINA AGOSSI
Zdánlivě nemají moc společného: tenorsaxofonový veterán Archie Shepp začínal v šedesátých letech po boku Cecila Taylora a newyorské avantgardy, později účinkoval na několika Coltraneových deskách a v sedmé dekádě se po boku Pharoaha Sanderse silně politicky angažoval v hnutí za občanská práva, zatímco na vlastních deskách zkoušel zkombinovat freejazzové formy s africkou hudbou. Podstatně mladší francouzská zpěvačka Mina Agossi naopak strávila dětství na cestách po střední Africe, kde maminka vyučovala matematiku, později se usadila v Beninu a od 90. let rozvíjí velice úspěšnou sólovou dráhu převážně po evropských štacích. Hluboký sametový hlas a neobvyklá zarputilost, s níž zpěvačka už dvanáct let vystupuje jenom s rytmickou sekcí, přivábily zájem veterána Sheppa a rázem bylo zaděláno na zajímavou spolupráci: zatímco Shepp se dnes hudebně pohybuje mezi ortodoxním starým swingem, blues a nanejvýš příležitostnou atonální improvizací, Agossi se snaží vsadit osobité úpravy Hendrixe i současného hiphopu do jazzového kontextu.
Sebemenší jiskru ale jejich loňské turné bohužel postrádalo: v silně konzervativním duchu a převážně swingujícím repertoáru standardů se ztrácely jak Sheppovy improvizace, tak i Agossin zbytečně teatrální projev. Francouzka sice umí originálně scatovat s nejrůznějšími perkusivními vsuvkami a neustále si hrát s výškami a intenzitou, po boku průměrného kvarteta a vyšeptalého Sheppa její hrátky ale neměly efekt. Což lze nakonec brát i pozitivně: alespoň člověk nemusí tesknit, že v Čechách vloni ze světového jazzu neslyšel všechno.