Písničkářka a divadelnice Sylvie Krobová se ani na svém posledním albu nezpronevěřila svému pojetí, které vychází z divadelního šansonu, ovšem s notnými přesahy. Doprovází se většinou na akordeon a ve dvou případech na piano. Aranžmá jsou střídmá, v písních kromě titulní a Marnosti ji už doprovází jen trombonista Jan Jirucha, který jednou pozoun vyměnil za tubu, nebo její manžel Jiří Bilbo Reidinger na kapesní kornet. Ani ve střídmém obsazení však nepůsobí písně chudě, protože mají propracovanou stavbu, a zejména Jiruchův trombón dokáže dát písním další dimenzi a posunout je daleko za hranici i méně běžného písničkářství.
Vybočení představují písně otevírající obě strany desky. V těch Krobová jen zpívá, zato doprovod je úplně jiný, jeho základ tvoří linka cella Šimona Marka a vibrafonu Štěpána Hona, která dávají křehké titulní písni i Marnosti jazzový nádech, jenž umocňuje v Chodci Jiruchův trombón. Gradaci pak vytvářejí tahy houslí Alexeje Aslamase a v Chodci i sbor jejích žákyň z dobříšské zušky. Ten se objevuje i v Podzimní uzavírající album.
Silnou devizou jsou texty, Krobová je také básnířka, a dobrá. Umí vystihnout pocit z plynoucího času, smutek i drobnokresbu detailů. Nabízí silné obrazy „mezi konečky prstů a oparem z deště tančit si v kruhu tanec snů / mezi paprsky slunce nadějí z léta nechat se odvát do dalekých dnů“. Expresivně podaná slova dokáže podtrhnout dramatickou hudbou, což ukazuje Vánek, kde akordeon působí skoro jako varhany. Že má Krobová blízko k postupům a dramatičnosti vážné hudby, ukázala už zhudebněná trojice básní Silvie Plathové.
Promyšlená koncepce, střídání pojetí, skladeb s akordeonem a pianem, dodává albu na pestrosti, aniž by ztrácelo kohezi. Dotažené jsou tak nejen písně, ale i celá deska, přičemž Chodec a Marnost otevírají další možnosti vývoje. Patří k nejpůsobivějším písním, protože v nich nejlépe vyniká text a nabízejí přece jen odlišnou polohu. Spolupráce s Jiruchou, která začala na desce Let dýmem, přinesla další plody.