Skříně někdy neskrývají kostlivce, ale poklady. Tak mohlo vzniknout album Okná dokorán, deset let po vydání předchozího titulu s novým repertoárem Jolanka (2014), v pro Szidi Tobias nejlepším, dokonale prověřeném autorském tandemu. V oné skříni totiž ležel schovaný štůsek dosud neznámých veršů zpěvaččina zesnulého manžela a zároveň textaře Petera Lipovského (1968─2015). Působí texty dojmem odložených „zbytků“? Ale kdepak! Jde o brilantní, ucelenou, dotaženou kolekci plnou typické imaginace. Lákají vylétnout nad ránem otevřeným oknem a skrýt se v ptačím hejnu (Okná dokorán). Navštívit fiktivní městečko a tančit Tango Macondo, pochopitelně s odkazem na Sto roků samoty, který se ovšem přes dramatický oblouk dobere k intimní romantické pointě. Je tu něco „neaktuálního“? Ani náhodou. Co může být nadčasovější než téma samoty (Samotáři) nebo věčného hledání štěstí (duet To jednou k večeru, kde roli ztrácejícího a hledajícího vyzpíval Jarda Svoboda). A je tu i spousta naděje (Od stvoření duhy). Jen jen zhudebnit a zazpívat. Což se naštěstí stalo.
O hudbu se samozřejmě postaral, s jednou výjimkou v režii Ivana Táslera (ale pop rock a la IMT Smile nečekejte), od repertoáru Szidi Tobias neoddělitelný Milan Vyskočko Vyskočáni. Prý tak, že „naložil muzikanty na zaoceánskou loď a procestoval Blízký východ, Balkán, Indii, Budapešť, Moravu, a vrátil se domů“. Nerýpejme, že zvláště zaoceánská plavba na Moravu by nás zajímala. Protože přirovnání muziky k inspirativní pouti z krajiny šansonu po romských stezkách až do zemí orientálních výtečně vystihuje Vyskočániho osobitou, pestrou a přitom soudržnou žánrovou fúzi. Vyskočáni si také střihl stylový sólový zpěv mužského textu Objetí, což dramaturgii desky nenaruší, ale ještě oživí.
A samotná Szidi Tobias coby svrchovaná Šansoniérka s velkým „Ch“? Úžasná, jako vždy. Fráze, recenzente, samá fráze a velká slova, můžete mi vyčítat. Jenže je to tak: Zpívá srdcem.