Taylor Swift a celá její gigantomanická aureola všudepřítomné „císařovny“ světové popmusic apelující však, dle mého soudu, tak nanejvýš na ony příslovečné učnice z Masny Praha, je mi bytostně ukradená. Abych byl přesný, nikdy jsem neslyšel ani notu či slabiku z její tvorby a nemám nejmenší záměr to jakkoliv měnit. Jelikož se však snažím mít jakýs-takýs přehled o dění a trendech, neuniklo mi, že přinejmenším za poslední dva roky je její přítomnost ve světě popmusic prostě neuniknutelná.
Loni proběhlo její superturné Eras Tour, celokariérová retrospektiva a vůbec první koncertní šňůra v hudebních dějinách, která svými finančními výnosy pokořila magickou hranici jedné miliardy dolarů. Následný filmový dokument z turné vydělal v kinech jen na vstupném neuvěřitelnou další čtvrtmiliardu dolarů(!). Pak začal její (zinscenovaný?!?) románek s beckem fotbalového manšaftu Kansas City Chiefs Travisem Kelcem, kterýžto pár se snaží deep-state woke-somolci vodící na provázku Old Joe Bidena zmáknout, aby jim pomohl vyhrát letošní listopadové americké prezidentské volby…
A aby toho nebylo dost. Taylor Swift nově nahrála a nově znovuvydala(!) svá další starší alba Speak Now a 1989, která, spolu s již dříve nově přetočenými alby, Red a Fearless, nesou právnicky veledůležitý (jak vzápětí uvidíme) podtitulek či doložku – Taylor’s Version – tedy tzv. Taylořina verze.
A teď se konečně dostáváme k jádru toho, co vzbudilo v souvislosti s Taylor Swift můj ryzí zájem a pozornost. Totiž skutečnost, že se dne 27. března na právnické fakultě Boston College Law a vzápětí, dne 28. března, na fakultě Harvard Law School, konala copyrightově zaměřená prezentace s názvem Intellectual Property and Technology Forum (IPTF), přednesená špičkovým znalcem copyrightového a kybernetického práva Garym R. Greensteinem, partnerem právní kanceláře Wilson, Sonsini, Goodrich & Rosati z Washingtonu D.C., který se pyšní sedminásobným titulem Top Music Lawyer, uděleným mu odborným časopisem z hudební branže Billboard v letech 2017–2024.
V nahraných a veřejně vydávaných hudebních dílech jsou dvě základní copyrightová práva: (1) ono ©, což ochraňuje autorství not a textů zkomponovaných autory písní a často spadajících do vlastnictví hudebních vydavatelů, a (2) ono ℗, což je právo vlastnictví ve výsledné zvukové nahrávce, které může být majetkovým právem nahrávacího umělce samotného, ale spíše jde v praxi o vlastnictví ve prospěch nahrávací/vydavatelské firmy nebo labelu, kde byla nahrávka pořízena a vydána.
Ve své prezentaci na obou zmíněných právnických školách Greenstein nejprve popsal daná specifická a exkluzivní práva, která copyright poskytuje a ochraňuje: „Odstavec 106 Zákona o copyrightu obsahuje šest práv: právo reprodukce, právo vytvářet nebo udělit licenci k vytváření derivátů z těchto děl, právo veřejně předvádět dané dílo, právo veřejně dané dílo provozovat, právo distribuovat pořízené kopie a konečně právo veřejně provozovat (tedy i šířit) prostřednictvím digitálního audio-datového přenosu.“
Swifties, jak americký tisk říká posedlým příznivkyním a příznivcům Taylor Swift, jsou poměrně dobře obeznámeni s jejími „machinacemi“ ve snaze znovunabýt výlučné vlastnictví svých vydaných nahrávek – tedy copyrightu k některým z jejích dřívějších alb, ale hlavně jde o něco důležitějšího, a sice, že v roce 2005, ve věku pouhých 15 let, Taylor Swift podepsala smlouvu s labelem Big Machine Records (BMR) založeným impresáriem Scottem Borchettou.
Společně Swift a BMR v letech 2006 až 2019 vyprodukovali šest alb. Zpěvačka v nich právně/smluvně figurovala coby singer-songwriter a vlastnila copyright k textům a hudbě v psané podobě, avšak BMR si ponechala výlučné vlastnictví fonografického copyrightu k samotným „masters“, tedy skutečným fyzickým studiovým nahrávkám, které pro BMR Taylor Swift vytvořila.
Greenstein poté tuto situaci pro studenty analogizoval na příkladu fiktivního publika tvořeného věkově jejich rodiči: „…Podívejme se třeba na All Along the Watchtower, píseň, kterou napsal Bob Dylan a kterou nahráli Pearl Jam přes Springsteena, Jimiho Hendrixe až po samotného Dylana. Každý umělec, který nahraje cover verzi tohoto songu, může vlastnit copyrightová práva, ale pouze ta, týkající se obsahu jejich vlastní nahrávky, avšak nikoli práva vztahující se k původní originální autorské verzi.“
V roce 2018, kdy původní smlouva Taylor Swift s labelem BMR vypršela, zpěvačka už disponovala daleko pádnějším silovým pákovým efektem, se kterým si mohla „diktovat“ vyjednání nového nahrávacího kontraktu. Podepsala tehdy smlouvu s Republic Records, labelem vlastněným největším světovým hudebně-vydavatelsko-nakladatelským konglomerátem Universal Music Group, s doložkou o jejím zasmluvněném vlastnictví všech budoucích master originálů, které kdy natočí.
Ve stejném roce koupil nahrávací mogul Scooter Braun její původní label Big Machine Records, a tudíž se stal rovněž majitelem copyrightových práv k předchozím šesti albům Taylor Swift, bez jejichž získání by ona sama nemohla dotyčný materiál re-edičně či jinak, coby ziskově-obmyšlená, vytěžovat ve svůj prospěch. Pikantní je, že jen o něco později se Braun pokusil tato práva zpěvačce prodat zpátky, ovšem nikoli za nějaký mrzký peníz.
Swift se však nedala tak lehce obalamutit. Rozhodla se přetrpět tzv. standard contractual prohibition on re-recording (standardní smluvní zákaz opětovného zvukového nahrání) a po uplynutí této copyrightovým zákonem dané lhůty na Brauna tvrdě zaútočila s tím, že dotyčné písně prostě nahrála a vydala znovu…
Greenstein rovněž popsal dopad, který tento dravý gambit předvedený ze strany Taylor Swift má a bude mít na dnešní hudební průmysl: „Labely jako takové investují do svých zasmluvněných umělců, najímají producenty, platí čas v nahrávacím studiu a samozřejmě se snaží tyto své investice dostat zpět. Nahrávací smlouvy často zahrnovaly doložku zakazující hudebním umělcům prostě opětovně znovunahrát jimi již vydaný song, byť třeba v trochu odlišné podobě, po období pět až sedm let od původního data vydání dotyčného snímku anebo po dobu dvou roků po vypršení trvání nahrávacího kontraktu s daným umělcem. Teď kvůli Taylor Swift labely budou tlačit na prodloužení této karantény na deset patnáct nebo možná třicet let,“ varoval Greenstein na Harvardu.
Jinými slovy, Taylor Swift zabouchla dveře pro nové talenty doufající prodrat se vzhůru džunglí nahrávacího byznysu a dostat se do pozice, kdy si lze smluvně zajistit vlastnická práva ke svým autorským hudebním nahrávkám.
Podle Greensteinových slov nyní nově se prosazující umělci budou zbaveni možnosti opakovaně nahrát svoji vlastní hudbu anebo vlastnit fonografický copyright k této své hudbě na celá desetiletí – každopádně dost daleko za časovou hranici jejich vlastní potenciální prémiové popularity u svého publika, namísto dnešního období nějakých 5–7 roků.
Oproti tomu současní pódioví „mastodonti“ na tom budou o dost lépe, poněvadž to jenom dále přispěje k posílení již tak neotřesitelné pozice, kterou už jenom z titulu nemilosrdně ziskuchtivé povahy hudebního průmyslu jako takového preferovaně zaujímají.
„Bude to kulminovat ve velký souboj mezi umělci a gramofonovými firmami,“ dodává Greenstein s tím, že „..lze si představit, že nahrávající umělci nebo, ještě přesněji právníci zastupující nahrávající umělce z tohoto stavu radost nemají, neboť labely mají veškerou vyjednávající moc a nově přicházející jména v této situaci nemají žádnou váhu… labely nebudou tolerovat už žádnou další tzv. Taylořinu verzi!“
Použité prameny:
- 1) Doolittle, Sean: Swift’s Latest Hit. Boston College Law Magazine, April 5, 2024.
- 2) Milano, Brett: Taylor’s Version Copyright. Harvard Law School Today, April 3, 2024.