Archivní záznam koncertu z roku 1965, který na první dobrou zřejmě naláká jmény hostujícího bluesmana Mississippi Freda McDowella nebo už tehdy známé gospelové zpěvačky Bessie Jones. Ve skutečnosti byli hlavními hvězdami a cappella vokální soubor Sea Island Singers, reprezentující unikátní kulturu afroamerické komunity Gullah Geechee z ostrova St. Simons ve státě Georgia, a nepřiznaně také černošský boj za občanská práva. To nám ale dojde až dnes, když posloucháme prohlášení moderátora – proslulého sběratele Alana Lomaxe – o svobodě a integraci a nikdo z vystupujících se k němu nepřidá; všichni mlčí jako zařezaní. „Když nemůžu pochodovat, budu alespoň zpívat,“ prohlásila pouze zpěvačka a známá aktivistka Mable Hillery z Georgia Sea Island Singers.
Při zpětném pohledu to pochopíme: koncert v New Yorku před převážně bělošským publikem proběhl měsíc po Krvavé neděli a protestních pochodech ze Selmy do Montgomery, takže jakýpak přehnaný optimismus; zvlášť u přímých potomků otroků z Jihu.
Newyorčané od nich nadšeně poslouchali směs blues, gospelů, spirituálů, pracovních písní, tanců a bajek, v nichž se přitom odráželo barbarství, vraždění a hrůzy spáchané na lidech dovezených z Afriky jako pracovní nástroje.
Je zbytečné dělat chytrého a jen papouškovat doprovodný text, v němž je vše podrobně vysvětleno; i role Lomaxe a dalších objevitelů a propagátorů umění černošského etnika Gullah. Jako nikde jinde ve Spojených státech si v izolaci pobřežních regionů Jižní Karolíny a Georgie jeho kultura, specifická kreolština a způsob života zachovaly výrazný africký ráz a přečkaly otroctví, občanskou válku i moderní americkou historii.
S albem je to jako s každým záznamem staré hudby: někdy vás baví hodně, občas se v tom tleskání, bubnování a vyprávění, kterému moc nerozumíte, ztrácíte, každopádně jste vděční, že ho můžete poslouchat.