Padesátileté výročí natočení základního alba nejen našeho undergroundu, ale i domácího rocku připomíná turné PPU, ale také dvojalbová vinylová reedice, vycházející sice z restaurované nahrávky připravené Ondřejem Ježkem, pro toto vydání nicméně upravené, hlavně však obsahující vše, co bylo tehdy na hradě Houska natočeno, a také koncert z oslavy svatby Jaroslavy a Jaroslava Kukalových v Mokropsech 31. ledna 1975. Není to tedy jen nějaká recyklace, ale plnohodnotná edice, s mnoha fotkami apod. A také, vinyl je prostě vinyl, že!
Možná to již bylo řečeno, proč ale nezopakovat: Plastici, jako celek, přišli s hudbou, jež v té době neměla obdoby, u nás pak vůbec ne. Jistě, Mejla Hlavsa, ale i jeho spoluhráči byli ovlivněni vším, co poslouchali, bývá zmiňován především debut Velvetů, budiž, v přístupu a syrovosti jistě, vtírá se však pocit, že možná důležitější sudičkou musel být Frank Zappa a jeho zcela ikonoklastický způsob komponování.
Co skladba, to perla a jiné pojetí, na albu tak najdeme hypnotické Magické noci (ano, i se zappovskou basovou linkou) i vlivy free jazzu, viz krásné Janíčkovo dlouhé free sólo na klavifon v Zácpě či podobně pojaté Brabencovo sólo ve stejném kusu, použití tereminu, hříčku MGM nebo podivně somnambulní Okolo okna, morbidně skočnou Elegii s úspornou aranží (podobně minimalisticky pracují Plastici například v písni Nikdo), Bondyho reminiscenci Bartóka v zacykleném Podivuhodném mandarinovi, temně rozjuchaná Jó, to se ti to spí či třeba Já a Mike, minutová miniatura s náhlými zvraty, následovaná jen o něco delší písní Ranní ptáče…
Pohlédnout na album Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned dnešníma očima, bez nějakých historizujících interpretací (aniž by to kdy šlo zcela odmáznout) jistě za to stojí, ukáže se o to víc, že hudba Plastiků obstojí nejen ve zkoušce času, ale i bez všech „disidentských“ příbalů.