Pašijové hry velikonoční jsou známé především ze „studiové“ nahrávky z května 1978, která vyšla na gramofonové desce v Kanadě (1980), doma v roce 1992 a pak ještě několikrát. Existuje také pozoruhodná, muzikantsky vytříbená verze, připravená společně s Agon Orchestra (2004). Úplně první provedení však bylo publikováno až nyní, přesně po 45 letech. Kompaktní disk zachycuje koncert z 22. dubna 1978 ve stodole na Hrádečku u Václava a Olgy Havlových. V podstatě se od podoby z desky neliší, navíc obsahuje řadu intonačních nepřesností, zato i po letech fascinuje svou temnou syrovostí, divokou energií a zarputilou odhodlaností.
Základní sestava Plastic People, tedy Milan Hlavsa, Josef Janíček, Vratislav Brabenec, Jiří Kabeš a Jan Brabec, se pro tento projekt rozrostla na deset členů. Významné pěvecké role dostali Pavel Zajíček a Jaroslav „Boví“ Unger. Na kontrabas hrál Ivan Bierhanzl, na housle Ladislav Leština, na perkuse Jan Schneider, který od podzimu 1976 do jara 1977 zkoušel s Plastiky jako bubeník, ale nakonec ho vystřídal Jan Brabec.
Na utajovaný koncert přijelo asi 150–200 lidí, undegroundové máničky i prominentní disidenti. Nahrávka je technicky poměrně kvalitní, bohužel však nebyl zaznamenán úvodní Havlův proslov a vystoupení „předskokana“ Filipa Topola, kterému tehdy ještě nebylo ani třináct. (Půjčil si Janíčkovo elektrické piano a zazpíval čtyři písně s texty svého bratra Jáchyma. Ještě téhož roku Filip založil skupinu Psí vojáci.)
„Když jsme zkoušeli, viděl jsem, že ti kluci většinou vědí o křesťanství a Ježíšovi úplný hovno,“ popsal přípravu Brabenec. „Nacvičovali jsme pasáž, kde Ježíše přibíjejí, a já klukům řekl: ‚Potřebujeme tam řev jako na fotbale.‘ A tak řvali. Byl to pokus o přiblížení křesťanské zvěsti našemu okruhu přátel. Větší dosah jsme neočekávali.“ Čas ukázal, že tehdy vzniklo mimořádné dílo, nesporně jeden z nejvýznamnějších počinů skupiny.