„V místě, odkud pocházím, si jeden člověk vyšel ve dvě v noci zařádit. Byl to sedmnáctiletý příležitostný dělník. Nejprve nachytal spoustu králíků, pak jim usekal hlavy a napíchal je na antény aut. Potom ještě vykuchal vnitřnosti a ty věšel starým dámám na prádelní šňůry. A to jde o malé městěčko se 600 obyvateli.“ Tak toto líčí Andy, kytarista tříčlenné hardcorové party Therapy?, pocházející ze Severního Irska, tedy země mnohem méně zalidněné a rozlohou jen o málo větší než kupříkladu Středočeský kraj. Země, která byla v pop music vždy jen chudým příbuzným sousedního Irska, pyšnícího se U2, Sinéad O’Connor, Clannad a v neposlední řadě – The Pogues.
„Jó a před králíky tady byl onen chlapík, který koupil svému synovi motorku BMX“, pokračuje se zjevným zaujetím Andy. „Nechtěl syna učit jezdit rovnou na silnici, a tak ho vzal na pole, kde si myslel, že to bude bezpečnější. Brzy však přišli místní farmáři a řekli – Vypadněte z naší půdy. Ovšem ještě než ten chlapík stačil cokoliv udělat, dostal kosou do hlavy. Zemřel a jeho syn byl na intenzívní péči dva měsíce. A ti farmáři vůbec nepopírali, že to udělali. Říkali, že si to zasloužil, protože byl na jejich půdě.“
Připomíná mi to pověstné morbidně masochistické filmy pana Bunuela, kde jsou obdobné scény zcela běžné. Třeba ta, kdy malý chlapeček vytrhne myslivci cár papíru z ruky, načež ho v rozradostněném nic netušícím skotačení zasáhne do zad přesně mířená střela. Následuje ještě jedna, již do nehybně ležícího těla… Ale zpět k Therapy? Andyho kumpány tu jsou zpívající basista Mickey a bubeník Fyfe. Všichni tři spolu bydlí v Belfastu, epicentru náboženských konfliktů mezi irskými katolíky a anglickými protestanty chráněnými armádou. Mohlo by se zdát, že to je ten pravý a zásadní důvod k založení kapely. Ale v případě Therapy? tomu tak není.
„Žijeme sice nyní v Belfastu, ale pocházíme ze zcela klidných venkovských měst“, vysvětluje Fyfe. „Nemáme s tím nic společného. Nikdy jsme se nijak nemíchali do politiky, my prostě rádi hrajeme hlasitou, agresívní muziku. Je to spíš typem lidí, kterými jsme, než prostředím, z kterého pocházíme.“
Ten důvod je jinde, hledejme ho v Andyho vzpomínkách. Pro Therapy? znamená jejich učebnicový hardcore uvolnění, vybití nashromážděné agrese. (Ovšem pozor! Pozitivním způsobem, nikoliv destruktivním.) Kapela je fascinována nepřirozenými způsoby smrti. Zajímá se o životní příběhy a osudy masových vrahů, o podstatu jejich činů, o důvody, jež je k tomu vedly. Středem jejich zájmu jsou Ted Bundy a Charles Manson… Andy: „Spousta mnohonásobných vrahů si zvolila, že zrovna takhle chce naložit se svými životy. A byli skutečně odhodlaní. Je to jako určitá kariéra, kdy si lidé něco usmyslí a nic je v cestě nezastaví. Zdá se, že mnohonásobní vrazi chápou své místo v životě jako vraždící lidé, ať už vymyslí provedení jakkoliv.“
„Někteří lidé se zabývají aspektem senzačnosti,“ dodává Fyfe. „Jak to udělali a co udělali. My jsme víc zahloubaní do duše toho člověka – proč to udělal.“ Svůj první singl Meat Abstract si vydali v srpnu loňského roku na vlastní značce s ojedinělým, a o to více fascinujícím názvem – Multifuckingnational (Mnohošokunárodní). „Probuďte se… je čas zemřít!“, jsou prvá slova onoho singlu – vskutku razantní a přímočarý odpich, co říkáte? Therapy? nepolevili ani na následujícím debutovém LP – Babyteeth (již pod značkou Wiiija) a svou třicetiminutovou skládanku zakončili v pořadí sedmou písní DancinʼWith Manson (Tančení s Mansonem). Mohlo by to zavánět metalovým klišé, ovšem v případě této partičky jde o hlubší, intelektuálnější pohled na věc. Obdobně jako v pojetí hudby, kterou produkují. Zatímco z hardcore se dnes stává grind či trash core, Therapy? se vracejí k samé podstatě této hudby. Tedy, namísto zpravidla samoúčelného zrychlování, mnohdy vyústěného v nepřehledný rachot, sázejí na čitelnost a účinnou jednoduchost. Hardcore s lidštější tváří a jazzrockovými manýry, řekl bych. Každý ze tří nástrojů – kytara, basa, bicí – tu má svůj prostor a zároveň možnost předvést se v sólovém výletu. Tak jako svého času Thin Lizzy, tak i Therapy? na mne působí až čítankovým dojmem, jako „doporučená četba“ pro začátečníky i pokročilé. „To má co dělat s kapelami, do kterých jsme udělaní“, směje se Fyfe, „a většina z nich pochází z Chicaga. Jsme opravdovými fandy firmy Wax Trax a kapel jako Jesus Lizard, Big Black či Touch And Go. Pocit úzkosti nepochází ze života v Belfastu – to nemá vůbec žádný odraz v naší hudbě. Kdybychom byli z Londýna, poslouchali bychom Ministry a dělali hlasitou muziku!“
Ale zpět k Andyho myšlenkám, ty jsou totiž pro Therapy? nejtypičtější. „Mohl bych chápat, jak může někdo někoho zabít. Myslím, že to projde myslí každého v nějakém stádiu, obzvláště ve chvíli hněvu. Ale pak můžeš vždy racionálně zdůvodnit, proč to neudělat. Ale jak může někdo plánovat vraždění a jít za tím nemilosrdně a účelně?!“
Zdá se, že Andy už ani nemluví o ničem jiném a dokonale tím „nakazil“ své kolegy, z nichž Fyfe naznačil možné řešení… „Možná, že kdyby hrál Ted Bundy na kytaru, nepozabíjel by všechny ty lidi. Charles Manson byl odmítnut Beach Boys, chápete?“
Překlady: Emila Hadač; foto: archiv