Stačilo by napsat, že dvojalbum By The Fire nabízí prakticky vše, co měli na Sonic Youth rádi jejich příznivci. Že Thurston Moore nahrál sedmý sólový titul s téměř stejnou sehranou sestavou jako předchozí alba počínaje The Best Day (2014). Navíc opět nechybí Steve Shelley, též bývalý člen Sonic Youth, který alternuje se služebně mladším bubeníkem Jemem Doultonem (Róisín Murphy či The Oscillation). Osobitá kombinace noise rocku a naléhavého písničkářství se chválí sama. Navíc tu nejde o pouhou recyklaci Mooreova zažitého stylu. O posun soundu se invenčně a nevtíravě využitou elektronikou, oživující kytarové stěny, stará Jon Leidecker (z Negativland).
Ale samozřejmě lze dodat leccos o obsahu písní. Narozdíl např. od krajana Boba Moulda, který vydává desku ve stejné době a na shodnou společenskou situaci reaguje (přesvědčivým a ospravedlněným) kopáním doleva doprava, Moore se snaží být pozitivní. I když by se to podle běsnících hlukových bouří, jen chvilkami střídaných uklidňujícím kytarovým ševelením, vůbec nezdálo.
„By The Fire je hudba v plamenech. Rok 2020 je časem pro radikální změnu kolektivního vědomí a Thurston Moore napsal pro hořící svět devět písní o osvícení, planoucích duhovou energií… milostných songů pro dobu, kdy je kreativita naší důstojností, naší demonstrací proti silám útlaku,“ děsí tisková zpráva vydavatelů patetickou velkohubostí. Samotný Moore naštěstí skromněji uvádí věc na pravou míru. Vyšel z přesvědčení avantgardního jazzmana Alberta Aylera o tom, že „hudba je léčivou silou vesmíru“. A pustil se do autoterapie. „Skladbu Hashish jsem myslel jako ódu na narkotickou sílu lásky v naší sdílené zodpovědnosti jednoho za druhého během karantény,“ vysvětlil význam kompozice, povstalé z pocitů během jeho vlastní izolace. Takže žádná óda na pokuřování oné v názvu písně zmíněné komodity, prosím. Žádné duhové plameny. Samotná muzika přece dokáže působit katarzně.