Tak jsem zase prošvih‘ Springsteena. Dostal jsem se do termínové kolize, a musel koncert oželet. Předpokládám, že byl skvělý. Jak už to tak u časopisů bývá, já píšu, jak to asi bude, a vy už víte, jak to určitě bylo. Časopis prostě ten čas opisuje. (Jak se ukázalo těsně před odesláním do tiskárny, autor sloupku dostal od Bruce Springsteena druhou šanci, jistě se zde včas dočteme, zda ji využil – pozn. red.) Jako útěchu si mohu pustit jeho legendární pětialbový živák z roku 1986 (který pak vměstnali na 3 CD; a já kdysi na 2 a 1/2 kazety).
Říká se, že koncerty Bosse bývají životním zážitkem bez ohledu na to, jestli jste jeho fanoušek, nebo ne. Já jsem tak středně velký fanoušek. Mám od něj 12 CD a 3 vinyly. Můj vztah k němu se během let proměňoval. První seznámení proběhlo přes vzácnou tuzexovou kazetu Sony HF-S90, na které měli rodiče v dobách mého dětství nahrané Born To Run a Born In The USA. (Až později jsem zjistil, že tenhle zpěvák natočil i alba, která neměla „Born“ v názvu.) V pozdních osmdesátkách se kvůli této devadesátce dokázala naše stodvacítka na déjedničce proměnit v Cadillac na Route sixty six. Ostatně Springsteenova hudba tak působí na hodně posluchačů. Spisovatel Nick Hornby píše, že jeho písničky v něm vždycky probouzely touhu rozpálit to se staženou střechou a rozevlátým účesem po dálnici („ale nemám ani kabriolet ani vlasy,“ dodává k tomu spisovatel, který má alespoň suchý anglický humor).
V devadesátkách pro mě tohle kouzlo trochu vyvanulo, scénu opanovaly indie kytarovky, pak grunge, britpop a taneční scéna. Nebylo moc „cool“ poslouchat „stadionovou rockovou hvězdu“. Hloupé předsudky, které se mě naštěstí moc dlouho nedržely. I v tomhle období mě třeba jeho Streets Of Philadelphia úplně zmrazila. Časem jsem si k němu zase našel cestu. Je to celkem otřepané klišé, ale kvalitní písničkářství, které funguje v narvaném stadionu stejně jako v zapadlé kavárně, odolává poryvům trendů celkem snadno.
Když jsem si o Springsteenovi zjišťoval víc, začala dost popraskávat i jeho „necool“ image. On trochu klame tělem. „Pravej americkej borec“ s image řidiče kamiónů, bejsbolkou a americkou vlajkou… Jeden z prvních, kdo tohohle „prototypního“ bílého hetero chlapáka docenil, byl Bowie a jeho queer partička. A to ještě v dobách, kdy bez smlouvy na desku obehrával malé newyorské kluby. Pár let na to se zdálo, že punk a Bruce jsou na opačných stranách rockového spektra. Jeho spolupráce s Patti Smith nebo přátelství s The Clash a Suicide (jejichž písničky zařadil do svých šou) tyhle stereotypní představy ale dost nabourávají. Baví mě, když věci nejsou jen černobílé, případně červeno-modro-bílé, jak na první pohled vypadají! Jdu si pustit ten živák.