Dnes se pokouším navázat na sloupek z minula. Pokud vás minul, zde krátké shrnutí. V minulém dílu jste viděli: Počátky mého terénního nahrávání, vzpomínku na první kazetový diktafon, který tak vrzal, že nahrával hlavně sám sebe, a vyznání legendárnímu modelu Sony TCM-359V, na který jsem v letech 1996 až 2000 pořídil spoustu nezapomenutelných nahrávek, a jehož využití jsem nedávno objevil u různých plus mínus současných tvůrců.
Dnes o digitální éře. Ta u mě začala v roce 2000. Pořídil jsem si svůj první počítač, mobil a do třetice: minidisc Sony MZ-R37! Koupil jsem ho od někoho z druhé ruky, ale já už jsem ho z ruky nedal. I když jsem přišel o některé skvělé funkce TCM-359V (zrychlování / zpomalování poslechu nebo možnost náslechu při přetáčení; kombinací obojího se dalo docela zábavným způsobem s kazetou „scratchovat“), bylo těžké odolat novému médiu. Malinké, roztomilé, s japonskou precizností provedené, krásně nablýskané distíčky v různých barevných variantách pojaly až 80 minut záznamu. Přístroj měl menší rozměry a hlavně externí stereo mikrofónek. Takže jsem mohl mít minidisc schovaný v ledvince a mikrofon třeba na tričku, v ruce nebo na stolku. I když MD používal vyšší komprimaci než CD, kvalita zvukových nahrávek byla pořád o dost vyšší a průzračnější než u kazetových diktafonů (i když jejich šum byl zároveň um). Zkrátka jiné médium, jiné přednosti, jiné slabiny, ale stejně zábavné na zachytávání zvuků na cestách, povídání kamarádů, jamování kapely nebo smlouvání na egyptském trhu. Sloužil mi spolehlivě až do roku 2006. A pak byl najednou s mým lovením zvuků konec.
Zapříčinily ho asi digitální foťáky, které umí natáčet i video. Říkal jsem si, že když mě něco po zvukové stránce zaujme, mohu natočit video a pak použít jen audio stopu. Ale moc jsem to nedělal. Obraz je holt dominantní vjem, a čím víc se člověk dívá, tím míň poslouchá.
V poslední době se mi ale začalo po nahrávání oproštěném od obrazu trochu stýskat. A stejně tak i po nějakém přístroji, který by byl určen jen na to. Zatoužil jsem po nějakém pěkném, kvalitním a dobře ovladatelném přístroji, který by šel ve šlépějích TCM-359V a MZ-R37. A zjistil jsem, že nabídka je poměrně široká. Možná ze zvyku nebo z loajality jsem nakonec zakotvil opět u Sony. (Nepřispívají mi ale ani korunu! Jen jen. Ba ne, to byl jen vtípek). Nadchly mě jejich přenosné rekordéry PCM-D10 a PCM-A10. Větší a menší. Mám teď (staro)novou zálibu a radost z opětovného zvukolovu! Jak si nahrávky a média povedou, zjistím asi až s odstupem času. Až za pár uchamžiků.