Jméno Václava Havelky III rozhodně nevidíte v UNI poprvé. Možná jste četli prastarý profil projektu SelFbrush, kdy Antonín Kocábek písně popisoval jako „komorní, introvertní, anglicky zpívané nálady.“ Ty písničky už tehdy jasně dávaly najevo, že tu jsou z vnitřní potřeby sdělovat. Nebo jste sledovali Havelkovu cestu v kapelách Were Mute či Please The Trees. Slova o terapeutických účincích Vaškovy muziky jsou poměrně častá, za pár dní navíc vychází novinka Universal Prayer projektu Golden Spine, kde Havelka a jeho partnerka Andrea Knotková (Iamme Candlewick) zpracovávající védské mantry spolu s množstvím známých hostů. Terapie hudbou se bude v dnešní nejisté době nepochybně hodit. Samozřejmě se v UNI recenzovala také Havelkova alba, projekt U nás v garáži dua Tvrdý/Havelka se stal Albem měsíce, výborné ohlasy si získaly i desky PTT, včetně zatím poslední Infinite Dance. Je nepochybné, že stále platí Havelkova věta: „Bude to znít jako úplně trapná hláška, ale já opravdu věřím v práci.“
Jak zvládáš současnou situaci? Jsi nejen hudebník, ale také producent, produkční, booking agent, pracuješ pro festivaly Colours of Ostrava, Metronome Prague, Letní filmovou školu nebo v pražském Divadle Archa.
Nyní se cítím klidný. Stres a strach jsou špatnými pány. Je vidět, jak je celý svět křehký a propojený. Všechno souvisí se vším. Myslím, že nám situace umožňuje nahlédnout lidskou krátkozrakost a důsledky bezohledného chování lidstva jako celku. Bylo to naprosto nevyhnutelné. Samozřejmě, že už jsem a ještě budu x měsíců bez práce a tedy bez příjmů, ale nemyslím si, že všechno je jen o hudbě a festivalech. Jsou mnohem důležitější věci, které jako civilizace musíme řešit, a první změnu musíme vykonat sami v sobě. Velkou většinou aktivit utíkáme před sebou samými. I když mám to štěstí dělat v životě to, co mám rád, dotýká se mě to taky a stále pracuju na změně těchto zažitých principů, které mi neprospívaly. Musím říct, že jsem měl posledních několik měsíců dobrou příležitost se na současnou situaci připravit. Na jaře minulý rok jsem začal mít problémy se žlučníkem. Zjistil jsem, že šlo o nahromadění potlačených emocí a neschopnost je komunikovat. Byl to velmi bolestivý proces, a i když jsem věřil, že to zvládnu bez chirurgického zákroku, skončilo to celé operací takzvaně za pět dvanáct. Svojí tvrdohlavostí jsem si totiž uhnal docela ošklivý zánět, který se musel vyléčit před samotným zákrokem. Když už jsem si říkal, že bude lépe, na začátku letošního roku se mi hodně zhoršil problém s vyhřezlou ploténkou páteře, se kterým jsem bojoval téměř deset let. Byť jsem absolvoval mnohé terapie různých druhů, jednoho rána jsem spadl na zem, prostě se mi podlomila kolena a nemohl jsem se hýbat. Křičel jsem bolestí. Z bytu v šestém patře bez výtahu mě neslo na lehátku šest chlapů. Byla z toho další operace. Naštěstí šlo o šetrný zákrok shodou okolností rukou fanouška Please The Trees v motolské nemocnici, na kterého nám kontakt zprostředkovala kamarádka mé partnerky Andrejky. Oběma bych tímto chtěl moc poděkovat. Během několika měsíců jsem prodělal pět celkových narkóz a musel si odležet šest týdnů v posteli, aniž bych se mohl posadit. V ten moment se pro mě prakticky všechno zastavilo. Sotva jsem si došel na záchod a musela se o mě starat Andrejka, které také tímto moc děkuju. S odstupem si uvědomuji, že to pro mě byly jedny z nejdůležitějších momentů v životě, a přijal jsem je jako dar a možnost vykročit dál, jako pomyslné dveře do nové perspektivy. Stejné je to i pro společnost v čase koronaviru, který přišel zrovna, když jsem plánoval návrat do práce. Nezbývá, než v našem příběhu hledat hlubší smysl a celé to obejmout. My jsme využili situace k vystěhování z Prahy, zatím přechodně do Orlických hor, což se ukazuje jako nejlepší krok, který jsme mohli udělat. Do města se už nevrátíme. Jedinou slabinou je nedostatek práce a tedy peněz. Věřím ale, že i to se podaří vyřešit.
Jak 
se díváš na současnou českou scénu v době krize z pohledu hudebníka? Zaznívají mnohé hlasy, že si umělci teď chtějí nahrabat, zároveň není ani samotná scéna jednotná natolik, aby jednohlasně komunikovala s Ministerstvem kultury a politickou scénou, dlouhodobě je podfinancovaná, což se právě teď ukazuje v reálu – výpadek jednoho platu je pro mnohé likvidační.
Je to nedůstojné, scéna je podceněná a vnímaná podřadně. Přitom na ní lidé makají na doraz, srdcem, na dluh, do tvorby se investuje, místo aby z ní byla návratnost na živobytí jako v jiných sférách a vložené úsilí se adekvátně vracelo. Pro mnoho lidí je to neudržitelné. Já jsem se nikdy na nikoho a na nic jiného než sebe nespoléhal. To ale neznamená, že je to tak v pořádku. Situace se mě velmi existenčně dotýká, a to i přesto, že jsem rozkročen doširoka a pracovně se pohybuji na několika platformách. Věřím tomu, že to ustojím a budu moci zůstat u toho, co mám rád a co mě naplňuje. Snažím se také nejen teď, ale i do budoucna ořezat svoje náklady na minimum, žít více v přírodě, z přírody. Stát hudební alternativní scénu bere jako jakousi šedočernou zónu. Cením si v posledních letech funkce české proexportní kanceláře Soundczech, aktivit kolem časopisu Full Moon, dalších platforem a aktivit mnoha lidí. Scéna je velmi živá se spoustou kvalitní hudby, plná skvělých mladých kapel a umělců. Od začátku jsme si vše v Please The Trees financovali sami, investovali do vydávání desek a turné. Teď je díky zmiňovaným podporám možné se dostat alespoň na nulu a rozvíjet se. Je to práce jako každá jiná. Omezený, respektive nulový prostor v médiích, který je věnován alternativní hudbě, je dalším klíčovým problémem v celém systému. Nemyslím si totiž, že by to lidi nezajímalo. Jen se k tomu nemají jak dostat, což je paradoxní ve světě, kdy všechny informace jsou vzdálené několik kliků. Bohužel přehled a vkus většiny lidí je stále určován komerční televizí a rádiem.
V izolaci se rozmohlo streamování koncertů, ty jsi šel trochu jinou cestou a vydáváš video sérii Distant Sessions For The Covid-19 Times. Zatím jsou to předělávky písní, za což tě chválil i Ondřej Bezr slovy „Odjakživa jsem si říkal, že Havelka a Young jsou blíženci, ale až teď je to stvrzeno naplno. Navíc pro tu příležitost Václav stylově nasadil youngovskou kostku, i za to body navrch.“ Jak vybíráš písně, dle nálady nebo v rámci širšího konceptu?
Je to především zábava s myšlenkou na udržení komunikace s fanoušky. Momentální koncept je odhalení inspirací. Většina písní, které zatím hraju, jsou coververze skladeb, které mám rád a které bych tímto lidem chtěl představit, v případě, že některou neznají. Postupem času chci hrát autorské skladby, které na akustickou kytaru vyznějí jinak. Akustická kytara byl jediný nástroj, který jsem si s sebou zvládl vzít během stěhování. V posledních letech jsem ji dost zanedbával a úplně od ní upustil i během psaní. Hrozně si to užívám. Snažím se písně nahrávat venku v krásném okolí Orlických hor pokaždé na jiném místě. Doufám, že to lidi třeba i díky tomu pozitivně nabije.
S Please The Trees jste nedávno vydali na narozeninové kompilaci časopisu Full Moon (viz Album měsíce tohoto vydání UNI – pozn. red.) nový singl s názvem Hate Away. Předznamenává novou tvorbu a desku?
Je to předzvěst nového zvuku, hlavně díky personálním změnám. Po vydání poslední desky Infinite Dance nás po devíti letech opustil baskytarista Míra Syrný, kterého nahradil dvacetiletý Kryštof Kříček. Před lety, v šestnácti, na mě během jednoho koncertu podnapilý oprskle pokřikoval. V rauši jsem mu dal kytaru na krk a nechal ho dohrát písničku. Později jsem si na něj vzpomněl, když jsem začal registrovat jeho tvorbu s projektem kurisutaru. Zaujala mě, a když jsme s bubeníkem Sváčou řešili, koho do kapely vzít, volba padla na něho, s tím, že se k nám připojí místo baskytary na syntezátor. Tím bylo dané, že se změní náš zvuk, což vítáme. Jediná smysluplná cesta vede dopředu.
Projevuje se věkový rozdíl?
Člověk se cítí hned mladší. Kryštof je bezvadnej kluk. Otevřenej, vtipnej, progresivní. Výborně mezi nás zapadl. Ještě před tím, než odmaturoval, s námi objel Evropu, když jsme jeli turné jako předkapela Mudhoney. To byla nejlepší prověrka. To poslední, co chci, je skončit jako zapšklej starej rocker, v partě, která se plácá po ramenou nad pivem a vzpomíná na starý dobrý časy.
Ty se ale s mladými hudebníky setkáváš i přímo v rodině, vystupuješ se synem jako projekt Sun+Dead.
Můj starší syn Šimon, kterému letos v červnu bude dvanáct, hraje na bicí od tří let. Svoje oblíbené bubeníky nakoukal z klipů, což zapříčinilo, že dnes hraje jako levák, byť je pravák. Zatím je ve věku, kdy všecko ode mě nasává. Chodíme spolu na koncerty. Snažím se, aby viděl to, co má rád, a potkal se se svými oblíbenci, jako je například bubeník skupiny Wilco Glenn Kotche nebo kytarista Sonic Youth Thurston Moore. Když si usmyslel, že budeme hrát jako předkapela Pearl Jam, vzali jsme nástroje, agregát na elektřinu a zahráli jsme před O2 arenou, než se otevřela pro zástupy čekajících fanoušků. Bylo to skvělý. Bubeník Pearl Jam Matt Cameron Šimonovi během koncertu poslal paličky. Jeho desáté narozeniny jsme oslavili vydáním CD. Myslím, ale hlavně pevně doufám, že brzy přijde zdravá rebelie a konflikt (smích). Za chvíli bude ve věku, kdy už nebude úplně cool hrát jenom se svým otcem, ale bude potřebovat založit vlastní kapelu. Mladší syn Eliáš našimi hudebními aktivitami s bráchou opovrhuje, líbí se mu hip hop jako Snoop Dogg, Eminem a youtubeři. Snažím se ho v tom ale taky podporovat. Nedávno složil svůj první rapovej mix s vlastním textem. Všichni jsme spolu pro Distant Sessions nahráli písničku Old Town Road od Lil Nas X, což oba kluci milujou.
Na druhou stranu, dokážeš pracovat i s opačnou věkovou kategorií, spolupracuješ se sborem seniorek Elpida. Co chystáte teď?
Letos slavíme výročí deseti let spolupráce. Mám nesmírnou radost, že celá iniciativa stále funguje a rozkvétá. Scházíme se, zkoušíme stále nové písně, hrajeme koncerty. Pro mě a dámy je to jeden ze smyslů života, který nás nesmírně nabíjí. Sbor dnes tvoří pětadvacet dam ve věku od šedesáti do osmdesáti let a sbormistryně Eliška Radikovská (nahradila Zuzku Seibertovou, která je v současné době na mateřské). Všeobecně prospěšná společnost Elpida, podle které se sbor jmenuje, má v současné době dvě pobočky v Praze, vydává časopis Vital Plus a mimo jiné provozuje také telefonickou linku, která nabízí volajícím důvěrný prostor pro sdílení jejich pocitů a pomáhá je provázet náročnými životními situacemi. Jsem rád, že jsem toho součástí.
Jak myslíš, že česká společnost na stáří nahlíží?
Myslím, že se to v posledních letech zlepšilo právě i díky usilovné práci Elpidy. Ze seniorů se stala více respektovaná součást společnosti a být starý je prostě cool.
Zdá se mi, že v poslední době řešíš více téma tělesnosti a práce s tělem, je to dlouhodobější vývoj, nebo tě také ovlivnila partnerka Andrea a její profese jógové terapeutky?
Spíš než tělu se věnuji duchovním tématům. S tím samozřejmě úzce souvisí i tělo, nástroj, o který je potřeba pečovat, aby člověk mohl žít naplněný život. Pravidelné praxe meditace a dalších technik mi pomohly vypořádat se se zmiňovanými zdravotními problémy a pomáhají mi nadále se udržovat fyzicky i psychicky fit. Andrejka je v těchto věcech mnohem dál, neboť je to její živobytí.
Projevilo se tvé zaujetí sportem a zkoumáním lidského těla i během práce s 420PEOPLE na představení The Watcher? Bylo pro tebe snadnější pracovat s tanečníky?
Inscenace The Watcher je naše druhá spolupráce. Společně se šéfem souboru Václavem Kunešem sdílíme mnohé z pohledu na svět a funkci člověka v něm. Tématem představení je vztah člověka k moderním technologiím. Co znamenají pro náš život a jak s nimi nakládat, tak aby nás neovládaly. Pravidelně hrajeme, někdy i několikrát do měsíce, v pražském divadle La Fabrika. Jednou do měsíce děláme také workshopy pro veřejnost, na které se může přihlásit každý.
S Andreou máte společně nový projekt Golden Spine. Na debutové desce s názvem Universal Prayer zhudebňujete védské mantry. Psal o vás i prestižní magazín Uncut.
Vždycky jsem snil o tom, že budu tvořit s životní partnerkou. S konceptem přišla Andrejka. Původně mělo jít o čistě její desku, ale postupem času se z toho stalo společné dílo. Název projektu Golden Spine k nám přišel skrze jednu meditaci. Páteř jsme v ní viděli jako energetický kanál, proud „zlaté energie“. Budeme pod tímto názvem tvořit i nadále.
Základy desky jsme společně nahráli ve studiu Golden Hive s Amákem, který desku nahrával, míchal a masteroval. Na tomto místě svůj příspěvek také nahrála Lenka Dusilová, která na desce hostuje. Zkusili jsme oslovit mnohé z našich oblíbených hudebníků, se kterými jsme cítili, že by toto téma mohlo rezonovat. Překvapilo nás, s jakým nadšením a zájmem se většina oslovených projektu zúčastnila. Komunikace s nimi však zabrala dva roky a vydání desky se tím výrazně protáhlo, což byl poměrně náročný aspekt. Výsledek ale myslím stojí za to. Na desce hostují písničkáři Will Oldham aka Bonnie „Prince“ Billy a Bill Callahan, multiinstrumentalisté Thor Harris a Kenseth Thibideau, producent a studiový inženýr Chris Koltay, kytarista kapely Swans Norman Westberg, členové kapely Lambchop Tony Crow a Matt Swanson, zpěvák The Black Heart Procession Pall Jenkins, kapely Dallas Acid a Wrekmeister Harmonies. Deska vyjde digitálně u amerického vydavatelství Underflow Records, na CD u Polí5 a na audiokazetě u Stoned To Death. Křest desky v pražském Paláci Akropolis byl plánován na začátek června, ale bohužel se bude přesouvat. V živé sestavě kapely by se k nám měli připojit Lenka Dusilová, Filip Míšek z Khoiby a multiinstrumentalista Carl Warwick, se kterým jsme dřív dělali projekt Were Mute.
Je nějaký „návod“ na použití desky třeba pro ty, kteří meditacím neholdují? Ale třeba by i chtěli začít? Může být album vodítkem?
Umím si představit, že naše hudba může kohokoli prostě uvolnit, zklidnit, pomoci se zkoncentrovat a vypnout hlavu. Základem meditace je vlastně takové zastavení a to nějak, věřím, umíme a potřebujeme všichni. Doslovný překlad slova mantra ze sanskrtu je „nástroj mysli“ a jako takové jsou védské mantry součástí nejstaršího indického učení a nesou původní filozofii advaita védanty (filozofie neduální podstaty vesmíru) a s ní i jógy, tedy myšlenku univerzální jednoty. Kromě toho může být jejich účinek výrazně fyzický, přinášejí vibrace, působí na člověka a mohou ho dostat do změněného stavu vědomí. Naším cílem nebylo imitovat východní zvuk a hnát se za exotikou, ale spíše vytvořit experimentální desku, která jde po vnitřní vibraci a obsahu vybraných manter, které byly Andrejce předány během jejích četných cest po Indii jejími učiteli. Mantry nejsou ničí majetek. Kdo s nimi souzní, může se přidat. Hudba na albu směřuje ke koncentraci a propojení. A myslím, že to nyní všichni potřebujeme.