VT: /volá na střechu/ Tak jsem tu s tím Cé Dé, Vojtěchu!
VL: /volá ze střechy/ Vlastimile, my tady, díkybohu, nemáme CD přehrávač! Řekni něco o textech, vysvětli je. O čem je úvodní skladba?
HAPPY HOUR
VT: Happy Hour je příběh mého bratra, indiánským jménem ,Ten, který nikdy neskákal‘.
Na pražském Altstädter Ringu na bratra kdysi křičel divný dav: „Kdo neskáče, není Čech!“
Ale můj bratr nikdy neskákal.
Na Wenzelsplatzu pak podobný dav ječel: „Cikání do plynu!“
Ale můj bratr šel postranními uličkami domů.
„Byly tam kamery?“ zeptal jsem se ho.
„Byly,“ kývl. „A ty lidi na povel skákali a zvedali ruce. I buřty si tam opejkali.“
„Tak to byli jen filmaři! Režisér, kompars a pojízdná závodní jídelna,“ chlácholil jsem bratra. „Všechno bylo jenom jako, naaranžované!“
„Všechno je jenom jako?“ uklidnil se Milan Korman. „Bachtaľi ora!“
–
VL: Milana Kormana znám, je to můj soused.
VT: Že zdravím… Do textu je propašován začátek hitu Horsta Wesselyho, dále písmena HH, zkratku oddílu Schutzstaffel, Lumpenproletariát, srp a kladivo a podobně.
Franta Sauer byl ale sympatický lump.
VL: Aha… A proč má následující píseň EUROPÉ podtitul ,Nejistá‘?
EUROPÉ
/nejistá/
Europé je název šantánu ve vykřičené čtvrti.
Stárnoucí šansoniérka stejného jména tam od roku 1985 dnes a denně zpívá jednu a tu samou píseň.
Vystupuje mezi čísly Němého břichomluvce a Slepého žongléra.
Po Slepém žonglérovi následuje na zadním dvorku půlnoční překvapení – ogňostroj Kaťůša.
–
Šansoniérka zpívá vadnoucí evergreen s názvem Óda na radost.
,Idealistickou vizi míru a bratrství všech lidí‘, jak stojí v programu.
Ale posluchačů je den ode dne méně, zato přibylo vrzání židlí.
Jednoho dne si zpěvačka uvědomí, že její Óda zní falešně, nejistě,
a zkusí to jinak, Elegií.
–
Óda – z řeckého ωδή, je chvalozpěv, oslavná lyrická báseň či hudební skladba.
Jde o protiklad elegie.
Elegie – z řeckého Ελεγεία, je žalozpěv, truchlivá básnická či hudební skladba.
–
Ódu na radost napsal Friedrich Schiller v roce 1785.
Báseň vznikla jako hold Schillerovu nakladateli:
„Dobrý Otec zří z mlh clony / Dlíte v prachu, milióny?“
Hudbu k básni složil Ludwig van Beethoven roku 1824.
–
Na závěr naší skladby jsme chtěli nahrát vlažný potlesk těchto dvou pánů, ale nepřišli na natáčení…
.
VL: A nemáte tam něco veselejšího?“
VT: Máme – věčnost!
PROBUĎTE MISTRA HANUŠE!
Slunce vyhasne asi za 5 miliard let.
Dnes je přibližně v půli svého života.
Věčnost je denně o den kratší…
–
Albert Einstein kdysi v Bernu pozoroval věžní hodiny na tamním orloji. Viděl, jak se velká bílá rafie pohnula, klapla, poskočila na číslo XII. Ale zvuk té rafije se k Einsteinovi donesl později než onen viditelný pohyb. Fotony přiletěly rychleji než pomalejší decibely.
Přiletěly rychlostí 299 792 458 metrů za sekundu.
Právě teď bylo před chvílí…
–
Ponocný se zapomněl v hospodě u mariáše a půlnoc na návsi odtroubil sice rychlostí zvuku 343 metrů za sekundu, ale až v půl jedné.
Svatý Martin přijel loni na bílém koni v pondělí, ale letos přijede až v úterý.
Bílá neděle byla loni 7. dubna, letos až 27. dubna.
Zvoník od Matky boží tudíž neví, kdy má slavit své nalezení.
A v Notre Dame mu navíc shořel i hodinový stroj a Quasimodo neví, kdy zvonit.
Věčnost bude o den kratší.
A jak to vidí slepý Mistr Hanuš?
„Jirásek kecá jak Palackej..!“
VL: Možná naopak. Je to relativní. Co dál?
DOBRÝ DEN, PANE PROFESORE
/π/
S panem profesorem sedáváme u burgundského vína a za oknem vyhlížíme čtvrtý rozměr.
Loni v březnu, čtrnáctého, jsme už byli nadosah.
Hodiny na levé a pravé věži kostela Cyrila a Metoděje se ten den sešly, jindy spolu bývaly na kordy.
Oboje teď ukazovaly za minutu čtvrt na čtyři.
„En garde!“ ukázal na hodiny pan profesor. „Matematik Ludolph van Ceulen byl mimo jiné i učitel šermu. Chtěl bych někdy jeho číslo zahrát jako sólo na hoboj.“
„Ve tří-čtrnáctinovém rytmu?“ optal jsem se.
„V Leidenu, na šermířově náhrobku, bylo vytesáno: 3,14159265358979323846264338327950288…
Ale někdo onen náhrobek ukradl, už nestojí. Ukradli mi noty!“
A tak to sólo kolega básník Pavel Tylšar nahrál bez not…
–
Dům v Ulmu na Bahnhofstrasse č. 20, zmíněný v textu už také nestojí. Nálet, černou křídou do komína…
VL: Černou křídou do komína?
VT: Černou křídou do komína, v listopadu 1944.
MALOVAL STŘÍBŘENKOU
/lucidní/
Lucidní snění, ,vědomý spánek‘, nebo ,jasný sen‘.
Text je příběh malíře, který nektar z nezralých naříznutých makovic nahřál nad kahanem a nadýchl se.
Poté se s malířským náčiním vydal A víte, že si Madame Tussaudová své první muzeum otevřela v Londýně na Baker Street? V sousedství našeho domu č. 221B, který také nikdy neexistoval.
VL: Nemáte něco veselejšího, Sherlocku?
VT: Máme – předpověď počasí.
MOŽNÁ ASI
/MM/
Televizní meteoroložka v jedné větě své předpovědi použila slovo Možná a po chvíli slovo Asi.
Ptal jsem se kolegů: „Co je víc? Možná, nebo asi?
Někdo řekl: „Možná asi.“
Jiný, že: „Asi možná.“
–
Dívali jsme se z druhého patra na náměstí před kostelem svatého Antonína, pršelo.
Černé a bílé deštníky postávaly nebo přecházely po náměstí jako figurky na zmoklé šachovnici.
Do toho přijela před kostel stará Křižíkova tramvaj, stará přibližně jako ten kostel.
Černý král a bílá věž do tramvaje nastoupili a odjeli tou starou tramvají cestovat časem.
Josef Štěpánek řekl: „Ta tramvaj je z roku 1907 a jezdí doteď.“
A Jan Steinsdörfer dodal: „Zatím.“
„Doteď je starší zatím, že?“ zeptal se Martin Lehký.
„Mezi doteď a zatím má být pauza,“ myslel Miloš Dvořáček.
A tak jsme tu pauzu do písně zakomponovali.
–
Text je věnován autorce hudby a Cateringu MM.
Zpívají tři strávníci, píská čtvrtý.
VL: Slyšel jsem o ní jen chválu! Kde se vzal Sigmund Freud?
LAMPÁŘ A SIGMUND FREUD
Když jsem hrál na Karlově mostě, spal jsem občas pod mostem v parku na Kampě.
Rostly tam lysohlávky a bambusové lampářské tyče.
A jednou v noci jsem na jinak liduprázdném Karlově mostě potkal právě Sigmunda Freuda.
„Guten Abend, Herr Doktor!“
„Herr Laternenanzünder!“ pozdravil i pan doktor a vyprávěl mi, co nového ve Vídni.
V Prátru se prý zadrhl Riesenrad a podražil plyn a topivo.
„Dokud se pálily jen moje knihy, tak to šlo!“ smál se, když vysvětloval, proč opustil vídeňské kanape.
Nabídl mi svou tabatěrku, chvíli jsme spolu pobyli.
Mimo jiné říkal, že plynové lampy viděl prvně v životě na nádraží ve Vratislavi a že v Americe tajně chodil na němé grotesky.
Kolega Jan Štolba mu je na našem LP připomněl svým tenor saxofonem…
VL: My tu nemáme ani gramofon. Co dál?
VT: Doktor Freud ještě říkal, že čte Agathu Christie, ale moje knihy zatím nečetl. Řekl jsem mu, že to mám podobné, a rozloučili jsme se.
„Zavřete oči, odcházím!“
Já se vrátil na Kampu a Sigmund Freud odešel do Londýna.
Pro případné šťouraly, Vojtěchu: Sigmund Freud zemřel tři týdny po premiéře filmu Kristián.
VL: Kristián! Nemáme tu ani DVD přehrávač. Co dál?
DOYEN KANDRDAS
Jakýsi oblastní herec v jedenácti písních odehrál šestnáct rolí. Hrál mimo jiné role ,Toho, který nikdy neskáče‘, šansoniérku Europé i stoletou komtesu. Hrál vyděrače i vydíraného, lampáře, Sigmunda Freuda a Mistra Hanuše.
V závěrečné písni loudí na Thálii nějakou kvalitnější roli, ale dcera Dia se k tomu nemá.
Vyřešil to až náš kolega, zvukař a houslista Adam Pakosta.
Vzpomněl si, že jeho dodavatel, Niccolò Amati z Cremony, je vrstevník Williama Shakespeara a má dobré nápady.
Doyen Kandrdas tedy po houslovém sólu osloví samotného Williama Shakespeara a dostane od něj, /via Pavel Kohout/, roli ušitou na tělo.
Bude hrát sám sebe v prokleté ,skotské hře‘.
A je to, Vojtěchu!
VL: Vlastimile, jdu to říct ,Tomu, který nikdy neskákal‘ a ostatním…
https://epochaplus.cz/skotska-hra-je-macbeth-skutecne-proklety/
