„Lepím k sobě rýmy, nenacházím žádné / už mě asi nic nového nenapadne,“ zpívá Merta v úvodní písni (konečně!) tzv. řadové desky České sny po sérii (samozřejmě taktéž cenných) archivních titulů. Ona malomyslnost je naštěstí falešná, byť ji třeba pokorný a sám k sobě kritický autor myslel upřímně. Mertu toho napadá hodně. Jistě, posluchač a jistě i tvůrce je v pokušení srovnávat písně nové s těmi časem prověřenými. Jenže to je nesmysl. Stojí přece za to poslechnout si, jak se v mertovské poetice i melodice odrážejí současné, resp. nedávné reálie.
Třeba pokušení písničkářů – rebelů nechat se dekorovat mocnými tohoto světa v Zatím to vím. Nebo válka na Ukrajině, z netradičního úhlu pohledu mukla hozeného báťuškou do mlýnku na maso v dumce Píseň brance. Dojme Umřel rabi Cohen, rozcitlivělý odkaz na „vzdáleného Leonarda, který nám zanechal tajemnou směs líbivosti a krutosti, s níž se prozpíval ke vzkazu ‚jsem připraven‘“. I když možná nejhezčí je nadčasová parafráze – nadějeplná polemika s Paulem Simonem: „Musí být padesát způsobů, jak získat zpátky ztracenou lásku“ (Padesát způsobů…).
Merta neztratil ani smysl pro hraní různých rolí. Pro situační i slovní komiku, tedy hodně posmutnělou komiku: „Nejsem hrdina sametu, nepůjdu volit / nemám na vybranou, dorazil mě covid (…) Kdo neskáče, není Čech, jednu ti vrznu / ale pak pro jistotu zdrhnu“ (Demagog). Možná právě tyto momenty působí trochu levněji a povrchněji. Možná nejrychleji zplaní a zestárnou. Jenže tady a teď na první dobrou řeknou to, co mají. Tvůrce si přece pořád nemusí házet na záda břemeno snahy o nadčasovost.
„Kde jsou mí posluchači? Mám vůbec ještě nějaké?“ táže se Merta řečnicky ve sleeve-note. No, bez obav. Však on ví, že je má. Album České sny vychází jako první díl volné série Nejisté jistoty, prostřednictvím které chce Merta zpřístupnit „nově natočené, neznámé, pozapomenuté i dosud nedokončené písně“. Výborně. Sem s nimi.