Šťastná každá hodina, kdy se Vlastimil Třešňák rozhodne věnovat písním. A ne, že by některý z těch silných písničkových drinků stál jen za poloviční cenu. Ostatně téma titulní Happy Hour je úplně odjinud. Václavák, demonstrující dezoláti a jejich dirigenti: „Vlajky vzhůru! Kamera jede! Vlajky, fángle, buřty v láku / dav přivezl vlak hytláků / hymna, plejbek, fanfrnoch! Kladivo, srp, bejsbol hole…“ Třešňák je mistr trefného sarkasmu, akorát jedna věc je na tom blbá. Že má znovu tak silnou inspiraci. Byť samotná píseň se nesnižuje na aktuální agitku. Má nadčasovou platnost, můžeme si k textu doplnit řadu podobných výjevů z různých dob, včetně těch prvomájových. A další podobné (ne)šťastné hodinky nás jistě čekají. Opět ku chvále nadčasovosti autora, ač zároveň bohužel, to vzhledem k nepěkné realitě.
Happy Hour samozřejmě není hodinkou protestsongů. Co píseň, to jiná nálada, třeba křehce poetická v Maloval stříbřenkou. Vážné i nevážné, pitoreskní, poťouchlé i pokorné momenty pak pábitel Třešňák typicky prokládá štěpnými filozofickými fórky: „Zítra bude věčnost o den kratší“ (Probuďte mistra Hanuše). Nebo hrou se slovy: „Vypálím ti rybík / a žádám o výpalné“ (Kapištó?).
Vyznění písní je podrženo vhodnou volbou žánru a aranžmá „Dočasného kvinteta“. Třešňákovi, jak ostatně dokazuje celá jeho recentní diskografie, na rozdíl od většiny jeho spíše solitérních šafránových souputníků opravdu vyhovuje spolupráce v rámci kapely. Zvláště tak šikovné, jako je ta se Štěpánkem, Steinsdörferem a spol., ač už začíná být trochu „všudybylná“. Třešňákovi sedí titulní bigbít, blues (Europé), a především šansoniérské vyprávění (Dobrý den, pane profesore!, Acrimboldo). A také najazzlé šramlíky, jako další z divadelních asociací, závěrečná Doyen kandrdas. Celý svět je jeviště, jak psal už maestro William, a jak podsouvá i tisková zpráva k desce, popisující kolekci písní jako „divadelní představení“. Fráze? Kdepak, realita.