VRï je velšská skupina o šesti hlasech – tři muži, kteří zpívají, a zároveň každý z nich ovládá jeden melodický nástroj – housle, violu a violoncello. V roce 2023 trio odehrálo hned dva velmi silné koncerty na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. Tam také vznikl následující rozhovor. Kolektivně odpovídají všichni tři členové skupiny: Jordan Price Williams (violoncello), Aneirin Jones (housle) a Patrick Rimes (housle, viola).
Chceme-li se zabývat velšskou lidovou hudbou, narazíme na pojem metodistické obrození. Co se tedy ve Walesu na počátku 19. století stalo?
Život lidí v té době byl až neuvěřitelným způsobem spojený s náboženstvím. Naše hudba není duchovní, ale důležité pro nás je, že lidé tehdy vzali lidové písně a udělali z nich křesťanské hymny. V tehdejší velšské komunitě tedy zpívání těchto hymnů nahradilo zpěv lidových písní. A důsledky této kulturní proměny jsou ve Walesu zřetelné dodnes. V současné době tyto hymny neuslyšíte pouze v kostele, ale třeba také na ragbyovém stadionu. Je to hudba, kterou mají Velšané v srdci, a my z tohoto bohatství čerpáme. Jen k tomu používáme jiné hudební vyjádření.
Co se z velšské lidové hudby do dnešních dnů dochovalo, srovnáme-li to například se situací v kulturně blízkém Irsku a Skotsku?
Wales se od ostatních keltských zemí, jako jsou Skotsko nebo Irsko, liší v tom, že tam se hudba předávala ústní tradicí z generace na generaci, a to nejen melodie a samotné písně, ale také jejich styl, způsob hraní, frázování, ornamentice. U nás se toho tolik nedochovalo, ale máme to štěstí, že se v Národní knihovně v Aberystwythu nacházejí sbírky rukopisů od různých autorů z celého Walesu a my k nim máme přístup. Sami se však musíme rozhodnout, jaký způsob interpretace zvolíme, na nás je volba stylu a ornamentace a vůbec to, jak tyto melodie nebo písně autorsky posuneme. Kromě toho se na jihu Walesu v Sain Ffagan nachází Muzeum velšského života, které uchovává zvukový archiv s písněmi nahranými v 50. a 60. letech minulého století. To je také hodnotný zdroj písní, které lidé znali a zpívali před téměř sto lety. Hodně toho dlužíme také kočovné romské komunitě ve Walesu. Tito lidé totiž žili mimo většinovou společnost, netýkala se jich metodistická nařízení, a tím pádem se u nich zachovala nepřerušená tradice hry na harfu a housle. Známou osobností z této komunity byl Abraham Wood, praotec velšského stylu hry na housle, a vůbec celá rodina Woodova. Mnoho těchto Romů hrálo také na harfu, a proto dnes máme nepřerušenou tradici této instrumentální hudby.
Vy z této staré velšské hudby čerpáte, ale určitě nejste jediní. V čem se lišíte od jiných souborů?
To, co děláme, je svým způsobem jedinečné. Lidová hudba je ve Walesu velmi oblíbená a děje se tam mnoho věcí. Jako bychom se trochu snažili dohnat irský a skotský folklor, v jejichž rámci funguje velké množství umělců a existuje mnoho různých žánrů v rámci lidové hudby. Ale v našem přístupu k folkloru je opravdu něco jedinečného. Nemáme v sestavě kytaru, akordeon ani bubny. Hrajeme v obsazení dvoje housle a cello. Tím pádem je naše hudba taková povznášející, přímo éterická. Jinak ale ve Walesu existuje velká tradice kapel, které hrají lidovou hudbu. Patrick je například členem jedné z nejvýznamnějších velšských skupin posledních patnácti let, která velmi pomohla dostat velšskou lidovou hudbu do povědomí. A už předtím tu byla spousta jiných zásadních kapel a hudebníků, z nichž asi nejdůležitější postavou je Robin Huw Bowen. Tento hráč na harfu udělal obrovské množství práce nejen v propagaci hry na tento nástroj, ale také tím, že znovuobjevil mnoho tanečních skladeb. I když tedy podobně významných hudebníků nebylo mnoho, jejich vliv byl obrovský. A my jim za to, co udělali, vděčíme.
Ve vaší kapele funguje s trochou nadsázky šest melodických nástrojů vedle sebe – tři lidské hlasy a tři smyčcové nástroje – což dohromady tvoří takový malý sbor. Vnímáte to tak?
