Když sundá písničkář KITTC HEN svoji nezaměnitelnou černou masku, vykoukne sympatický zrzek Jakub König, frontman dnes již neexistující skupiny Obří broskev. Mnozí ho znají i jako komiksového kreslíře Cannyho, autora stripů o nekňubovi a zevlu Anjelovi a zároveň jako hyperaktivního blogera či producenta. Jakub sedí na mnoha židlích, v posledních třech letech je však nejaktivnější a nejrespektovanější jeho sesle v kuchyni, kde míchá a produkuje hudbu. Kittchenova poslední deska Radio (2013), oceněná v březnu žánrovým Andělem za alternativu, je magickým záznamem hledání temných zvuků naší každodennosti a vlastního podvědomí. Důležitá je možná také pro ty, kdo již zlomili hůl nad samotným fenoménem českého písničkářství.
Můžeš objasnit výraz Kittchen?
Moje první deska Menu vznikala převážně v kuchyni, kde byl počítač, místo pro čtení a hlavně jsem si tam vařil čaje v době, kdy jsem onemocněl. Jenže ve chvíli, kdy jsem chtěl umístit svoje věci na web, jsem zjistil, že kapela The Kitchen už existuje. Potom mě v takovým polospánku napadla tahle varianta, která vlastně už obsahuje jistou křehkost, s Kuchařem často spojovanou. Stejně tak je v tom názvu i něžná kočka Kitty. Až později jsem se taky z článku Karla Veselýho dozvěděl, že „kittchen“ je v němčině slangový označení pro „vězení, basu, kriminál“. Jeho interpretace, že se záměrně uzavírám a kladu si překážky, který během tvorby překonávám, mi přišla legitimní.
Vystupuješ pouze v masce. K čemu všemu je pro tebe důležitá hra s identitou? Pomáhá ti to i v tom zakrýt fakt, že jsi renesanční člověk?
Hry s identitou jsem měl vždycky rád. Jak se můžeš během chvilky proměnit v jinou bytost s jiným vystupováním a držením těla. Baví mě všechno, co ti může nabídnout maska i lákadlo anonymity. Nemyslím, že jsem renesanční člověk, spíš mě baví brát věci jako celek. Od hudby přes vizuál až ke klipu. Tam, kde se necítím, poprosím odborníky.
Tvoje klipy i hudba jsou postavené na principu D.I.Y. Umíš ho jako jeden z mála tady propojit s popovými postupy. Sleduješ tuhle scénu?
D.I.Y. je podle mě spíš způsob, jak se rozhejbat. Nemusíš na nikoho čekat, prostě si zkusíš vystačit sám s prostředkama, který máš k dispozici. Zároveň to není žádný svatý zaklínadlo. Jsou lidi, co si dokážou vyrobit v garáži úžasný věci, a jsou matlalové, který se D.I.Y. principem jenom ohánějí a omlouvají. Stejný lidi, nadaný a pracovitý, i ty druhý, najdeš podle mě na obou scénách.
Jakožto producent a autor hudby i textů pro jiné projekty jsi stále na přetřesu, a velmi oceňován. Proč myslíš, že cenu Apollo dostali zrovna Bratři Orfové? Jaký je to pocit, mít namočené prsty v polovině nominovaných desek?
Všichni si cenu zasloužili. A Bratři Orfové ji vyhráli. Hlavně proto, že natočili fakt skvělou desku. Ale podle mě byla ta sedmička hodně vyvážená. Podílet se na deskách ILLE i Bratrů bylo super už v době, kdy spolupráce probíhala. Bavilo mě sledovat, jak se z demáče, co jsem udělal pro Olgu, stává rádiovej hit. A jak se Ivánek vypořádává s mým způsobem frázování a s celkem náročnou stavbou písničky. Nevím, jak to vnímají ostatní, ale když někdo dobře zazpívá můj text, udělá mi to velkou radost. To je fakt odměna.
A jak se cítíš jako čerstvý nositel ceny Anděl?
Dobře. Ani jsem nečekal, že mi to udělá takovou radost. Myslel jsem, jak nebudu decentní v případě, že by to vyšlo. Ale ve chvíli, kdy Michal Pařízek vyhlásil Radio jako vítěze a všichni moji lidi, co stáli kolem, vylítli nadšením, jsem cejtil obrovskou radost a nadšení. A nejen za sebe, ale právě hodně i za svůj tým, za lidi, který se mnou celou tu dobu šli a pomáhali mi. Za Tomáše Neuwertha a za všechny ty báječný bytosti, který mě obklopujou. A tu radost cejtim pořád.
V posledních měsících jsi hrál se světovými muzikanty: v Potrvá s Jarboe, v Akropoli se švédskou Mariam the Believer, a pak s Annou Calvi. Jaká je to pro tebe zkušenost?
Je bezva vidět lidi, který to na určitý úrovni dotáhli tak daleko, že jezdí turné po světě. Ať už komorně jako Jarboe, nebo s velkou kapelou jako Mariam the Believer. Kromě toho, že je vidíš při práci, máš možnost jednak nahlídnout do zákulisí, a jednak se s nima třeba zapovídat na baru. Do čehož jsem teda zatím nešel, ostýchám se.
Tvoje vlastní videoklipy se pohybují někde na pomezí patafyziky, surrealismu a hororu. Fascinovala tě potemnělá poetika už dřív, třeba v dětství?
Odmalička jsem si vymýšlel strašidelný historky, kterýma jsem krmil svoje bráchy, bratrance a sestřenice… a sám se jich bál nejvíc. Vždycky jsem měl rád lebky a strašidla a duchařský historky, Edgara Alana Poea, Lovecrafta a celou tuhle potemnělou partu. No a to mi vlastně zůstalo.
S Petrem Jedinákem jste teď natočili videoklip k písničce Pod Prahou, přestože už dva klipy má. Jeho poetika je dost brutální…
Ta písnička má více klipů už z doby, kdy vznikala, nebo když jsem ji hrál živě. Vždycky jsem ale měl v úmyslu k ní natočit videoklip, který by nějakým způsobem ilustroval to, o čem ta skladba je. Je pro mě velmi důležitá.
Zjistil jsem, že svět, ve kterým žiju, běžně se pohybuju a považuju ho za ten jediný správný, je jenom jeden z mnoha podobných. Že ve městě, obzvlášť v takovým městě, jako je Praha, vedle sebe existuje strašně moc vrstev – a do většiny z nich člověk ani nenahlídne. Svět lidí, co pracujou v reklamkách, je úplně jiný než svět řidičů tramvají, nebo smažek na Hlaváku. A v tom klipu jsem chtěl proniknout do nějaký takový Prahy, kterou vůbec neznám. Nevěděl jsem, jakou z nich si můžu vybrat a jaký mám možnosti. A pak jsem oslovil svoji kamarádku a spolupracovnici Mášu. Vím o ní, že se starala o produkci velké akce nazvané Hell party. Ta láká především lidi, který se zajímají o tělesný modifikace nebo různý formy netradičních praktik spojených s bolestí, nebo s měněním vlastního těla. Zeptal jsem se jí, jestli neví o někom, komu by se chtělo v takovým klipu hrát. Po čtvrt roce se mi ozvala, že má nápad, který by se k tomu klipu hodil. Dohodli jsme se tedy, že v lednu strávíme jednu sobotu v pražským klubu, a tam, ještě s Petrem Jedinákem, klip natočíme. A to se taky stalo. Vytvořili jsme video, který jakkoli se někomu může jevit jenom jako brutální, podle mne obsahuje velkou něhu. Vystihuje přesně ten moment, kdy si uvědomíme, že některý vrstvy světa nedokážeme poznat, protože jsme neustále zavřený jen v těch svých.
Když mluvíš o vrstvách, máš na mysli pouze ty sociální, nebo i paralelní světy, případně věci, kterými se zabývá teď všudypřítomná ezoterika?
V tomhle směru jsem prodělal poměrně komplikovaný vývoj. Od dětství jsem měl bujnou fantazii a hodně mě zajímaly možnosti paralelních světů a toho, co normálně nevidíme a stejně tady probíhá. V mých 14–15 letech začal vycházet Reflex, kde byly velký články o vyvolávání duchů a dalších fenoménech. Do toho běžel seriál Svět tajemných sil. Pamatuju si, jak jsme vždycky spěchali domů, že už to poběží… S tím, jak jsem se o to víc zajímal, jsem taky zjišťoval, jak obrovský procento zázraků jsou podvody. Třeba ty malý holky, který fotily v zahradě víly, o nichž i Arthur Conan Doyle tvrdil, že jsou pravý, ke stáru prozradily, že si postavičky vystřihly z papíru. Čím víc mě to lákalo, tím větší skepsi jsem k tomu zaujímal. Je zvláštní, že až poměrně nedávno, asi před rokem, jsem začal pracovat s vnitřními věcmi, s meditací, s ochutnáváním změněných stavů vědomí, který si může člověk způsobit velmi přirozeně, například během, meditací anebo extrémní zátěží. Tak jsem se k tomu vlastně z druhý strany vrátil. Domnívám se, že ten obrovský potenciál, který se obvykle vysvětluje působením nějakých vnějších sil, máme v sobě. Že podvědomí je tak obrovský a hluboký jezero, že můžeš donekonečna vytahovat věci a pořád jich tam bude strašně moc, protože tam den co den další zase doplňuješ. Kapacita, kterou máme, a kapacita, kterou využíváme, jsou dvě úplně rozdílný věci. Zvykli jsme si žít omezeně: vezmeš si hypotéku, pak tohle a tamto, život máme nalajnovanej – většina lidí to takhle dělá, vyplňujeme mezery tím, že si uděláme pracovní, rodinný rituály. Přitom je v člověku strašně rozsáhlý prostor pro kreativitu, pro objevování vnitřní síly a věcí, který můžou být neuvěřitelně silný, ať už jde o čerpání z podvědomí nebo samoléčící schopnosti organismu – upřímně věřím, že spousta fyzických nemocí je opravdu silně podpořená tím, co děláme, tím, co prozrazujeme, tím, co zamlčujeme, tím, jak se cítíme.
Takže pro tebe je písnička silné autobiografické médium?
Určitě. A zároveň prostředek, jak komunikovat sám se sebou. Uvědomit si to, co vlastně nevyslovíš.
Ještě k tomu videoklipu. Stala se tam úžasná věc, kterou od začátku vnímám ve všech tvých věcech jako dost zásadní. Pod tvou maskou se tam najednou objevila žena. Dokážeš sám nějak reflektovat svoji vlastní ženskou složku?
Ani nevíš, jak hodně ses trefila do toho, čím teďka procházím. Nedávno, někdy kolem Vánoc, jsem prošel velkou krizí. Začaly se mi objevovat věci, spjatý s mojí mužskou stránkou, kterou mám od dětství velmi oslabenou – už třeba proto, že v mým životě nebyly mužský vzory bůhvíjak silný a měl jsem je od dětství spojený se slabostí anebo se sebedestrukcí a agresí. Zřejmě už tehdy jsem se rozhod se těchhle věcí stranit a otevřel jsem v sobě velkej prostor ženským stránkám. A v určitým bodě mýho života, myslím, že to bylo někdy před třema lety, kdy jsem točil první desku Kittchena, když jsem byl nemocnej se štítnou žlázou – hodně jasná psychosomatická věc – se to pohnulo. Písničky tehdy vznikaly v podstatě jako automatický psaní: nasnímal jsem nějaký zvuky, přidal kytaru, měl jsem kousek textu, ten jsem nazpíval, a než mi došlo, že nemám nic dalšího, podvědomí to samo doplnilo. Tak třeba vznikla Půlka chlapa, která je o tom, že v mý rodině z tátovy strany se většina chlapů buď uchlastala, nebo k tomu silně směřovali. Všichni měli nějaký neúplnosti, handicapy. Sám jsem si uvědomoval, že k tomu mám velmi blízko, že k tomu mám nakročeno, a že jedna z mála věcí, co mě držej zpátky, je silnej negativní příklad. A taky to, že mám možnost dělat hudbu. Supluju si tak to, že si v nějakým bodě připadám nedostatečnej, cítím v sobě přílišnou křehkost, která mi sice umožňuje velkou empatii a možnost o někoho pečovat, ale zároveň se o ni nemůžu moc opřít, protože když ji moc zatížím, tak se prostě rozpadne. Právě tento rok jsem se zkontaktoval se svojí mužskou stránkou. Na podzim mi začalo být hodně zle a vyeskalovalo to kolem Vánoc, kdy jsem se sesypal. Postupně, jak jsem to rozkrejval a radil se s lidma, kterým důvěřuju, se ukázalo, že se má mužská stránka přihlásila a začíná se mi otevírat a já můžu mít přístup k těm věcem, který jsem měl hodně dlouho uzavřený. Což přináší zmatky a pocity, na který člověk není zvyklý. Přirozeně to spělo k tomu videoklipu. V určitý fázi jsem se k němu hodně upínal. Věděl jsem, že to potřebuju udělat, i když to z mnoha důvodů nebyl úplně příhodnej čas.
Hlavní roli ve tvých starších klipech hrají loutky, komiksové postavičky, vojáčci, z vnějšku ovládané bytosti. Jako by byly zauzlované v systému. Jsme podle tebe i my jenom loutky?
Vždycky jsem hodně přemýšlel, jak bych měl žít, abych neubližoval svým blízkým, ať už to byli rodiče, máma… Rodiče mají často představu, jak by měly jejich děti žít, aby je nic neohrožovalo. Sám jsem si uvědomil, že jsem dlouho tuto představu vlastně svým životem naplňoval, přirozeně jsem ji přijal. Až poměrně nedávno – zase v období, kdy jsem byl nemocnej, což jsem považoval za obrovskou nespravedlnost – jsem zjistil, že dělám hodně věcí pouze proto, abych naplnil cizí a možná i svoji představu, jak by to mělo být. A že se velmi málo starám o to, co bych vlastně chtěl já. S Kittchenem jsem po strašně dlouhý době zkusil dělat hudbu jenom sám za sebe a jít s kůží na trh bez kapely za zádama, a nabídnout opravdu jen to, co cejtím. Nikomu se nevnucovat. A najednou to začalo rezonovat, jak ve mně, tak v lidech. Zjistil jsem, že to je strašně ozdravný, vyjít vstříc tomu, co chceš. A tím víc si taky uvědomuju, že některý věci, který každý den opakuješ nebo je naplňuješ, jsou úplně zbytečný. Nemusíš je dělat. Myslím, že to není ani tak věc systému, který je teda podle mě brutální: už od narození za tebe někdo musí platit, už od prvopočátku jsme někomu dlužní. Jsem si jistej, že si to ve velký míře děláme sami, když se snažíme naplňovat obraz, který nám je vlastně cizí. My sami přistupujeme na systém: budu vydělávat, abych si v tom mále času, který mi zbude, nakoupil věci, a ty si v tom krátkým čase, co mi zbude, budu užívat… a tak.
V Obří broskvi jste dělali muziku dohromady, když říkáš, že až teď děláš hudbu sám za sebe?
Asi z 85 procent to byly autorský věci, každopádně do nich kluci a děvče zasahovali svým vlastním přístupem, což bylo super, každej má svoje specifika a kvality. Vznikaly ale hodně kompromisy a často jsem slevoval i v místech, kde to nebylo potřeba. A vlastně jsem se dost často vzdálil původní vizi, v domnění, že bude dobrý, když se ty energie namíchaj. Možná jsem nebyl dostatečně silnej na to, aby byl zvuk jednotnej. Proto jsme se často setkávali s názorem, že člověk Broskev mezi dalšíma kapelama nepozná. Možná jsme moc tlačili na pilu. Během těch sedmnácti let to postupně všechny přestalo těšit, a nakonec i mě, takže jsme to uspali.
Tvoje muzika je poměrně psychedelická. Jaký vztah máš ke drogám?
Popravdě řečeno mám dost špatný zkušenosti s alkoholem, neumím ho totiž moc kontrolovat. Naopak jsem měl v posledních letech celkem dobrou zkušenost s marihuanou, kterou občas kouřím ve velmi malých dávkách, protože ty velké mě vždycky spolehlivě zničí. Takže pod vlivem většinou netvořím. Až tak po půlhodině, když to odezní, začnu kreslit nebo si vyťukávat rytmus, případně dodělám text. Velmi silná věc je ale třeba holotropní dýchání. To je hukot jako blázen.
Není nebezpečné?
V porovnání s tripem to sice není tak intenzivní zážitek, ale na druhou stranu je mnohem bezpečnější. Protože máš u sebe někoho, kdo o tebe pečuje. Ideální je mít kompletní „set a setting“. Myslím, že je spíš nebezpečný dát si LSD někde na „bečce“ u kámoše v Třebový, kdy nikdo neví, co s tebou, protože jsou všichni zfetovaný nebo opilí. To mi přijde jako hazard. Pokud už má mít někdo zkušenost s houbama nebo LSD, dbal bych opravdu na to, aby bylo to prostředí bezpečný a byl tam někdo, kdo může pomoct. Málokdy víme, co všechno nám podvědomí vyjeví a může to být kolikrát hodně „hustý“, protože tam máme často věci, který nechceme vědět.
Jak se má mimochodem Canny, chystá nové stripy, nebo dokonce knihu?
Canny se má celkem dobře. Myslím, že si užívá, že s Kittchenem může jezdit po všech těch super místech, občas mu táhnout kufr a pak vykecávat s lidma. Myslím, že Canny je teď fakt rád. Stripy s Anjelem, který jsem na svůj blog dával tak sedm let, spěj. Teď dělám jenom jednou měsíčně komiks s Kittchenem pro časopis Lípa (vychází v České Lípě), pak plakátky, letáčky… ale na delší komiks si netroufám. Moc rád bych ale udělal o Kittchenovi knihu komiksů a povídek, protože se mi s písničkama a tím vším okolo odkrývá pořád víc a víc příběh. K vinylu Radio vyšel jeden takovej komiks od kamarádky Toy Box. A já bych rád oslovil další kreslíře, který by zpracovali další povídky z blogu a další části příběhu. Tenhle rok, než vyjde remixová deska, na to budu mít, myslím, dost času. Takže jo, kniha by tomu, co jsem zatím udělal, mohla dát hezkej rámec, a říkám si, že bych tím mohl Kittchena časem třeba i uzavřít.
Foto Petr Jedinák