V prosinci loňského roku třiaosmdesátiletý, neuvěřitelně svižný pardál a stále bezesporu jeden z nejlepších světových trumpetistů Wadada Leo Smith stvořil v uplynulém půlstoletí množství dobrodružné akustické hudby, složil a nahrál s plnotučnými symfonickými orchestry velepodivínské antiopulentní kusy tzv. musica nova (mj. String Quartets nos 1-12, 2022) a činil také skvělé příležitostné vpády do všeho možného elektrického. Ať už to nazveme jazzem nebo nejazzem. Éra kolem Bitches Brew Milese Davise patří mezi jeho inspirační zdroje a spolupráce s kytaristou Henrym Kaiserem na dvojalbu Yo Miles (1998) to jen stvrdila.
K projektu Orange Wave Electric si Wadada sestavil kapelu u něj snad nikdy natolik neslýchaně rockovou. Totální hudební omlazení daleko od velmi ambiciózní, komplexní a téměř klasické hudby jeho nahrávek posledních let i rockověji a fusion orientovanému zvuku Yo Miles. Dokonce ani Smithova trubka, byť zní v každé skladbě coby volání z nebes, tu není dominantou. Je v kapele. A téhle devítihlavé rockové sani včetně sebe samého velí. Tři električtí kytaristi – Brandon Ross, Lamar Smith, Nels Cline, dva električtí basáci Bill Laswell a Melvin Gibbs, bubeník Pheeroan akLaff, mistrovský perkusionista Mauro Refosco a elektrizační samplista Hardedge. „Středivá“ síla je v basácích a rytmice, někde vířícím vírem nebezpečně vtahujícím jako černá díra (výtečná pocta bubenickému géniovi ve skladbě Tony Williams), jinde houpavě lákavá (úvodní Ntozake Shange) právě kamsi do víru. Odstředivá je jasně ve všech krutopřísně soupeřících kytarách. Podzvuky jsou pásmem digi-elektronických lepidel Hardedgeho a nadzvučný impro-prostor si mezi tou dravou smečkou vždy nějak vybojuje velmistr Wadada. Ne, v žádném případě tenhle starý zkušený střelec nedá z ruky svou vysoce kadenční opakovačku. Ehm, nátrubek. Naopak! Neopakovatelně spirálovitým způsobem dokonale rozhýbe zhypnotizované nadržené kobří krky v divý rej.