Apollon Records, 2022, 39:49
První „velmi kosmické a poměrně progresivní“ album Sehr Kosmisch – Ganz Progisch (2017) místy zní jako rockově rozverní Tangerine Dream na speedu. Což je samozřejmě velká nadsázka a porce humoru (zřejmá i z názvu desky). Jinou kávu už naservírovali s dvojkou Am Ende der Welt (2020). Projekt složený z plodných norských hudebníků kolem neposedného tvůrce, skladatele, klávesáka, flétnisty, programátora a hledače pazvuků Ketila Vestruma Einarsena (mj. i Jaga Jazzist, White Willow, Motorpsycho, Wobbler aj.) tu s dělenou titulní kompozicí posunul hudebně výrazový svět Weserbergland do novotvarné podoby krautrocku, chce se mi říct i krautjazzu, divoce stavebně zvukové a rockově nábojné nervní změti elektrifikované musica nova.
Sacrae Symphonia No. 1 začíná v místě, kde se orchestr schází bez dirigenta. Nápor volných tónů, prostý chaos, nástroje se vrství, ladí, překřikují, dechy plechy falešně přepískávají, bubny neurčitě řinčí, basa sklouzne. Je to záměr. Jen pomalu se z lomozící zvukové krajiny tu a tam vylupují melodické mikronáznaky dechových nástrojů a smyčců, co ne-nápadně drásavou cestičkou vrůstají do burácejících a dunících výbuchů/vzestupů/sestupů/pádů basy a bicích, až je konečně dorovnají a přetlačí. Předtím kdesi neslyšné hluboko daleko. Symfonie je cyklická hudební forma, ne darmo v názvu užitá, protože zde provedená. Einarsen skladbu před nahráváním zčásti složil tón po tónu, ale zároveň nechal dostatek prostoru pro parťáky – kytaristu Gaute Storsveho, saxofonistu Jørgena Mathisena (z kapely Krokofant), houslistku Mariu Grigoryevu, pianistu Jana Terje Augestada, bubeníka Vetleho Larsena, basistu Ingebrikta Håkera Flatena, Filippo Tramontanu na lesní roh a Manuela Domenecheho na hoboj. Po oddechu s „jistou melodičností“ se hladina hluku opět zvýší v horečnatý hukot, kde pulzují a i snad z nebes sviští smyčce, aby připravily půdu pro nové brutální útoky bicích, hutné basy a vln všech nástrojů do správné míry strašidelné kakofonie.