Pětice Whispering Sons si na svých dvou deskách vytvořila poměrně jasně rozpoznatelný postpunkový rukopis, postavený na výrazné rytmice a hlubokém vokálu zpěvačky Fenne Kuppens. Jenže už první singl z letošní desky The Great Calm anoncoval změny. A ne zrovna malé. Původní bubeník Sander Pelsmaekers musel skončit s hraním na bicí poté, co si poškodil nervy na ruce, nově ho najdeme stát za syntezátory. Baskytarista Tuur Vandeborne obsadil uvolněnou bubenickou stoličku, zatímco na baskytaru začal hrát dlouholetý studiový spolupracovník kapely, nyní i producent Bert Vliegen. Nová tvář Belgičanů se méně spoléhá na tradiční skladatelskou dvojici Kuppens/Lijnen, ale snaží se tvořit hudbu týmově. Místo rukopisu, který možná až příliš okatě (i když uvěřitelně a chytlavě) kopíroval žánrové vzory, vzali členové do rukou postpunkové ingredience, mocně s nimi zamíchali a složili z nich nové kompozice. Ty možná nejsou na první dobrou tak chytlavé a jednoduše přístupné, jsou ale nabité stejnou porcí energie, a navíc z nich vyzařuje chuť posunout se znovu někam dál. Vezměte energie Savages, nevyzpytatelnost Primus a zarputilost nesmrtelných Wire, a tam někde uprostřed se pohybuje současná podoba pětice. První singl The Talker je učebnicí rockové úspornosti, třetí Walking, Flying je skladba, která se nejvíce vrací ke svým vlastním začátkům, zatímco Poor Girl střídá podobně jako dříve Sonic Youth vyklidněné a hlukově nekompromisní pasáže. Album nabídne ve Still, Disapearing první klavírní baladu, zatímco Cold City, pocta uvadajícímu Bruselu, je zamyšlení s dominantním mrazivým syntezátorem. Výjimečným, spíše alternativním recitativem je Oceanic, zatímco závěrečná Try Me Again se znovu nerozpakuje jít v rockovém nátlaku na dřeň. Žádný „velký klid“, Whispering Sons nabídli odvážný krok plný napětí a hledání. Jedná se možná o sousto na vícenásobné skousnutí, přesto mu nechybí kouzlo, kvůli kterému si kapelu zamilovaly tisíce fanoušků po celém světě.
– Walking, Flying