Je radost, radost až k dojetí, slyšet tak chápavé a uvěřitelně rozjitřené okouzlení poezií. Odzbrojující, cituplnou reflexi básnického jazyka písničkářem milovaných básnířek, respektive jejich tvorby. Přitom řemeslně dokonalou reflexi a slovo řemeslo tu pochopitelně nemyslím jako nadávku na rutinu, ale naopak coby ocenění brilantního kumštu. Práce s tříbením a barvením slov a jejich rytmem, harmonií a melodií. S empatií středověkých malířů, jejich dobou taktéž vnímaných jako řemeslníků, „jen“ variujících dané téma. To vše platilo už pro titul Nepřipoutaný (2017), předchozí album Jana Žambocha alias vlčiska toulajícího se a inspirovaně větřícího básně. Akorát tenkrát se ťapkalo kolem výrazných literárních stop světových básnířek, jako Emily Dickinson, Marceline Desbordes-Valmore nebo Anny Barkovové. Zatímco na Indigem se Žamboch vyznává z obdivu a nechává ovlivnit… ne, to není přesné, spíš ho k ohlasům doslova „duchovně dokopaly“ verše domácích autorek, a většinou současných.
„Osudy českých básnířek, jejich krásný a mnohdy trnitý verše přikládaly do mýho vlčího ohně vždy, když skomíral, a jsem jim za to vděčný. Indigem jsou pro mne hojivý drásy a med,“ píše Žamboch o albu s dedikacemi Jitce Bret Srbové, Martě Veselé Jirousové, Olze Wawracz i Ludmile Maceškové (1898–1974, psala pod pseudonymem Jan Kameník), Simonettě Buonaccini (Ludmila Šebestová-Bučanová, 1893–1935) či Vladimíře Čerepkové (1946–2013). S jazykem i obsahem přitom pracuje Wolf Žamboch tak, aby netrčely generační rozdíly. Což je vlastně přirozené, mluví jak za básnířky, tak za sebe, tady a teď. Ženské poetické myšlení (pokud někdo z hlediska dnešní snad až přepálené genderové korektnosti myslí, že nic takového není, ať si to klidně myslí dál, ač těžko chápat, co by na tom mělo být špatného) mu sedí. Svým hrdinkám se snaží rozumět jako sám sobě, což z principu nejde (známe přece nedosažitelnou limitu gnótni sautón), ale o to hezčí je čenichat a hnát se za tím porozuměním. Vlk poetický (Canis lupus ssp. poeticus) tak činí ještě lépe než na Nepřipoutaném jistě i proto, že si už styl „ohlasové“ tvorby vytříbil, ale určitě proto, že je mu svět vybraných básnířek v prostoru, a převážně i čase blízký.
Gender přitom nebere Žamboch nijak vypjatě a důsledně. Skladbu NCHP tak mohl věnovat Jaroslavě Oválské, což je společný pseudonym Olgy Stehlíkové a Milana Ohniska, a Jiskry zároveň Haně Stince Lundiakové i Jáchymu Topolovi.
Slova jsou na prvním místě, ale hudba je nese, a Žamboch ji vycizeloval. S pomocí hostů i samplů dokreslujících atmosféru, jako je hlášení staničního rozhlasu ve skladbě Jiskry, vedené rytmem jedoucího vlaku. O decentní bicí se postaral Pavel Koudelka (Dunaj), vokály přidala Jana Vébrová, Gabriela Vermelho zase zahrála na housle a kvinton. Atd.
Krásné je tohle toulání i prodírání se po vlčích stezkách velebnými lesy i temnými a pichlavými houštinami slov. Posluchačům – stopařům poetična se jen tak neomrzí.