P.F. 69
Jednoho dne magického a tragického roku 1968 při cestě z bavorského Řezna/ Regensburgu, se Karel Velebný nepohodl se stromem u silnice podél plzeňského hřbitova. Jeho spolujezdec Jiří Stivín z toho vyvázl poměrně dobře – za pár dnů byl doma. Velebný zůstal upoután na nemocniční lůžko s notně pošramocenou nohou. Stivín svého kapelníka Velebného na nemocniční posteli se zafačovanou hlavou a s extenzí na levé noze vyfotografoval. Pacient fotografii použil pro své P.F. 69, a to pak poskytl grafikům amerického vydavatelství ESP-Disk‘ pro líc LP Karel Velebný: SHQ. V roce 2008 se pod touto brooklynskou etiketou objevila reedice této pro českou jazzovou diskografii vzácné nahrávky.
SHQ existovalo už od roku 1961, kdy jej Karel Velebný (1931–1989) založil se saxofonistou Janem Konopáskem po rozpadu významného Studia 5. V průběhu let byl rovněž užíván název S+H Q, SH kvartet, SH kvintet – pro upřesnění čtenáři starých periodik a publikací. Tímto souborem postupně procházely špičky všech nastupujících generací československé jazzové moderny šesté až osmé dekády dvacátého století. V rámci kolotání jazzových osobností v souboru v roce 1965 Jiřího „Georga“ Mráze (1944) nahradil kontrabasista Karel Vejvoda (1929), v roce 1966 přišli pianista Luděk Švábenský (1944) a bubeník Josef Vejvoda (1945) a nejčerstvější posilou byl saxofonista a flétnista Jiří Stivín (1942). Ten si na dva roky odskočil z Jazz Q, své společné kapely s Martinem Kratochvílem. Jeden z otců nejen kapely SHQ, ale celého českého moderního jazzu, Karel Velebný, tak měl pohromadě nové obsazení. Sám v něm hrál na tenorsaxofon, basklarinet a vibrafon. V lednu roku 1968 navštívil v Praze představitel německého studia americké etikety ESP-Disk‘ Bernard Stollman Karla Velebného. Přivezl mu pozvánku k nahrání alba a kapelník SHQ přislíbil, že jakmile budou moci vyjet na nějaké turné na Západ, ve studiu se zastaví. Ještě téhož roku se SHQ skutečně objevilo v Západním Německu a v dubnu byla nahrávka kompletní. Následovala zmíněná havárie, Velebného rekonvalescence, Stivínova momentka a Velebného P.F. 69 zaslané vydavateli koncem roku 1968.
V šedesátých letech se SHQ objevil v produkci Supraphonu na řadě nahrávek: na tematickém LP Poezie a jazz II (1965), SHQ a přátelé (1965), na kompilacích Československý jazz 1965, Československý jazz 1966 a Československý jazz 1967, na předčasně bilancujícím LP Jak hrál SHQ (1966), SHQ (1966) a na celé řadě singlů a EP desek. V únoru 1968 vznikla rovněž první zahraniční nahrávka Karel Velebný Nonet: SHQ & Woodwinds pro německou etiketu SABA. Společně s americkou nahrávkou, o níž je v úvodu řeč, to vypadá, že šedesátá léta SHQ jsou dostatečně zmapována, 
zvláště když k tomu přičteme ještě četné nahrávky československého rozhlasu. Podrobnosti o obsazení na singlech, a také na jednotlivých LP, toto ,pokrytí‘ potvrzují. Přestavte si, že dokonce existuje supraphonský katalog Jazzová hudba vydaný jako neprodejný v nákladu 10 000 ks (1967). Detaily singlů oněch časů najdete také v Dorůžkově a Poledňákově knize Československý jazz – Minulost a přítomnost (Supraphon, 1967). A dále si připomeňme, že mimo problematicky pojaté kompilace nahrávek čs. rozhlasu z let 1963 až 1973 S+HQ: Karel Velebný & Company (Radioservis, 2008) zde v reedici ona historická hudba dosud, tedy ani po více než čtyřech desítkách let, k dispozici není. Namítne-li mladý posluchač dneška, nebo sám původní vydavatel – kdo by to kupoval, odpovím: stejně jako ve vážné hudbě bude třeba vždy vydávat znovu historické či jinak významné nahrávky, stejně tak starou literaturu, knihy s reprodukcemi starých mistrů, a zrovna tak pro uchování vědomí souvislostí je třeba přenášet na nové nosiče zvuku základní diskografii českého jazzu. Neboť jak pravil klasik, je-li něco moderní ve své době, je to moderní provždy. A navíc: ještě ji rozšiřovat o existující nahrávky z médií, především rozhlasu, který jazz díky osvíceným redaktorům vždy nahrával, byť ne vždy v celé míře vysílal. Také v hudbě platí, že kdo nezná minulost, nenavazuje na ni, nevnímá svou degeneraci v přítomnosti.
V případě Velebného SHQ díky tomu, jaké osobnosti souborem procházely a jak jeho hru svou individualitou ovlivňovaly, nelze ani tak mluvit o vývoji svébytného zvuku, jako o laboratoři, v níž jednotlivá obsazení zkoumala vývojové trendy amerického jazzu. Šedesátá léta byla jazzově velmi pokročilá a bohatá. Prakticky od druhé světové války si moderní jazz prošel, a patřičně vstřebal, veškeré možnosti moderního jazzu, včetně různých experimentů i slepých cest. Prakticky byla dokončena velmi bohatá výrazová „mluvnice“ jazzu jako svébytného hudebního žánru. V době postmoderní z ní vychází vše, co se k jazzu hlásí. Ba i to, co se z módních důvodů k jazzu ostentativně nehlásí. Byť se jeho jazyk v nějaké míře užívá v nejrůznějších sférách populární hudby, rocku či world music. Špička českého moderního jazzu představovaná soubory Karla Krautgartnera, Karla Velebného, Luďka Hulana, Laca Décziho, Gustava Broma, se cítila dobře ve směsi cool jazzu a hard bopu s tím, že svou vlastní tvorbu si už dovolila zpestřovat – právě kvůli oťukávání – lehkými úlety inspirovanými jazzovou avantgardou, včetně třetího proudu nebo náznaky free jazzu. Americké album Karel Velebný: SHQ tento stav české moderny konce šedesátých let dokládá. Jeden pamětník koncertů SHQ v pražském Divadle hudby mi nedávno vyprávěl, že tehdy Velebný mluvil o zahraniční nahrávce, při jejímž vzniku producent kapelu žádal, aby hrála „více free“. Na této desce skutečně náznaky free jazzu místy jsou. Z poslechu je zřejmé, že v tom hraje úlohu především Jiří Stivín: jeho angažmá v SHQ bylo totiž zastávkou mezi k free jazzu směřujícímu JAZZ Q a jeho triem Jiří Stivín & Co Jazz System, které se muzikantsky svobodně ,uvolňovalo‘ v míře u nás nebývalé. Svůj ,Systém‘ založil v roce 1970 po rozchodu s JAZZ Q.
Jelikož je nahrávka pro ESP-DISK‘ k dispozici v CD formátu (v Německu za 12,99 €), dopřejme si luxus velmi opožděné malé recenze. Obsazení už známe. Na albu je pět skladeb, úvodní je od Stivína (The Uhu Sleeps Only During The Day), pod čtyřmi je podepsán Karel Velebný. A to včetně dechovkářského tématu Andulko šafářova, kterážto úprava skladby byla předzvěstí vůči původnímu lidovému materiálu hráčsky a aranžérsky přidrzlého alba Týnom, tánom (Supraphon, 1971) spáchaného v souznění s trumpetistou Bromova orchestru Jaromírem Hniličkou.
Názvy skladeb na reedici odpovídají Velebného typickému hraní si se slovy. Prolog The Uhu Sleeps Only During The Day představuje Stivína v jeho flétnovém sólu tak, jak je typické pro budoucnost jeho hry: je v něm slyšet kladný vztah k hudbě dvacátého století, k místnímu folklóru, též pošilhávání po orientálním soundu, v němž lze odchytit také logické souvislosti s nejstarší evropskou hudbou. Tyto polohy se podle Stivínových momentálních muzikantských projektů pak v celé jeho kariéře projevují v různých dominancích. Po tříminutovém úvodu přichází hbitá bopová improvizace celého SHQ, včetně perlícího Velebného vibrafonu. Joachim Is Our Friend nabízí střídání až ,coltraneovsky‘ naléhavé Stivínovy hry na altsaxofon s ,miltjacksonovskou‘ přesností Velebného vibrafonu a poprvé září sólo pianisty Luďka Švábenského. ,Mingusovským‘ hard bopem dravě rozehraje tenorsaxofon Velebného s altkou Stivína skladbu Beetles On The Head. Následující Waldi On The Castle Steps je v témže duchu – právě v těchto dvou skladbách se SHQ cítí nejjistější, a určitě provedením pro hudbu české moderny druhé půlky šesté dekády nejtypičtěji. Ve skladbě se konečně projeví také talent bubeníka Josefa Vejvody. Šafářovic Andulka se změnila v potemnělý lament s tóny basklarinetu, vrzavých zvuků na kontrabasové struny a disharmonie, v nichž jen znalec původní melodii Kmochova pochodu přeci jen vzdáleně identifikuje.
KRÁSNÁ SIDONIE
V druhé polovině čtyřicátých let se v českém swingovém bigbandovém jazzu objevila zajímavá aranžérská osobnost: brněnský rodák Alexej Fried (1922) si získal jméno během dvouleté práce pro orchestr Gustava Broma a následovala jeho spolupráce s pražskými orchestry Ladislava Habarta a Karla Vlacha. Jazzem se zabýval už od studentských let ve válečné době, dostal se do koncentračního tábora, naštěstí už před koncem války. Věnoval se studiu skladby a jeho tvorba obsahuje žánr jazzu i vážné hudby. Tento oboustranný zájem jej přivedl v době příchodu třetího proudu, v němž se skladatelé snažili naroubovat postupy evropské vážné hudby na jazzové kompozice větších forem, k tvorbě tohoto směru. Nejzdařilejší díla pak vznikla v sedmdesátých letech. Jako organizátor a funkcionář pracoval v řadě hudebních institucí, stál rovněž u zrodu pražského mezinárodního jazzového festivalu a byl pět let jeho ředitelem.
Téhož roku jako „americké“ SHQ, vyšla na CD reedice alba Soaring (MPS/Universal Music, 2008) orchestru trumpetisty, skladatele, aranžéra a kapelníka Dona Ellise (Donalda Johnsona Ellise, 1934–1978). Jeho orchestr se v šedesátých letech stal experimentujícím tělesem v oblasti rytmických struktur a využívání skladebných postupů avantgardní soudobé hudby. Třetí proud byl Ellisovi velmí blízký. V sedmdesátých letech k tomu přibyl vliv jazzrockové syntézy a jeho odvážná aranžmá ovlivnila svět big bandů éry jazzrocku. Dodnes je Ellisův vliv patrný u nás například v bigbandovém aranžování Milana Svobody. Ellisovu kariéru ukončila vážná srdeční nemoc v roce 1974.
Osm skladeb alba Soaring vyšlo v roce 1973. Dechová sekce orchestru byla desetičlenná a její jednotliví hudebníci na nahrávce užívají více nástrojů. Vedle běžné jazzové orchestrální výbavy tu zní také pikola, hoboj, lesní roh, basový trombon a tuba. Bulharský emigrant Milcho Leviev hrál vedle klavíru na elektrické piáno, varhany a klavinet. Elektrifikované je i smyčcové trio (housle, viola, cello) – nástrojový arzenál už leccos napovídá o zvuku Ellisova bandu. Sám kapelník hraje vedle klasické trubky na elektrifikovanou trubku, křídlovku a bicí. A právě v této době se setkaly tvorba Alexeje Frieda a orchestrální práce Dona Ellise. Na desku Ellis zařadil skladbu pro trubku a orchestr Alexeje Frieda Sidonie. Skladbu Fried napsal v roce 1971 a Donu Ellisovi ji přímo věnoval. Má krásné vstupní melodické téma zřejmě inspirované pohnutým a bohatým životem české baronky Sidonie Nádherné (1885–1950), za nímž následuje slavnostní, až fanfárický refrén, z něhož se vynoří rytmicky ,rockující‘ část určená k improvizaci trubky. Na životě baronky Sidonie lze sledovat osudy české šlechty ve dvacátém století, včetně nuceného opuštění vlasti. Byla známá především jako přítelkyně a mecenáška významných umělců (R. M. Rilke, K. Kraus, M. Švabinský), kteří bývali hosty v jejím zámku ve Vrchotových Janovicích. Skladbu lze formálně řadit k Friedově tvorbě třetího proudu a rok před vydáním Ellisovy nahrávky se objevila na albu Friedovy tvorby Jazzové koncerty (Panton, 1972). V tuzemském vydání Sidonii nahrál orchestr řízený Gustavem Bromem a sólistou na trubku byl Jaromír Hnilička. Ellisův styk s předními autory českého třetího proudu má však starší kořen. Další brněnský rodák Pavel Blatný (1931), jehož jazzová tvorba včetně skladeb třetího proudu je velmi rozsáhlá, napsal už v roce 1964 Suitu pro čtvrttónovou trubku, kterou věnoval Donu Ellisovi a ten ji skutečně měl v repertoáru. U nás je nahrána opět Hniličkou a Bromovým orchestrem na LP Gustav Brom (1965). Ellis si k tomu účelu nechal čtvrttónovou trubku speciálně vyrobit.
Oba popsané drobné příběhy českého jazzu patří k ojedinělým průnikům tuzemské hudby na světovou scénu v šedesátých letech. Proto stojí za připomínání, i když původní domácí nahrávky mají k dispozici na LP jen pamětníci. Podíl našich jazzmanů ve světě jazzu pak navýšili po roce 1968 až naši emigranti, zvláště Miroslav Vitouš, Jiří Mráz a Jan Hammer mladší. Ale jejich dráhy se následně pohybovaly už mimo naši scénu. Myslet si, že na náš jazz jako politicky neangažovaný žánr nemělo přepadení armádami Varšavské smlouvy podstatný vliv, by bylo scestné, protože normalizace rozkvétající přímý styk se zahraniční scénou silně omezila.