Jestliže si dadaismus za vyjadřovací prostředek zvolil nesmysl a odmítl všechna umělecká pravidla, Eduard Pou a Pau Rodríguez aka ZA! si zatím ještě nestačili všimnout, že nějaká vůbec existují, a podle toho se chovají. Vždycky také potěší, co všechno lidé v jejich post-rock-jazz-free-electro-drone-tribe-noise směsi ještě dokážou slyšet; naposled třeba křížence pastevců z Tuvy s Monty Python, a Perrateho nejvíc pobavilo, že flamenko berou za nový nu metal. Jejich koncert si užil, a hned se dohodli na společném vystoupení. Nakonec z toho pro obrovský zájem byli v Seville dva a podle váženého flamenkového znalce José Miguela Carrasca návštěvníci dali najevo, že nic lepšího už dlouho neslyšeli, a pustili se do debaty, jestli trojice měla blíž k detroitskému technu nebo experimentálním Can.
Kdo trochu rozumí flamenku a jeho pravidlům, dobře ví, že za TOHLE by si v něm ještě donedávna Perrate už nikdy ani neškrtl a bylo by jedno, že pochází z váženého cikánského flamenkového rodu. Jenomže puritáni už svou moc dávno ztratili, a navíc si to u nich s předchozím albem Tres golpes stejně rozházel, takže jen mávli rukou a nějací dva barcelonští blázni jim ani nestáli za řeč. A i kdyby, bylo by pozdě: po koncertě všichni tři odešli do studia, tón udali prvním slovem z básně Karawana (jolifante) dadaisty Huga Balla a odpálili experimentální „cosi“, které bylo těžké si předtím představit, natož na konci jakkoliv vysvětlit. To nechávají na posluchačích.
S hlasem a písněmi Perrateho je to pořád, neustále a bez přestání o flamenku, i když přechází do fáze improvizujícího arabského muezzína, zároveň ale také o post rocku, elektronice a freejazzu, což je na tom všem úžasné; třecí plochy neexistují, a to ani v těch polyrytmicky nejvypjatějších okamžicích, kdy Perrate zůstává zticha a ZA! ve skladbách provádějí nečekané přemety. Říkat tomu flamenkové album nejde, to zas buďme soudní, bavíte se ovšem královsky. A nadlouho ještě budete.