Jan Žamboch uvedl album Světlojemy slovy „chtěli jsme natočit desku s písněmi, které vám budou svítit, když se ve vás setmí, různobarevnou a ne tolik temnou, jak jste si u nás možná zvykli“. Když se pak člověk zaposlouchá do veršů „je to tak těžký nechat jít / do věčných lovišť svoje blízký“ (Vidium) nebo „myslím, že budu určitě taky jeden z těch kluků z Huascaránu, co si s kamarády rozdělal poslední oheň pod horou a šel naposledy spát, než všechny sny típly padající skály“ (Dýchej!, mimochodem, hodně dylanovská písnička, což je míněno pochvalně), možná si napoprvé řekne, že má autor o pozitivní muzice věru zvláštní představu. Naštěstí. Sluníčkářskou esoteriku, povrchní veselí ani bavičská klišé jsme přece nečekali („je jedna písnička pro skvělý rádia / nic se v ní neřeší, má prostě grády… nalaď si rádio a šňupej klišejník“, Supersong).
