Je to už dvacet let, co svět náhle opustil Frank Zappa (1940–1993), a akademikové usoudili, že je to odstup hodný „seriózní vědecké“ reflexe jeho fenomenální tvorby.
Ačkoli byl Zappa především skvělý hudebník, jeho dílo a odkaz má význam uchopit zejména sociologicky. Začal formovat tvář moderní hudby v době, kdy bylo generační napětí v americké společnosti extrémně vyhroceno a její intelektuální potenciál vyplavoval kontradikce všemožnými způsoby a v oblastech, které se zdály být nekonfliktní a bezproblémové. Zkrátka, byla to doba studentských revolt, utopického levičáctví, sexuální revoluce, drogového a psychedelického oblouznění, hippies i plastic people a Zappova angažovaná hudba na ni nemohla nereagovat. Samorostlý intelektuál to ve své hudbě sarkasticky nandával všem pokrytcům a zkostnatělcům a břitké komentáře mimoumělecké, zejména politické reality se brzy staly neodmyslitelnou charakteristickou známkou jeho mnohostranné osobnosti. Mnohé Zappovy výroky či fragmenty písňových textů zlidověly a nejenom jeho fanoušci si je dodnes odříkávají jako nějaké sútry odvěké existence. Zappa je tudíž vděčný fenomén pro zpracování a analýzy jakéhokoliv zaměření a povahy. Je proto zcela překvapivé, že žádného z renomovaných filmových tvůrců zatím nenapadlo zpracovat životní a umělecký příběh tohoto věhlasného a nesmírně inteligentního rebela v celovečerním snímku. Nabízí se zejména David Lynch, jehož posedlost uměním Captaina Beefhearta je dobře známá.
Nicméně, přesvědčivým důkazem toho, že si akademický diskurs uvědomuje naléhavou nutnost zhodnotit Zappovo dílo ve změněném kontextu poststrukturalistického myšlení, je kniha Frank Zappa and the And. Vyšla na jaře v britském vydavatelství Ashgate a editorsky ji sestavil Paul Carr, hudebník a muzikolog působící na Glamorganské univerzitě ve waleském Cardiffu. Carr zdůrazňuje uvedenou šíři zájmů a vlivů již v úvodu, který je vlastně jakýmsi výčtem Zappových přístupů, praktik, názorových preferencí a přínosů, hudebních i obecnějších, a nabízí též interpretační strategie, jimiž lze jeho rozsáhlé dílo smysluplně reflektovat. Kolekce dvanácti erudovaných studií od různých autorů, většinou akademických badatelů, ale popírá Zappovu tezi, že jeho hudba není nadčasová, ale že je určena výlučně době, v níž a pro niž byla vytvořena. Jak sám kdysi řekl: „… mou smrtí zanikne i potřeba zabývat se veškerým tím materiálem [jeho hudbou], protože nebyl napsán ani hrán pro budoucí generace, hráli jsme ho pro dnešek. Vemte si ho, pokud je horký…“
Tady se Zappa zcela výjimečně mýlil; jeho hudba je horká i dnes, hlásí se k ní mnoho mladých muzikantů, a jak vidíme, je o ni zájem i v akademických kruzích. Teď k samotným kapitolám Carrovy knihy. Prvé dvě jsou věnovány Zappovu vztahu k filmu. V úvodní Zappa a horor: Ječení na příšeru si teatrolog Richard J. Hand všímá Zappovy obliby koncertovat o Halloweenu, analyzuje texty písní s hororovou tematikou a v epické a teatrální struktuře některých jeho vystoupení shledává paralely s karnevalovými tradicemi. Manuel de la Fuente ve stati Zappa a jeho kulturní odkaz reflektuje problémy autorství, subjektivity, identity a technologie jako zdrojů expresivnosti a akčnosti Zappových filmových projektů. Zdůrazňuje, že Online pokies tournaments in Australia generally work on a single principle: you play a specific pokies game online for a limited amount of time (normally a day). médium filmu a videa využíval spíš jako sdělovací než distribuční prostředky, aby jimi manifestoval své občanské a politické postoje. Příspěvek hudebníka Kevina Seala je věnován Zappovu vztahu k náboženství a církvím, tudíž akutnímu problému, jež se kriticky vine celou jeho tvorbou. Vždyť kdo by neznal píseň Catholic Girls a jeho silnou averzi vůči katolickým kazatelům, televizním evangelistům či scientologům, jejichž metody pranýřoval a zesměšňoval na mnoha albech. James Gardner a editor Paul Carr se zaměřili na technologické aspekty Zappovy hudby; první na editování, samplování a postupy konkrétní hudby, druhý na míchání živých vystoupení s počítačově generovanými zvuky a zejména na účelovou manipulaci času a prostoru v jeho hudbě. Zappa a satira: Od konceptuální absurdity k perverznosti politiky od Nicka Awdea patří k nejzajímavějším textům knihy. Chronologicky mapuje Zappův vývoj od konceptuálního komika přes sociálního komentátora až k perverznímu politikovi a dokazuje, že bez humoru, satiry a komiky by Zappa nikdy nebyl Zappou. Zappovy společenské angažovanosti si všímá též Claude Chastagner v textu Zappa a resistence: 
Princip rozkoše, kde postuluje vztah mezi explicitními texty, vulgarismy, sexismy a satirou v jeho hudbě a její celkovou resistenční orientací. Upozorňuje, že Zappa patřil k těm hudebníkům, kteří neváhali riskovat srozumitelnost své hudby a jejího poselství, když v ní nebyli ochotni dělat ústupky a kompromisy a slevit z její složitosti. Zatímco hudebník a psycholog Geoffrey Wills situuje Zappovu písňovou a narativní tvorbu do širších kulturních souvislostí a vlivů, dánskému muzikologovi Martinovi Knakkergaardovi stačila důkladná analýza a interpretace jediné písničky z raného období, proslulé Brown Shoes Don’t Make It, aby z ní vyvodil obecnější závěry, co se týče Zappova vkladu do moderní hudby. Zappův vztah k uměleckým avantgardám a jejich poetickým postojům a postupům řeší Michel Delville v příspěvku Zappa a avantgarda: Zručnost/Absorpce/Exprese. David Sanjek si naopak všímá odlehčenějšího aspektu Zappových praktik – jeho obliby angažovat outsidery a bizarní osobnosti z periferie a různých subkultur, v tomto případě Wild Mana Fischera. Poněkud bizarně ale vyznívá především závěrečná kapitola knihy – Zappa a smrtelnost: Meditace nad Zappovou smrtí od hudební publicistky Pauly Hearsum. Zamýšlí se v ní nad rolí nahrávek, diskurzívních praktik, pamětních aktů, médií a veřejného mínění v kulturní paměti, jakožto nevyhnutelných prostředků k zabezpečení nesmrtelnosti díla a odkazu originálního umělce. Snaží se přitom vyvrátit Zappův okřídlený výrok o hudební publicistice: „Většina rockových žurnalistů jsou lidé, kteří neumějí psát a dělají rozhovory s lidmi, kteří neumějí mluvit, pro lidi, kteří neumějí číst.“ Kniha Zappa and the And tuto hyperbolu přesvědčivě vyvrací. Zdaleka sice nepokrývá všechna témata, ke kterým Zappova hudba inspiruje, to však ani nebylo její ambicí. Přesto mi v ní chybí pojednání třeba o Zappově orchestrální tvorbě nebo spolupráci s Captainem Beefheartem nebo i další zajímavá témata; rozhodně by pomohla poskládat ucelenější mozaiku komplexní zappovské osobnosti. Sympatické ale je, že se Zappou stále více zabývají mimoameričtí badatelé. Například na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích pořádá Ústav bohemistiky Filozofické fakulty už 17.–19. září konferenci „Fenomén Zappa“. Ve třech sekcích na ní budou čeští i jiní „zappologové“ rozpitvávat různé aspekty díla tohoto nezapomenutelného hudebníka a svérázného myslitele, který zanechal hluboké otisky i v české kultuře. Doufejme, že tato iniciativa nezůstane osamocena a nepovšimnuta.
Foto archiv
