Není to tak dávno, aby se dalo zapomenout. Nedělní, téměř pravidelné zátahy VB na Letné či v Motole, na burzách diskofilů, fanoušků a nadšenců muziky, kterou jsme v obchodech postrádali. Cítil jsem se jako psanec, jenž si musí „snad povinně“ vytrpět své, pokud chce poslouchat něco jiného než Gotta, Olympic a Puhdys. Někdy jsem až podléhal pocitu, že je to oprávněné, že to tak má být, že já jsem ten špatný, že my jsme ti špatní… V té době (1980–85) byli pro mne Uriah Heep nejlepší kapelou, symbolem svobody (Sweet Freedom), bezproblémového lehkého života (Easy Livinʼ) a hippiesovského nazírání na svět (Lady In Black).
Mick Box: „Uriah Heep vždy dělají to první. První a nejlepší.“ Už jako – náctiletému se mně je podařilo zkompletovat. Byli první z řady rock-star, kteří mě duchovně oslovili, kvůli nimž jsem ukápnul slzu – to když se na čas rozpadli. Byli první rockovou legendou, které se podařilo prorazit to neuvěřitelné vakuum zahraniční muziky na našich pódiích (prosinec 1987 – 2x Ostrava, 1x Hradec Králové). Byli… Mick Box: „Jsme mezi prvními, kteří hráli ve Východním bloku. V Jugoslávii, Maďarsku, u vás… a rádi se sem vracíme. V Rusku jsme byli velmi rozšířeni na černém trhu, až nakonec za námi poslali agenta, jestli prý bychom nemohli vystoupit v Moskvě. Nakonec z toho byla série fenomenálních deseti koncertů pro celkově 180 000 lidí. Byli jsme takoví první vyslanci rockʼnʼrollu.“ … A jsou první ze stárnoucích legend, jež k nám opětovně zavítaly (6. a 8. prosince 1991 Košice respektive Praha). Onehdy v Hradci Králové jsem byl přítomen i jejich téměř hodinové zvukové zkoušce, nyní jsem absolvoval i poněkud rozpačitou tiskovku. Rozpačitou v tom smyslu, že z dvaceti přítomných novinářů jsme otázky kladli pouze čtyři – já, Ilja Kučera, Špuláka Alex Švamberk. Ostatní byli přítomni zřejmě jen proto, aby se dostali zadarmo na koncert, že pane Lipčíku?
„Bohužel nemáme představu, v jakém nákladu vyšla naše poslední deska“, odpověděl diplomaticky na jednu z mých otázek Mick Box a nenechal se překvapit ani další, cílenou do slabin Uriah Heep – jaké období bylo pro Uriah Heep nejúspěšnější a naopak?
Box: „Nedá se to takhle říci. Prodej byl vždy dosti vyrovnaný. Nejlépe se nám dařilo snad prvních pět let a zejména albu Demons and Wizards.“ Mick Box zkrátka nepřipustí, že Uriah Heep dnes žijí především díky své hvězdné minulosti, že zájem o jejich nová LP a koncerty stále klesá. Přizná jen, že doma v Anglii na tom nijak růžově nejsou… „Je to tam pro nás velmi těžké. Je to zejména proto, že muzika se v Anglii stále a velice rychle mění. Náš hard rock tam prostě nefrčí. Hrajeme doma jen jednou ročně a je to vždy příjemné, i když je to pro malej dav.“
Mít určité sebevědomí a růžové brýle je však vždy pro muzikanty důležité. Kdyby Uriah Heep obého neměli na rozdávání, asi by to už dávno zabalili (nejspíš už v roce 1976 po odchodu zpěváka Davida Byrona), a to by byla velká škoda. Jejich muzika je totiž stále příjemná, vkusná a neurážející a nic na tom nezmění ani fakt, že poslední dvě desky – Racing Silence (1989) a Different World (1991) – zdaleka nedosahují kvalit těch, jimiž se prezentovali v sedmdesátých letech. Ale zpět k tiskovce. Nejvíce se mluvilo o tom, že jejich publikum se za ta léta v podstatě nezměnilo, že koncertují po celém světě – nedávno byli v Malajsii – ovšem nejlépe se jim vede v Německu. Další turné prý rozjedou 10. února 1992, a to možná společně s Nazareth. V závěru se řeč stočila na Kena Hensleye, v minulosti nejvýznamnější skladatelskou osobnost Uriah Heep. Od skupiny odešel po desce Conquest (1980) a od té doby Boxově partě jeho hitový rukopis citelně chybí. Je vůbec reálné, že by se Ken Hensley ještě někdy vrátil do kapely? Box: „Ne. On je teďkon úspěšný obchodník. Prodává nějaké zesilovače a pochybuji, že by opouštěl tak dobrou pozici, jakou má.“
Téměř přesně, tedy o půl sedmé, to Uriáši spustili pro zhruba 3 000 diváků, kteří naplnili prostory Pyramidy na Výstavišti. Bylo sympatické a zároveň odvážné, že se neuchýlili jen ke starým a mnohokráte osvědčeným hitům. Z nejúspěšnějších let 1970–73 zahráli jen Gypsy, Lady In Black, July Morning, Wizard, Easy Livin a Stealin. Ostatně z tohoto období byli na pódiu jen Mick Box – kytara a Lee Kerslake – bicí. V současné sestavě je doplňují basista Trevor Bolder, který v kapele působil již v letech 1977–78 a natrvalo je tu od roku 1985 a dále klávesista Phil Lanzon a zpěvák Bernie Shaw, kteří se stali členy Uriah Heep až o dva roky později. Žel, ani o jednom ze jmenovaných se nedá říci, že by ve všem všudy nahradil či dokonce převýšil někoho z legendární trojice Gary Thain, Ken Hensley a David Byron, kteří spolu s Boxem a Kerslakem tvořili nejsilnější a nejstabilnější sestavu historie Uriah Heep. Historie, která byla pro kapelu nejkrizovější v první polovině osmdesátých let, kdy se často mluvilo o definitivním zániku. Z těchto let zazněly dvě skladby, a to Thatʼs The Way That it Is (1982) a The Other Side Of Midnight (1983). Současné složení se dále prezentovalo jednou ze svých prvních společných nahrávek – Mister Majestic (1987), připomnělo předposlední desku písní Bad Bad Man a celkem pochopitelně se dostalo i na ukázky z nové desky Different World – Blood On Stone, Which Way Will The Wind Blow, One On One, Different World a First Touch. Žádné velké super show se samozřejmě nekonalo. Spíš pohladila ona muzikantská bezprostřednost, očividná radost ze hry (a to už Box koncertuje přes dvacet let!!!), či sebezapření Kerslaka, který dohrával s bolestivými křečemi zad, a přesto to nevzdal. Nejkrásnější okamžiky? Zcela určitě ten, když Box hecoval zpěváka v July Morning a hnal ho do závratných výšek, kterými tolik proslul David Byron. Dále závěrečná Lady In Black, při které slzelo nejedno oko přítomných mániček v sále. A konečně – vrátíme-li se na tiskovku – odpověď veterána Boxe na otázku, co bude dělat o vánočních svátcích a na Silvestra…
„Nejdříve pojedu do Mexika, abych viděl svého malého synka, potom poletím do Austrálie, abych viděl svoji manželku.“ Inu, kořeny Uriah Heep jsou prorostlé celým světem. Mick Box je světoběžník, a tak je docela možné, že k nám se svou partou ještě někdy zavítá. Nenechám si to ujít.
Foto: Tomáš Turek