Archaické hudební nástroje se vracejí v novém kabátě. Jsou to kouzelné mašinky z éry nejen předsyntezátorové, ale i předindustriální. Nejprve niněra, v níž na rozdíl od houslí struny nerozezvučí smyčec, ale točící se bubínek. Pak nyckelharpa, kde prsty hráče na hmatníku nahradí klávesy. Poslední comeback představuje omniwerk, připomínající cembalo se dvěma klaviaturami.
Je to nástroj nejen impozantní, ale i exkluzivní. V této chvíli existují jen dva exempláře, ten starší je v Helsinkách, zatímco v pražské dílně je čerstvě dokončený model s řadou zdokonalení. V Česku navíc proběhnou i první tři koncerty, 15. 10. v Olomouci (Tibet), 16. 10. v Trutnově (Jazzinec), 17. 10. v Praze (Koncertní sál pražské konzervatoře), hrát bude mezinárodně respektovaný jazzový pianista Aki Rissanen z Finska.
Na programu budou jednak skladby z jeho sólového alba Divided Horizon (British Edition Records 2021) a dále nová aranžmá klasických skladatelů, jako jsou Gesualdo, de Machaut, Bach a Mompou. „Nevytvářím repliky existujících skladeb, přibližuji je současnosti, s inspiracemi z repetitivní elektronické hudby a transovních evropských rytmů. V tom mě inspirují skandinávští houslisté ,spelmansʻ, finská citera kantele, songy francouzských trubadúrů. Moje hudba vždy obsahuje spoustu improvizace. Zhruba polovina skladeb je psána přímo pro omniwerk, druhá polovina jsou úpravy skladeb pro klavír, a ty slouží jako základ k improvizaci. Pro mě je nejdůležitější, že nástroj může znít jako smyčcový orchestr. Každý koncert je prostorem ke zkoumání možností toho nástroje, a pokaždé najdu něco nového,“ vysvětluje Aki Rissanen.
Autorem nástrojů je renomovaný finský stavitel cembal Jukka Ollikka, který se usadil v Praze. Ten nás v následujícím rozhovoru zavede do těch nejjemnějších detailů i do historických souvislostí. Nejprve ale praktický návod, jak tomu všemu rozumět.
Klavír i cembalo jsou na první pohled spřízněné nástroje, ale konstrukcí jsou odlišné. Zatímco u klavíru vytvářejí zvuk kladívka, u cembala to je brnknutí trsátka, proto se tedy zvuk obou nástrojů liší barvou. Nebylo by možné barvu posunout ještě dál a na klávesy napojit mechaniku, která bude hrát jako housle? Řešení existuje, místo trsátka použijeme mechanický ekvivalent smyčce, třeba běžící pás vytvořený podobně jako smyčec z koňských žíní či rotující bubínek, jaký má niněra. Variantu s pásem vynalezl roku 1489 Leonardo Da Vinci, nazval ji „viola organista“, ale zůstalo jen u nákresu. Nezávisle na něm zkonstruoval Hans Heyden v Německu roku 1575 nástroj „geigenwerk“ [geige=housle], užívající místo pásu rotující bubínky.
Analogicky pojmenovaný omniwerk z Finska je kombinací dvou nástrojů: horní klávesnici tvoří zdokonalený geigenwerk, zatímco dolní klávesnice funguje na bázi historického nástroje lautenwerk [laute = loutna]. Na jeho původní verzi hrál dokonce Johann Sebastian Bach. Konstrukčně je lautenwerk blízký cembalu, s tím rozdílem, že jeho struny nejsou z kovu, ale střevové či syntetické.
Souhra dvou klávesnic má vedle logicky zřejmých možností i přidanou hodnotu. Když jednu sekci nástroje odtlumíme sešlápnutým pedálem, získá tak roli rezonančních strun, které barevně dokreslí tóny hrané na druhé klávesnici. Další možnost je vybrnkávat melodii ručně na struny uvnitř nástroje jako na harfě. O tom všem je následující rozhovor.
V čem byl ten nikdy nerealizovaný vynález od Da Vinciho tak výjimečný?
Cembala v té době existovala, niněra též, ale Vinciho „viola organista“ byl unikátní nápad. Smyčec je nahrazen běžícím pásem, který tvoří uzavřenou smyčku. K tomu máte sadu strun a klávesnici. Stiskem klávesy se vybraná struna dostane do kontaktu s pásem, ale ne tak, že by tu strunu nějaká páka prohnula a posunula k bubínku. Tím by se struna přeladila. Vinci měl struny napnuté ve tvaru odvěsen trojúhelníku, jeho přepona tvořila osu, kolem níž se ta struna otáčela z pasivní polohy do aktivní. A právě v tom byl ten nápad geniální.
Vy jste hlavním povoláním stavitel cembal, vaše nástroje jsou v sálech v Bruselu, Vídni, Haagu, Brně, Japonsku, na světových univerzitách a jeden z těch posledních je v Rudolfinu. Co vás navedlo na neprobádanou cestu zvanou omniwerk?
Začalo to před dvaceti lety. V muzeu v Bruselu mají jeden starý geigenwerk, nedá se na něj už bohužel hrát. Rozhodli se udělat funkční repliku, skončilo to nezdarem. Ale za dalších deset let postavil Sławomir Zubrzycki z Polska další repliku, která se naopak povedla.
Björk pak přizvala Zubrzyckého s geigenwerkem na své album Vulnicura Strings.
A Zubrzyckého nástroj pak motivoval mě i kolegu Jonte Knifa, který se mnou na nástroji spolupracoval. Oslovil nás finský baskytarista a skladatel Lauri Porra, mimochodem pravnuk Jeana Sibelia, a požádal nás o zmenšenou verzi toho nástroje. Nakonec jsme mu ale postavili skutečný omniwerk. Má jej ve studiu a hraje na něj i na koncertech.
Vy užíváte stejný mechanismus, jako vymyslel Da Vinci?
Principiálně ano, ale s dnešní technologií. V původní verzi je jeden pás, v nové tři pásy. To má praktický důvod. Vyšší struny jsou kratší, k dosažení dobrého tónu potřebují větší rychlost, jinak je výsledkem protivné skřípání. A ty basové do sebe zas při větší rychlosti narážejí. Takže rychlost pásů je nutno odstupňovat.
Co když hrajete akord? Více strun se dotýká jednoho pásu, nebudou se navzájem rušit?
To nehrozí. Máme asi dvacet strun či kláves na jeden pás. V prvním modelu jsme dokonce měli jednu sadu strun pro obě klaviatury, ale tím se to naopak dost zkomplikovalo. Což jsme objevili, až když na to začal hrát Aki Rissanen, jazzový klavírista, který bude mít teď koncerty v Česku. Díky tomu jsme zjistili, že je lepší mít dvě sady strun.
Takže horní klávesnice funguje jako Da Vinciho „viola organista“ čili geigenwerk, a ten má zvuk houslí či cella. A spodní je lautenwerk, tedy zvuk loutny?
Ano, ale s řadou zdokonalení. Cembalo má pro každou strunu dusítko, které ji ztlumí hned po úderu, když opustíte klávesu, ale nemá pedál. My máme pedál, můžeme měnit dozvuk. Když tedy sešlápnu pedál, dusítka se vzdálí od strun, a celé to pole strun začne rezonovat, tedy pokud přijde zvuk z druhé klávesnice. Máme také pedál pro horní klávesnici, takže to funguje i opačně. Navíc, na ty horní struny můžete hrát prsty jako na harfu, Aki to na koncertech dělá. Též lze obě klávesnice propojit, takže z jedné můžete hrát unisono na obě sady strun.
Nemá ale hra prsty podobný zvuk, jako hra na klávesy s trsátkem na dolní klaviatuře?
Nemá, trsátko vytvoří daleko ostřejší zvuk. Pro hru prsty si můžete vybrat i jiné partie struny, které vytvoří odlišnou barvu.
Je nějaké vodítko, jak rozdělit funkci klávesnic pro sólo, doprovod, kontrapunkt?
Vše je možné a ponechávám to dotyčném hudebníkovi.
Historické verze obou nástrojů vznikly před temperovaným laděním. Jaké ladění používáte vy?
Jakékoli, dle přání hráče. Naladit cembalo mi trvá dvacet minut, omniwerk čtyřicet minut.
Existují další klávesové nástroje vyráběné jen ručně, jako váš omniwerk?
Všechna cembala, clavichordy, historické klavíry.
Co hrajete vy jako muzikant?
Pro mě je zásadní osobností Johann Sebastian Bach a také Louis Couperin, to jsou moji absolutní hrdinové. Já hraju cembalový repertoár. To, co poslouchám, je ale daleko širší.
Jak vlastně Aki Rissanen, který na omniwerk zahraje v Česku, ten nástroj objevil?
Hrál v kapele s Lauri Porrou, a viděl jej v jeho studiu. Tak jsme se domluvili, že pro něj omniwerk postavíme.
Taková manuální práce ale stojí spoustu času i drahého materiálu. Dá se tím uživit?
Živím se výrobou cembal, omniwerk je pro mě něco jako luxusní koníček. Ale máme grant z Finska. Další granty dostal Aki Rissanen, včetně podpory na kompozice pro omniwerk.
Takže pro šikovného nástrojáře může být stavba cembal lukrativní obživou?
Nestěžuju si. Navíc ke své práci potřebuju velké množství nástrojů, a ta výbava je pak něco jako můj vlastní vesmír.
Kolik času jste strávil stavbou tohoto nástroje?
Před dvěma lety jsme začali plánovat tuto druhou verzi, před rokem jsme plány dokončili, před půl rokem začala stavba, a teď je to hotové.
To znamená, že všechny součásti máte zdokumentované ve výkresech?
Ano, v počítači v grafickém systému CAD v trojrozměrné verzi.
Není ta dokumentace na prodej? Vím, že jde o intelektuální vlastnictví, ale i to má svoji cenu.
Na prodej není. Nikdy jsem takhle neuvažoval. Ty výkresy jsou od nás pro nás. Spíš jako poznámkový blok. Nenapadlo mě, že by to zajímalo někoho dalšího.
Pokud tedy zůstaneme u jednoho kusu nástroje, jaká by byla cena, abyste dostal zpět náklady na materiál i čas?
Nedokážu spočítat ty hodiny práce, pro mě to byl ten nejlépe strávený čas. Ale pokud někdo chce ten nástroj odkoupit, cena je kolem 50 000 euro, což zhruba odpovídá dvěma cembalům.
Proč jste se vlastně usadil v Praze?
Žil jsem devět let v Nizozemí, nikdy jsem se tam necítil doma. Pak jsme s mojí přítelkyní přijeli na dovolenou do Prahy a hned druhý den jsme zjistili, jak dobře se tu cítíme. Atmosféra, architektura, z kopců je vidět na celé město. Lidé velmi zdvořilí, nemají nekonečnou potřebu mluvit, když nemají co říct. Mí finští přátelé netušili, že Češi jsou něco jako lepší verze Finů. Češi jsou Finové, kteří se umí usmívat a nejsou celý den v depresi nebo naštvaní.
Stavění nástrojů je pro mnohé rutina, jeden stejný proces znova a znova. Tipuju ale, že pro vás je to spíš dobrodružství. A taky věda s detaily, které je nutné respektovat, jako když stavíte rychlou plachetnici. Dlouhá cesta s nečekanými zatáčkami.
Ano, je to ideální terén k objevování nových věcí. Když řešíte problém, máte naprostou svobodu, kterou cestu zvolit.
Nemáte nějaký příklad?
Třeba jak vyrobit struny. Na prvním omniwerku jsme brali struny od výrobce Aquila, oni dělají střevové i syntetické, ale omezené délkou. Protože jsme u nich struny v potřebné délce nenašli, zkoušeli jsme to jinde. Třeba u výrobců strun do tenisových raket. Protože ty nejdražší užívají střívka či syntetické ekvivalenty. Začali jsme pátrat. Tenisové struny byly ale moc tlusté. Napadlo nás, co třeba badminton? A ty teď používáme, na badmintonovou strunu se nabalí měděný drát, a máme basovou strunu.
Seznam vašich zákazníků je impozantní. Jste na nějaký nástroj zvlášť pyšný?
Ano, roku 2018 cembalo pro Mahana Esfahaniho. To je americko-iránský hráč světového renomé, který se mimochodem také usadil v Praze. Specialitou byla ozvučnice z kompozitního materiálu z uhlíkových vláken. Materiál zaručuje mimořádnou stabilitu ladění a funguje i s těmi nejhlubšími tóny.
To byla jeho volba?
On chtěl rozšířit rozsah nástroje dolů až k rejstříku 16´, a já věděl, že právě tohle bude fungovat. Tradiční materiál je v tomto případě smrk, ale já jsem mu doporučil kompozit s uhlíkovými vlákny.
Desku objednáte z továrny?
Ne, udělám ji na míru v dílně. Je to takový sandwich, balsa mezi dvěma vrstvami uhlíkového vlákna s epoxidem, vlastnosti můžete měnit orientací dřevěných vláken. Vakuově se to slisuje, epoxid vytvrdne, podobný proces, jako když se staví loď z laminátu.
Metodu jste tedy zvolil na základě kvalifikovaného odhadu podloženého zkušeností?
Vím, že puristi by tohle řešení označili za zločin. Ale stabilita ladění je nedostižná. Naším cílem není něco rekonstruovat do historické podoby, ale vyrobit nástroj, který bude spolehlivě fungovat a bude přínosem.