Bohumilu Grögerovou (7. 8. 1921–22. 8. 2014) jsem poznal v osmadevadesátém roce, když jsem psal do školy práci o časopisu Knižní kultura. Jako redaktor tam pracoval v letech 1964 a 1965 Josef Hiršal (1920–2003), s nímž se Grögerová sblížila celoživotně jak lidsky, tak umělecky. Ji jsem tedy poznal přes něj. Příznačně. Vždycky byla ta druhá. On seděl naproti na gauči, ona bokem v křesle. Narodila se o rok později, zemřela jedenáct let po něm. S tím, že je „žena ve stínu“, ale neměla nikdy problém. Když jsem s ní dělal na konci roku 2008 rozhovor k její sbírce Rukopis (vyšel v Uni 1/2009), řekla mi klidně, co by chtěl říct na konci života asi každý: „Stáří pro mě není ani zničující, ani ponižující. Je to etapa života, ke které jsem dospěla a k níž spěje každý člověk. V tom nejsem žádnou výjimkou: žila jsem, stále žiji a za chvilku umřu. Vždyť to je v řádu věcí. A ten pocit, že jsem v řádu věcí, mě uspokojuje.“
Nemá smysl vypočítávat znovu, čím přispěli Hiršal s Grögerovou původní rozhlasové hře, čím tvorbě pro děti, jak překládali Morgensterna, Mayröckerovou, Jandla nebo Artmanna, jak psali JOB–BOJ a Let let. Jak důležitou roli sehráli na světovém poli básnického experimentu, jak důležitá je jejich zpráva o vývojových proměnách společnosti a kultury v Československu padesátých a šedesátých let. Koho měli možnost potkat, s kým se poznat dobře, s kým ještě lépe. Fascinovali možná víc v osobním kontaktu než obsáhlou bibliografií – ve dvojici byli jako jeden. Zapadali do sebe s naprostou samozřejmostí. V knize Klikyháky paměti je závěrem fotografie, kde sedí v parném létě na zahradě jen tak v plavkách. Ke kameře zády, k sobě čelem. Jako by si spiklenecky špitali něco nesmírně zábavného. Byli dokonale srovnaní jeden s druhým i každý sám se sebou. Vstupovali si prý dokonce do snů. „Nenapsali jsme snad jediný společný výtvor, kde by šlo rozplést, co do něj kdo dal,“ řekl Hiršal.
Grögerová byla jen o tři roky mladší než samostatné Československo. Prožila s ním hospodářskou krizi, druhou světovou válku i čtyřicet let komunismu. Víc než polovinu života pod zámkem. Manžel jí zemřel, když měla dvě malé děti. Vzala si dvě práce, aby je uživila. První samostatnou knížku v češtině, soubor „civilizačních schémat“ Meandry, vydala ve svých pětasedmdesáti letech. Dočkala se nakonec i jisté pocty. Před pěti lety se zmíněný Rukopis stal knihou roku v soutěži Magnesia Litera. Poslední dekádu ztrácela postupně zrak. Nemoc ji ale paradoxně rozepsala: stihla ještě odpovědět na otázky k bilančnímu rozhovoru Klikyháky paměti (2005), doplnit nové vydání Letu let (2007) a připojit další díly beletrizované zprávy o „životě po Hiršalovi“: Čas mezi tehdy a teď (2004), Dva zelené tóny (2012) a Můj labyrint (2014); posledně jmenovaná knížka přichází do knihkupectví už jako pohrobek.
Začínala s lyrickou prózou, zkraje padesátých let objevila existencialismus, na počátku šedesátých let propadla naplno kouzlu básnické racionalizace. Pracovala s textem jako s rovnicí, která ve výsledku nabízela náhodně generovaný obraz i přesně cílenou kritickou zprávu o stavu řeči. Experiment měl blízko nejen k existencialismu, ale i k literatuře absurdní a nonsensové značky. Mohlo by se zdát, že rozumovost vítězila u Grögerové nad citovostí; například Meandry psané zkraje sedmdesátých let patří k tomu málu textů v poválečné české literatuře, které spolehlivě klamou svou genderovou příslušností. S přibývajícím věkem ale Grögerová „přenášela váhu“: Branka z pantů (1998), Času mezi tehdy a teď i Rukopis jsou knížky v základě milostné, ať se autorka vztahuje k vlastnímu otci, k Hiršalovi nebo k tomu nejbližšímu z okolního světa, který se rozplývá v mlze.
Grögerová byla minimálně ve své pozdní, samostatné tvorbě autorkou, která psala z nezbytnosti. Ani pro pocit autorství, ani pro literaturu, ani pro světskou slávu, která se s jedním i druhým občas pojí. Jen pro sebe. V citovaném rozhovoru mluvila o své přítelkyni Adrieně Šimotové, která zemřela letos v květnu: „Ona je umělkyně s jedinečným vkusem a nevšedním nadáním. A k tomu člověk nesmírně statečný. Dnes je v takovém fyzickém stavu, že sama nemůže nic. Přesto pořád hledá možnosti, jak dál kreslit. A nestěžuje si, nezanaříká. Je to obdivuhodná ženská.“ Jako by mluvila Bohumila Grögerová o sobě.
