Minulost nemůže být nikdy učitelkou přítomnosti, ale může dnešnímu člověku připomenout, v čem se dnešek od dřívějška liší. Historie má především za úkol zachycovat život už neexistující a tak vracet současníka z jeho zaujetí dneškem do světa podivných dějů, tvarů a barev, které se tolik liší od zdánlivě nudné, nebo naopak příliš bujné současnosti. Budí to zdání, jako by úkolem historika bylo hlavně podnítit čtenářovu fantazii, která by se mu mohla hodit při hodnocení skutků, jež hýbají světem současnosti. Jen tak v nás může minulost vzbudit nějakou tvůrčí schopnost a zapojit ji do řešení současných trablů.
Tak hodnotil své zanícení pro „časy dávno přešlé“ brilantní historik, báječný vypravěč a statečný člověk Zdeněk Kalista, kterého nám Zdeněk Nejedlý a jeho pohrobci vymýtili z české historiografie, abychom ho postupně zpětně nalézali a stále znovu poznávali. Byť je jeho písemné dílo velice obšírné, stojí za to si v něm občas číst, ačkoliv nás od něj dělí už více než půl století. Avšak Kalista byl osobnost pevně rozkročená mezi dvě múzy: sice se na pražské Karlově univerzitě „vyučil“ historikem, ale byl rovněž duší romantickou, básnickou.
Už jen výčet lidí, s nimiž se stýkal (namátkou: Wolker, Sova, Hora, Nezval, Halas, Holan, Teige) a na něž vzpomíná, ukazuje, že byl osobnost dvoudomá: dějepisec a zároveň básník. Ale jsou tací, kteří tvrdí, že se do něho vešlo natolik odlišných rolí komplikovaného 20. století, že jde z toho jeho čtenářům hlava kolem: byl katolík i komunista, dějepisec i překladatel, svobodný zednář i duše tíhnoucí k baroku. To vše čiší z jeho vzpomínek na osobnosti, s nimiž se stýkal a které později vtělil do svých „hovorů s mrtvými“: je to soubor výstřižků z paměti, které mu vytanuly na mysl, když už byl starý pán.
Vstup za zrcadlo
Přitom jde o vzpomínání ve vrcholné míře autentické: menší část z toho publikoval v roce 1967, kdy už se leccos mohlo bez obav říkat, ba i psát, ale větší část namlouval do magnetofonu po roce 1975, kdy ho postihla osobní tragédie: úplná ztráta zraku! A mluva se hůře koriguje než to, co je psáno… Dohromady dvacet sedm osobností, nám známých i neznámých, na které na stará kolena vzpomínal, vykresluje spolehlivě bolestná traumata i intelektuální události strastiplného dvacátého století. On sám o svých vzpomínkách na dávné přátele říká, že je to pro něho vlastně soubor zrcadel.
Neboť se v nich zjevuje obraz jeho vlastního osudu, přidušeného za protektorátu a udušeného v padesátých letech v leopoldovské věznici. A až za těmito zrcadly, kde se mu zjevují tváře jeho dávných známých, s nimiž se setkal v různých okamžicích svého života, lze zpočátku matně rozeznávat kontury jeho díla. Čtenáři pak chvíli trvá, než se mu z tohoto přítmí začnou zjevovat čitelné ohlasy toho, co napsal a čím se čtenář musí postupně prokousávat. Pokusme se tedy vstoupit na chvíli za ona kouzelná zrcadla a napodobit tak Alenku v říši divů.
Začněme v Benátkách nad Jizerou, nejen proto, že se tam v prvním roce dvacátého století Kalista narodil, ale hlavně proto, že nemají pranic společného s opravdovými italskými Benátkami, které mu kdysi tak učarovaly jako spoustě jiných Čechů. Šlo jenom o českou buditelskou hru, jak počeštit i to, co nejde. Takže nikoliv Venezia, ale Benátky nad Jizerou. A začíná to jako v pohádce: za dalekými horami na kopci nad městem stálo kdysi keltské hradiště (snad i s tržištěm) a jméno řeky pod ním – Jizera našemu hrdinovi připomínalo francouzskou řeku Isère: jméno spojené s tamními dávnými Galy.
Genius loci rodiště
Ovšem tok času tomu chtěl, aby na tak znamenitém místě nevyrostl ve středověku žádný hrad, ale pod ním město. Sice na místě dnešního zámku nad městem byl založen původně starší dvorec, ale jeho nechvalně známými obyvateli byli mniši málo známého řádu cyriáků, kteří se neřestně živili tím, že půjčovali peníze vydobyté ve Svaté zemi místním šlechticům za nekřesťanské úroky. A tak svých pět minut historické slávy zažilo toto město až v čase císaře Rudolfa II., kdy se na počátku 17. století Benátky proslavily jako významné středisko evropské vědy.
Zvídavý císař tam totiž usídlil v roce 1599 dánského hvězdáře Tychona de Brahe, což byl ve své době slavný učenec, novátorský hvězdozpytec, který si tam hodlal vybudovat hvězdárnu. Při té příležitosti přestěhoval do Benátek nejen svou početnou rodinu, ale také řadu významných osobností vědy a kultury, aby si měl s kým po večerech povídat. Mezi nejznámější tamní obyvatele tak patřil i Johannes Kepler, který je považován dodnes za zakladatele moderní astrofyziky, neboť se mu již tehdy podařilo objevit celou řadu základních zákonů moderní astronomie.
Na paměť toho všeho, co se zde tehdy událo, napsal Max Brod, velký přítel Franze Kafky, svůj román Cesta Tychona de Brahe k Bohu. Ale románový hrdina zde nepobyl dlouho a o dva roky později se nastěhoval na Hradčany, aby však blízko svého císařského mecenáše Rudolfa II. zanedlouho zemřel. A jak sám Kalista smutně poznamenal: „S jeho odchodem arci Benátky pozbyly svého lesku.“ Kalista, očarován kouzlem tajuplné minulosti svého rodiště, chtěl ještě na závěr svého života napsat jakýsi listář Benátek a okolního Pojizeří, ale ztráta zraku mu jeho plán zhatila.
Pražská alma mater
Snad to byl příklad jeho otce, který jako správný venkovský učitel znal vše o okolí jejich domova a vzbudil tak v synovi zájem o dávné události, takže se romanticky založený mladík s poněkud neduživým tělem přihlásil na studia historie na pražské univerzitě. A už první jeho setkání v Praze bylo významné: v pronajatém studentském pokojíku se setkal se svým moravským vrstevníkem Jiřím Wolkerem a oba tehdy zahořeli touhou vyjádřit své sociální cítění v prvotních pokusech o proletářskou poezii. Z různých svědectví se zdá, že tuto básnickou iniciativu původně třímal v rukou mladý Kalista.
Od Jaroslava Seiferta dokonce víme, že to byl opět on, kdo dštil nadšením pro socialistické myšlenky a strhl tak svého moravského kolegu k proletářské víře. Zřejmě podle známého bonmotu, že kdo v mládí nebyl levičák, nemá srdce… A tak i jeho nástup na Karlovu univerzitu byl poněkud revoluční. Přihlásil se na přednášky již tehdy slavného historika Josefa Pekaře. Ale rozčílilo ho, že je nečetl vědecky monotónním hlasem jako ostatní univerzitní profesorové, jak se to tenkrát slušelo. On je naopak teatrálně recitoval bez přípravy jako nějaká řecká dramata.
To ho popudilo do té míry, že se jako mladý komunista přidal ke skupině studentů, kteří chtěli proti Pekařově přítomnosti na univerzitě demonstrovat. Naštěstí pak začal chodit na jeho semináře a tam se vše začalo v opak obracet: pomalu se s Pekařem sbližovali. Mladíkův důvod byl ovšem hlubší: přestali ho brzy zajímat učitelé, kteří po něm pouze chtěli, aby opakoval svými slovy to, co si oni sami mysleli a jak to svým žákům tlumočili. On naopak vyžadoval od profesora, aby ho vedl k jeho vlastnímu myšlení. A tak se stalo, že se ocitl ve staré budově Klementina, kde vedl seminář právě Pekař.
