Mohli to být klidně tři mušketýři. Tedy jejich novější verze. Znali se nebo o sobě přinejmenším věděli: Otta Mizera, Jan Řezáč, Rudolf Altschul. V té době, tedy v letech druhé války, a hlavně v kontextech, ve kterých se pohybovali čili po trasách zdejšího ponezvalovského surrealismu, na sebe museli narazit skoro nutně. Nejstarší byl Mizera, ročník 1919, nejmladší Altschul, ročník 1927; Řezáč byl ročník 1921. Jakkoli jim osud vyměřil různou délku života, zanechali všichni tři výraznou, jedinečnou stopu. Přestože nebyli nikdy surrealisty první, té nejviditelnější, kanonizované linie, jako zmíněný Nezval nebo Teige, Štyrský, Toyen. Prvním krokem u nich byla vždycky poezie. Tím druhým pak výtvarný projev (u Mizery) – a mnohaletá nakladatelská činnost (u Řezáče, který od roku 1953 šéfoval Státnímu nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, později Odeonu). Jen Altschul druhý krok nestihl; nedlouho před svými osmnáctinami, na přelomu března a dubna 1945 zemřel, přesněji byl zavražděn: buď v koncentračním táboře Bergen-Belsen, nebo na některém z pochodů smrti, které byly tamodtud vypraveny mezi šestým a jedenáctým dubnem.
I
Mizera
Otta Mizera (1919–1952) začal s veršem kolem svých šestnácti sedmnácti let. Postupně vzal ale za svůj jakýkoli žánr: báseň, prózu, drama, vedl si deník, účastnil se anket, vyzkoušel si esejistiku, výtvarnou publicistiku, překládal. Přitahovala ho nejdřív proletářská poezie, psal básně na sociální a milostnou notu, později převládl vliv surrealismu. Dá se mluvit skoro o fascinaci. Mizera nadšeně přečetl Bretonovy Spojité nádoby, znal se s Teigem, účastnil se legendárních sborníků Roztrhané panenky (1942), Ochranné prostředky (1944), A zatím co válka (1946).
Už koncem války ale přišlo střízlivění: český surrealismus přišel Mizerovi příliš dostředivý, ideologicky omezený, zahleděný do své slavné minulosti. V sedmačtyřicátém básník zmizel – do Paříže. Tam narostl jeho zájem o výtvarnou práci. Pokud bylo Mizerovo slovesné dílo různorodé a výrazově proměnlivé, pak Mizera-výtvarník má jasný kořen v pozdním kubismu, respektive postkubismu Pabla Picassa v kombinaci s domácí odrůdou imaginativního umění, které proklamoval Jan Řezáč, s takzvaným monstrualismem. Mizerovy kresby, jeho monotypy a suché jehly vznikaly rychle, nervně, místy skoro bezohledně, drží se obrysové linky, jejich tématem jsou figury, hlavy, ale i typická zátiší. Malby pak s grafikou kontrastují nejen sytou barevností, ale taky značnou robustností, těžkostí až jistou těžkopádností. Ve dvaapadesátém Mizera v Paříži zemřel: buď tragickou náhodou, nebo cílenou sebevraždou. Maximum toho, co z jeho (prvořadě slovesného) díla zbylo, shrnul svazek Můj mozek ve skleněné krychli, vydaný v roce 2006; odtud jsou vybrány následující ukázky:
Nové příbuznosti
Slizovitá lebka
přispěla k zániku žárovky
hobliny obzoru se napřimují
Všichni si přivlastňují
úterý jež se vysvléká z dechu
plech nakroutil svá slibná objetí
věž lva na křižovatce tvého prsu se vší hrůzou
tvého prsu bez řeči
přešlapování ticha
Malíři kteří věděli o zemdlených barvách
posunují ruku bez odvahy
Ulice se otevřela psům
Obrazy prolínají
dnes jako jindy
smluvené návštěvy se dorozumívají reflektory
vůně klína v aleji ruin
hle tudy šla
s krajkou na ústech
s odprýskanými šupinami bronzu
krev lasičky
vchod do pískovny je proboden kopím
a vzadu
obrácen bokem
možná tiskne dýmku
tuhne úsměv
*
Manekýn
předobraz lidství
se svalem jako
gumovým provazcem
opírá se o lafetu
prstům pravé ruky
svěřil rozhodnutí
*
Fontána
cibule proč se zajíkáš
nutí tě odříkávat žalmy
jaká je to maska
jaká je to láska
nikdy z tebe nebude klášternice
Triumfy pluralistického životního stylu
[…]
Nežádoucí selka tiskne si k srdci svá požehnaná stehna, a až tam, kam se jí zakutálel Aleš, tam, kde se člověk vždycky směje, tam, kde je třeba přirozené ochrany. Kéž je to její nepřekonatelný žensky plachý, mateřsky slibný stud, mírumilovný, milostně toužící, tiše odevzdaný, věrně oddaný, vysoce vážený stud lián a kolibříků, které proměňují tropické bažiny v chlupy a muňky, stud močálu. Víme, že se nepropadne pouze ten, kdo leží, ne však onen, kdo stojí. Známe mluvicí i němé panenky, jež se pokládají ke spánku. A která role zůstane svíčkám, vratům a pumpě? Hle, nalézám nejčistší symboliku mimo zdi města, které jednou provždy zůstane městem bez švestek; na štěstí zde máme ještě své úkoly: pravidla průjezdů s rejstříkem, konverzací a lexikonem, všechno pro tvé stehno, Emilko!
Když odcházíme, zvedá se vítr, hovoří se tu o plachetnicích; jinde o exotických uzenářích, raritách svého věku, o tom, co je na nich nedospělého, bude třeba opatrně obcházeti nároží, pomalu, z dálky, a vyhlédnout, zda číhají Přátelé. Nebezpečí nepominulo; stále slyším chorály i protichorály, a přece jen chorály. Ono „Ty“, zatím co se zjihlý ohryzek chvěje nad po,myšlení nadkomorně, osmičky, jež se lepí na dlaně a za jejichž svatvečerní řetěz občas zatáhneme, když jsme dříve vstali a ohlédli se po betlémské hvězdě, jež je tak málo zavlažována, nekonečný nekonvenční nečinkový špagát-švihadlo dobré kladné a kolmé vůle, lidé, v jejichž středu, kam jen z ledabylosti toho, kdo to má na starosti, nebyl pozván pan biskup, se rodí, ne, neznám již nic dojemnějšího. A my, o nichž se kdesi, opět jinde, uznale, se závistí a s nadšením pro styky říká: „Ti se v tom… vyznají,“ jsme vyvedeni z míry, rozpačitě přešlapujeme, jakoby fatálně připoutáni k místu, kde mám byly tak náhodně odhaleny nejskrytější záhyby, lalůčky našeho vlastního jitra, dobrého Nitra, k místu, jež je jakousi halucinatorní zázračnou shodou zároveň nostalgickým průhledem k životadárným hyperestetickým prostatickým pozicím, které oceňují cvičenky, tam, na trávě Seminářské zahrady, kde se to vše přihází, tam, kde jsme stále obehráváni, s lehkým srdcem, s tím pravým srdcem máchovským, jež zná rozžhaviti chladný, znavený Myslbekův… kov, vždyť se budou tyhle řádky čísti, jsme náhle dojati a se slzami v oku, nedávajíce ani pozor na vlak, skočíme si tam pro přihlášku.
Nekonejte nic bez úmluvy, neboť ani hostinská, jejíž příběh s kapelou, jež prý tam pravidelně zkouší, je pravděpodobně zaručený, netroufá si přesto vyjadřovati se o svých hostech jinak než v opatrných náznacích. Stále přibývá míst, která navštívil malíř, a v jeho osvětových kapsách se chystají bohaté hody pro dívky s řetězem trochu volnějším. Leckdo tvrdí, že se rozšiřuje jeho nemovitost, tím lépe, sídlí-li v těchto útulných spížích nadšeného elánu materialistický duch a dialektické párátko. Hle, co zaručuje pro budoucnost, jež, ať již více či méně vzdálená, prý jistě přijde, nevšední čistotu práce, jež pohrdne ulicí, která se koneckonců nehodí k ničemu jinému než jinému než k zasviněným barikádám a k protikruifovské společnosti potkanů a přesídlí do čistých sfér Revolucí, prováděných klíšťkami na cukr Anticoro a slovácky vyšívanými záložkami mezi vášnivými vzdechy Okouzlené duše. Mluvím o světě tak skutečném, že je již zbytečno žíti v něm jiným způsobem než v trvalém snění. Muzeální irigátory s průkopnickým rodokmenem ztrácejí své nelidské šosácké protimoderní poslání a vylétají z míšeňského nočníku hrubého utilitarismu do světa fantomů, sledovány ženou-objektem, „kterou milujeme“ (neznámý básník v minulém roce) až tam, kde nejsou podprsenky ničím jiným než „fantasmagorickým samunem iracionálních bizarních hekatomb“ (Známý Básník letos, napřesrok a vždycky) a visívají na letištích, tam, kde proudí Poezie a kde je stehno vulgaritou, tam, kde se dívají umělci a stále se dívají, tam, kde vládne protimužská, protiženská, nadpohlavní fantazie Tvůrců, kteří pějí na svatého Václava, ale stejně i kterýkoli jiný den ódu na kruh, jenž je uzavřen jejím refrénem:
„Svět je stvořen, abychom posléze dospěli ke krásné knize“
(slova Stéphane Mallarmé, hudba Karel Hašler).
II
Řezáč
Jan Řezáč (1921–2009), dítě posledního roku slavné „republiky Žižkov“, se surrealizoval přes Teiga a Nezvala. Oba poznal osobně, oba v něm rezonovali svým tvůrčím odkazem celý život. Nezval v počátcích, hlavně v letech druhé války, kdy Řezáč & spol. podnikali spanilé básnické jízdy odvrácenou stranou Prahy pod praporem Chodců zeleně; skupiny, která přetavila předválečný surrealismus do podoby válečného monstrualismu, sněnou a fantazírovanou nadrealitu vyměnila za bezprostřední, žitou realitu. „Chtěli jsme projevit svůj negativismus,“ vzpomínal Řezáč, „připadalo nám v těch hrozných válečných letech, že kolem nás se pohybují samá monstra, samé obludy, kamkoli člověk přijde, staví se mu do cesty obludná skutečnost: obludná válka, obludná okupace, obludná kultura.“ Teige pak pobídl Řezáče k širším, obecnějším aktivitám na poli knihy, potažmo nakladatelského provozu. Díky Řezáčovu působení ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (později Odeonu) v letech 1953 až 1969 vstoupily do kánonu zdejší kultury značky, jako Světová literatura (časopis), Umělecká fotografie (edice) nebo Josef Sudek (jehož první monografii ze šestapadesátého roku pomohl na svět právě Řezáč). Celkem je podepsaný pod víc než třemi tisíci realizovaných knížek.
Poezie se držel přes šedesát let. Od monstrualismu, čeřeného jemnou senzualitou, nepřestajnou milostností, přešel postupně k lyrizovaným deníkovým záznamům, básním-vzpomínkám, veršům plným obrazného vděku, že mohl „být při tom“. Jakkoli většinu z osmaosmdesáti let jeho života sežraly dějinné ukrutnosti, jako válka, stalinismus a normalizace. Jeho dílo sumarizuje jednak dvoudílný memoár Deliria (vydaný 2004 a 2005), jednak titul s návodným názvem Chodci zeleně (2023); odtud jsou vybrány následující ukázky:
Příbuznost v podvědomí
