Bezpředsudečnost. To je asi hlavní rys autorského přístupu dramatičky, dramaturgyně, redaktorky a spisovatelky Aleny Zemančíkové v jejích prózách. Střídá v nich žánry – glosuje, portrétuje, píše črty, svého druhu i reportáže a povídky… A její disparátní texty spojuje jednak uvážlivý hlas vypravěčky, jednak hodnotové nastavení směřující spíše k pochopení než k odsudku.
Tematicky ty texty zřetelně zrcadlí autorčinu životní zkušenost z neprivilegovaných západních Čech z doby před sametovou revolucí, z doby dnes tak vzdálené, že se jeví jako nepředstavitelná. Stejně jako osudy lidí, kteří tíhli buď k umění, nebo alespoň k samostatnému životu, a vzhledem k politicky sešněrované společnosti se mohli projevovat leda amatérsky. V tomto ohledu jsou ty texty etnografickým dokumentem oné doby.
Ovšem i literárně stojí za pozornost – kvůli svébytné odvaze, s níž se autorka pouští do témat, která jsou jaksi ve stínu, ve škvírách mezi velkými příběhy. Jejími hrdinkami a hrdiny jsou ony ženy a oni muži z titulu, kterým se v životě spíše nevedlo, než vedlo. Alena Zemančíková je doprovází do zralého věku a vypisuje jejich příběhy jako přehlídku minulých iluzí, jež se nenaplnily. Stárnutí, tloustnutí, vybledávání vlasů i osobnosti jsou obecné téma. Nešlo by je zfilmovat či uvést v rozhlase, jak říká autorka. „Je to příběh, který se dá pouze napsat a vyprávět.“
Čteme například o osudu Čechoameričana, který za druhé světové války osvobozoval rodné Čechy včetně svých příbuzných, mimo jiné sestřenic. Tady by správně měl začít vyklenutý milostný příběh, jenž by mohl skončit buď emigrací jedné sestřenice spolu s osvoboditelem do Ameriky, anebo odloučením za železnou oponou; stýskáním, toužením, případně vězením. Ovšem Alena Zemančíková ví, že „Člověk nikdy není docela šťastný, a to nezáleží na něm“. Tudíž když obě sestry v devadesátých letech konečně mohou Ameriku navštívit, najdou osvoboditele, jak… ale nebudu prozrazovat. Snad jeden z trefných postřehů z textu, z dopisu osvoboditele coby staršího pána vládnoucího přibližnou češtinou: „Já nemám ten dojem, že sem tak starej, jen když chci chodit nebo si něco pamatovat.“
V jiném příběhu autorka líčí putování autobiografické hrdinky s mužem a dětmi v devadesátých letech po českém pohraničí, a to na voze s koněm. Opět by se mohlo schylovat ke svobodomyslné, romantické vztahovce on the road. Ovšem text přináší spíše jemný popis vzájemných vztahových rozepří, kde postarší kůň slouží jako metafora bezvýsledného úsilí a zotročení realitou.
Postavy próz Zemančíkové si vůbec často nemohou pomoci. Přes veškeré nasazení – a často jsou jejich příběhy zprvu plné energie, nadšení a úspěchů, se dostávají na hranici svých možností. Především vztahových. Rozhovor tří zralých žen o tom, jestli žít s mužem, samy nebo se ženou, je toho důkazem. „Už nevěřím, že existují muži, kteří by nechtěli ženu trápit nebo využívat.“ Ovšem síla A. Zemančíkové je v tom, že se v tomto bodě nezastaví, ani ho nerozvede do obžaloby druhého pohlaví. „Žádné takové kolem sebe nevidím,“ zní následující povzdech, který do jisté míry neutralizuje potenciální radikálnost soudu. – Co když ty tři prostě neměly dost štěstí? – Při domyšlení této možnosti čtenáře pravděpodobně lehce zamrazí, což je zřejmě přesně to, oč jde …
Půvabně nejednoznačné příběhy Aleny Zemančíkové ovšem mohou mít i pozitivní vyznění. Jako vyprávění o českém studentovi, který propadl polskému avantgardnímu divadlu 80. let 20. století Tadeusze Kantora a Jerzy Grotowského, s jejich divadly Cricot 2 a Teatr – Laboratorium (faktograficky více k těmto tvůrcům v rozhovoru s Ondřejem Hrabem v jednom z předchozích čísel UNI). Vlastně jde o popis, jak v mizerné době najít to své a zažívat čiré divácké i tvůrčí potěšení. V dnešní době přesycené možnostmi jde o téma tak odlehlé, že je možná nepochopitelné. I když snad je na ně právě ten pravý čas.