K potřebě recenzovat tuto knihu mě dovedly dva nesouvisející zážitky. – Stalo se, že jsem si v textech mladých českých levicových intelektuálů všiml opakující se formulace „v době končícího kapitalismu“, čímž se mínila současnost. Při osobním setkání jsem se pak zeptal, co tedy přijde pak? Dostalo se mi přezíravého potřesení hlavou v tom smyslu, že můj dotaz je provokací vyplývající zřejmě z mé zaslepující životní zkušenosti. V tom potřesení hlavou bylo zároveň něco až náboženského – levicové přesvědčení je zkrátka především víra. – Druhým podnětem byl pak povzdech Daniela Kroupy, že „mladí dnes říkají demokracii kapitalismus“.
Nicméně kniha Antikomunistické manifesty poskytuje daleko více potravy pro zvědavého ducha, než jsem čekal. Popisuje totiž příběh čtyř mimořádně vlivných knih, které přispěly k boji s onou levicovou vírou. A literární vědec J. V. Fleming tak činí s postižením politického, historického a literárního kontextu. Dodejme, že jde o čtyři knihy, které se všechny staly bestsellery, některé v Evropě, jiné ve Spojených státech (případně tam i tam). A jejich autory spojuje to, že šlo ve všech čtyřech případech původně o přesvědčení komunisty. V některých případech o vlivné komunistické intelektuály, vesměs o lidi s bezprostřední zkušeností se sovětskou zahraniční politikou, prováděnou prostřednictvím tajných spolupracovníků v cizině, což byli často místní komunisté. Dva z autorů zároveň spojuje původ z obyčejných rodin a bezprostřední zkušenost se životem dělníků – ať už v Evropě, nebo v Sovětském svazu.
Antikomunistické manifesty zároveň věnují značnou pozornost sovětským vlivovým operacím ve světě, vykresleným jako pokračování imperialistické politiky Ruska. Souvislost s dneškem je eminentní. A i milovník špionážních příběhů si tady přijde na své. Jen snad budou ty – z velké části autobiografické historie – znít až příliš brutálně, překombinovaně, divoce a neuvěřitelně. Ostatně, věrohodnosti oněch „čtyř knih, které formovaly studenou válku“, jak zní podtitul Manifestů, se John V. Fleming zevrubně věnuje. Zachycuje tak bezmála teologickou obtížnost západního myšlení pochopit, co se v Sovětském svazu děje, a přijmout to s důsledky, které z toho pro demokratický Západ plynou. „Sovětský svaz“ mohu zaměnit za „Rusko“, přítomný čas může zůstat.
Arthur Koestler byl brilantní kosmopolitní novinář a spisovatel pocházející z Maďarska, který spojil svůj osud s německou komunistickou stranou – až do svého prohlédnutí. Za druhé světové války píše Tmu o polednách, brilantní román zachycující vyslýchání přesvědčeného bolševika, komisař Rubaševa, za stalinských čistek v Sovětském svazu na konci třicátých let. Ten příběh má strhující napínavost detektivky, a zároveň z bezprostřední blízkosti zachycuje komunistické myšlení. Komisař Rubašev nakonec dojde k závěru, že myšlence komunismu a komunistické straně prospěje, když se přizná ke svým smyšleným zločinům. Celý život byl přece zvyklý pružně měnit stanovisko tak, jak se měnila linie strany… Tma o polednách způsobila pozdvižení zejména v poválečné Francii, kde levice vyšla z druhé světové války jako morální vítěz. A zpochybňovat sovětskou podobu moci se rovnalo v jistých kruzích morální sebevraždě.
Existují jen dva druhy etiky, říká Koestler. Jedna „považuje jedince za posvátného“, druhá se „řídí předpokladem, že kolektivní cíl ospravedlňuje všechny prostředky“.
Kniha Ze tmy od pseudonymního Jana Valtina vyšla ve Spojených státech ve čtyřicátých letech 20. stol. a v autobiografickém duchu podala boj německého dělnického hnutí s nastupujícím nacismem. I se specifickou rolí Sovětského svazu, který direktivně zabránil spojení německých komunistů se sociálními demokraty, jež mohlo nástupu nacistů zabránit. Ze tmy konkrétně popisuje zradu vlastních soudruhů jako běžný pracovní nástroj komunistů. Za Janem Valtinem byl objeven někdejších německý námořník a pozdější americký vězeň Richard Krebs (násilné napadení). K jeho přerodu přispěly možnosti ve věznici San Quentin, kde se zuřivě vzdělával, včetně kurzů literární tvorby. I Valtinův/Krebsův americký úspěch se odehrál paralelně se zpochybňováním jeho autenticity, což Fleming skvěle popisuje.
Viktor Kravčenko byl ukrajinský kapitán Rudé armády a ve čtyřicátých letech pracovník sovětské nákupčí mise ve Washingtonu. Do Spojených států přicestoval s rozhodnutím emigrovat, v čemž mu nezabránila ani prošpikovanost jeho okolí sovětskými agenty, ani to, že zprvu neuměl anglicky. A ačkoliv nebyl spisovatel, nýbrž metalurgický inženýr, s pomocí druhých sepsal svou bezprostřední zkušenost se sovětským systémem. Přímočarý název zní Zvolil jsem si svobodu. Popis, jak komplikovaně rukopis vznikal a přetvářel se do literární podoby, je opět prvotřídní detektivka – literárně-kritická.
A konečně Whittaker Chambers byl americký komunista, který svou zkušenost s destruktivním vlivem komunistické myšlenky v sovětském obalu na Američany popsal v autobiografickém Svědkovi. Tak jako u předchozích tří knih následovala sláva, soudní procesy, trvale zasažený osobní život a nejspíš hodně nejednoznačný pocit osobní satisfakce. Nicméně Whittaker se bezpochyby řídil mottem své knihy, vybraným z Hamleta. „Když vědomost máš o osudech vlasti, / jež proroctvím se mohou odvrátit, / pověz mi to!“
Antikomunistické manifesty jsou strhujícím příběhem o obtížnosti, s jakou racionalita prosazuje logický argument, hodnověrné svědectví a hodnotový postoj proti… proti víře s jejími kombinovanými očními vadami.