Jak to ten Stanislav Struhar vlastně dělá? Píše průzračné texty, které se zdánlivě skládají z každodenních, představitelných situací. A zároveň vynikají zvláštní magií… Ve své další knize přeložené do češtiny nabízí tři příběhy. A možná jedním z klíčů bude název prvního příběhu: Důvěrně známé barvy ciziny. V „obyčejnosti“ toho titulu a zároveň v jeho paradoxní povaze se ukrývá jistá nápověda. Stejně jako v tom, že Struhar je rakouský spisovatel píšící už nyní německy, který z někdejšího Československa odcházel poměrně dramaticky. Po emigraci ho navíc čekala snaha o sjednocení rodiny (Struhar odešel s manželkou, ale jejich malý syn zůstal u prarodičů v někdejší vlasti).
Nicméně, tento příběh se v jeho textech neobjevuje. Je to záměr, přestože prožitky, pocity a zkušenosti Struharových postav jistě vycházejí z jeho vlastních. Autorský subjekt ale zůstává pozoruhodně skrytý v pozadí. Zůstával – až dosud. Barvy současnosti totiž přinášejí doslov Gabriely Šilhavé, v němž je příběh emigrace poprvé vylíčen v sousedství literárních textů. Nasvicuje se tím Struharův zvláštní cit pro intimitu a odcizenost zároveň. Jeho postavami jsou často obyvatelé Rakouska – Vídně – kteří si město z řady důvodů zvolili jako nový domov. Zdomácněli v něm, a přesto si uchovávají svou zvláštní, jedinečnou zkušenost.
V Důvěrně známých barvách ciziny nicméně své dobrodružství zažívá Vídeňan Florian, který se vrací do Marseille, kde před lety žil. Náhodou se tam setká s Francouzskou, s níž se znal, když byli ještě dětmi. Náhodný, ale uvěřitelný vztah se rozvíjí, jak je u Struhara obvyklé, v náznacích. Stejně jako paralelní příběh Florianovy tety. Rodinné vztahy jsou u Struhara obvykle zamlčené, ponořené v minulosti, která může mít řadu výkladů. A právě ta síť náznaků, ten pohyb pod hladinou času nabízí zvláštní půvab. Minulost se výrazně připomene ve chvíli, kdy Florian dostane nečekanou zprávu…
Titul druhé povídky Lehkost barev je zrovna tak výmluvný a rozporuplný jako u té první. Hlavní hrdina Adam je tentokrát českého původu, pro přesídlení do Vídně se rozhodl z touhy po změně a v rakouském hlavním městě se seznamuje s dalšími emigranty. Jedinečné příběhy se prolínají a protínají. Všechny postavy sdílejí úvahy o návratu. A opět přichází ke slovu historie jejich rodin, která je u Adama vyhrocená, protože se s příbuznými rozhodl přerušit styky. Nicméně postupně si k nim hledá cestu. Jako by kvůli tomu potřeboval odjet, aby se jim mohl přiblížit. Dalším Struharovým hrdinou je tady Vídeň, popisovaná ve své kultivované, samozřejmé, ale melancholické podobě.
Ve třetí povídce Všechny milované barvy se opět krok po kroku rozvíjí rodinné předivo, tentokrát ke všem motivům cizoty a intimity přibude ještě motiv homosexuality. Ne náhodou se hlavní postava zabývá fotografováním. Tak by se totiž dal popsat Struharův přístup k realitě: jeho texty jsou jakýmisi fotografickými snímky míst a situací, ale na rozdíl od technicky dokonalých fotek jsou zdárně rozmlžené, takže se lze dohadovat, co leží pod povrchem. Ten styl se vyznačuje potlačenou expresivitou, kdy zdánlivě nepřítomné drama nabízí zvláštní požitek z četby. Vůbec je ve Struharových textech přítomné napětí mezi opačnými póly – například mezi tím, co je důvěrně známé a co je cizí.
Jeho emigranti začínají v Rakousku „od nuly“, aby si postupně uvědomili, že cizina jim nabízí možnost znovu, a jinak, prožít příběhy svých blízkých. A že exil znamená zvláštní prožitek domova, v jeho nesamozřejmosti. Na opačné straně spektra spočívá prožitek ciziny jako světa, který je vlastně bezpečný, byť se tu a tam objeví náznaky, že cizinec není v jiné zemi nikdy úplně vítán. I to patří ke Struharově autorské poctivosti, s níž zachycuje důvěrně známý – neznámý svět.