V minulých letech vydal pražský Malvern tři svazky hororových příběhů spjatých kulisou s vánočními svátky: Šťastné a hrůzostrašné (2021), Šťastné a hrůzostrašnější (2022) a Šťastné a nejhrůzostrašnější (2023). Antologie, sestavené Pavlem Pecháčkem, šly cestou spíš nevyšlapanou, respektive po dekádách, ba stoletích, pořádně zarostlou – objevovaly autory a texty pozapomenuté i úplně zapomenuté. Ke klasikům, k těm, co mají své pevné místo v kánonu žánrové literatury posledních dvou století, přidávaly širší kontexty, k centru trochu periferie, okraje, alternativy. Někdo překvapil, někdo méně; vesměs šlo o povedené variace na klasickou temnou strunu.
Teď je tady další antologie. Jmenuje se Bytosti odjinud a slibuje v podtitulu „hororovou fantastiku“. Taky v tomhle případě je v plánu řada, tenhle díl má logicky pořadové číslo jedna.
Proč horor, respektive hororová fantastika? Člověk se bojí odjakživa. Nejdřív se bál přírody, od konce 19. století pak víc sám sebe. A samozřejmě čím blíž k dnešku, tím se bojí radši. A ovšemže víc literárně než reálně, raději ve fikčních světech než ve skutečnosti. Symbolické ovládnutí neznáma, chycení „bytostí odjinud“ do sítí slov, jejich analýza a pojmenování, jakkoli mnohdy nezavršená, je skvělým odreagováním, takovou domácí očistou – a taky trochu zapomněním. Na šílenství všednodenní prózy, ať v užších, vnitrorodinných, anebo širších, globálních kruzích. Pro čtenáře i autora. Takže co nám editor přítomné antologie Michal Jíleček naservíroval?
Třináct kousků. Poslední dekáda 19. a první dekády 20. století. Prostě zlom. Období, kdy se profilovali mistři žánru, ale taky éra, kdy se, jak naznačeno výše, strach z iracionálních běsů přírody zvolna překlápěl v hrůzu z temných propastí, co se otevřely v takzvaném moderním člověku. Po civilizačním „vrcholu“, který měl přírodu za definitivně ovládnutou a spoutanou, vyhřezla s první válkou nová kvanta iracionality přímo z člověka. Editor Jíleček ve fanouškovsky napsané předmluvě uvádí, že kniha vznikla vlastně z nezbytí, že už všecko žánrové, co bylo k mání v češtině, přečetl, a protože chtěl dál, vydal se mezi originály. Takže objevy; jakkoli jsou v knize i notoricky známá jména (A. Blackwood, M. P. Shiel, W. H. Hodgson), převažují neznámí. Jenže do jejich textů se v mnoha případech, skoro ve většině, jasně propisuje klasika.
Hlavně E. A. Poe a H. P. Lovecraft. Například Poeův Předčasný pohřeb motivicky rezonuje hned dvakrát (A. B. Waltermile: Dveře smrti a O. E. Emerson: Hrob); jinde je variována Berenika (A. Morrison: Pokoj v posledním patře). Motivy z lovecraftiánského univerza, vystavěného na příběhu o „prastarých“, kteří kdysi dávno přiletěli z vesmíru, zavrtali se v hlubinách oceánů nebo v horách šílenství, kde čekají na svou druhou šanci, pak rezonují ještě víc. V jednom příběhu prostupuje vybraná místa krajiny tajemný, všespalující mráz, který rozostřuje vnímání aktérů, převrací jim postupně časoprostor na ruby, klame je a mate, montuje jim do reality halucinace a bludy, šílení na hraně života a smrti (G. A. England: Bytost odjinud). Jiný text variuje román V horách šílenství (A. Merritt: Lidé z hlubin), další pak povídku Hrůza v Dunwichi (W. C. Morrow: Stvořitel zrůdy). Jenže ono spíš než o variace jde o folklorně sdílené motivy, které kolovaly napříč podložím světových literatur; zmíněné Lovecraftovy texty jsou totiž o pár dekád mladší. Mohl znát Morrowa a Merritta? Stejná otázka, jaká se nabízí nad Železnou košilí V. R. Krameria z roku 1831. Tahle povídka je totiž kulisou, strukturou, vývojem i pointou málem identická s Jámou a kyvadlem; jenže Poe svůj text napsal až v roce 1842.
V Jílečkově antologii vůbec převažují texty, které jsou čtenáři námětově povědomé. Kdyby na ně dopadlo editorské a vydavatelské světlo svíce před Poem a Lovecraftem, mohli být dneska v kánonu na jejich místě? V Poeově případě sotva, u Lovecrafta možná. I když každý přispěl žánru jinak; Poe jej novátorsky, průkopnicky otevřel do všech možných směrů (hororovou základnu oživil prvky fantastiky, dobrodružství, ale i grotesky), Lovecraft šel pak opačným směrem, různost splétal pod hlavičkou všeobjímajícího mýtu, vlastně své povídky pochytal do jedné sítě, provázal je, propojil kulisami, postavami alternativních bohů i příšernou náladou. U Jílečkových autorů takováhle síla, ať odstředivá, nebo dostředivá, nefunguje. Jednak proto, že máme k dispozici textové minimum, jedinou ukázku (v lepších případech několik ukázek, ale nikdy ne komplet díla), jednak proto, že antologie trochu jazykově a stylisticky hapruje, klopýtá, věty jsou občas v křeči, což čtenáře ruší, respektive prožitek hrůzy kontaminuje, oslabuje vnějškovým neumětelstvím.
Dalo by se dál spekulovat i nad tím podtitulem: Proč „hororová fantastika“? Není to spíš klasický horor s prvky fantastiky? V několika příbězích sice vstupuje do hry ničivé prokletí, které může být mimozemského původu, na scéně se objeví třeba stroj času, ale většinou jde o typicky hororový inventář: začarovaný dům, pokoj anebo „kamenná věž“, případně různé podoby psychického vyšinutí, které zatemňuje rozum a uvolňuje potlačené obrazy z podvědomí.
Každopádně všem výtkám a poznámkám navzdory: Ta kniha stojí za přečtení. A rozhodně i za pokračování.