Sympaticky robustní svazek se tváří jako encyklopedie a také nezpochybnitelnou encyklopedickou hodnotu má. Důkladné, věcné a co nejúplnější shrnutí fakt, stejně jako uvádění tradovaných chyb a omylů na pravou míru, je známou autorovou předností.
Kniha je ovšem mnohem víc než „jen“ encyklopedie. Třiaosmdesát většinou tajně nahraných, a coby samizdat šířených, popřípadě až v demokratických časech z archivních zdrojů sestavených alb české rockové alternativní scény z totalitních dob je tu zachyceno nejen vyčerpávajícím výpisem kreditů a dalších informací o nahrávání, ale je i zmapováno s celým jejich příběhem. Mnohdy dosti dobrodružným, vždyť řada snímků mohla vzniknout jen kvůli promyšlené konspiraci. A mnohdy temným. Režim nedělal na svoje odpůrce jen „ty-ty-ty, kdo máš dlouhý vlas, nechoď mezi nás“, ale neváhal svobodomyslné umělce nejen při každé příležitosti šikanovat, ale i tvrdě trestat za pouhou prezentaci necenzurované tvorby. Z normálního morálního hlediska tudíž naprosto neoprávněně. Navíc se šikana vztahovala i na publikum z hlediska totality „ideově závadných“ (jak se tehdy říkalo) děl. Pardon, že pro jistotu opakuji, co drtivá většina čtenářů UNI dobře ví, ale kdyby se text dostal k někomu později narozenému, kdo navíc slyšel onen nesmysl že „bylo líp“…
V knize ovšem nechybějí ani komické momenty, době a okolnostem navzdory. To když se podařilo povodit bolševika za nos. Nebo v popisech legrácek samotných hudebníků, protože smysl pro humor přece pomáhá přežít marasmus a legrace musí být, i kdyby tátu věšeli. A tak se z knihy dozvíme například i odhalení pozadí příběhu, jak se ukázalo až mnohem později vlastně happeningu, o propíchnuté bláně basového bubnu Kilhets na vystoupení ve Folimance v květnu 1979. Dokumentární hodnota se tu přirozeně pojí s poutavou četbou. Vedle vyčerpávající faktografie jsou součástí příběhů rozhovory s aktéry, ukázky textů písní, fragmenty dobových názorů na desky i recenzí pozdějších oficiálních vydání alb. Nebo také citace udání či policejních protokolů. Občas Riedel s chutí odlehčí hutný a závažný text humorným stylem psaní: „Když si místní občanka stěžovala, že se do Rudolfova sjíždějí vlasatci, nadporučík Holoubek se vydal k hostinci na kontrolu. Zjistil, že tam vlasatí občané opravdu jsou…“ Byla by to legrační historka o kocourkovském buranstvu, kdyby po vystoupení Plastic People Of The Universe 30. března 1974 nenásledovala učebnicová ukázka zbytečné policejní brutality a nenásledovaly absurdní perzekuce za pouhý poslech hudby na „nepovolené akci“: „Před soudem stanulo sedm návštěvníků koncertu ve věku od 18 do 25 let, padly tři nepodmíněné tresty odnětí svobody na 5 až 14 měsíců, tři dívky dostaly podmínky. Celkem bylo předvedeno před soud 105 osob, řada mladých lidí musela zaplatit pořádkové pokuty, dvanáct studentů bylo vyloučeno ze škol, nebyli připuštěni k maturitám nebo učňovským zkouškám.“
Podstatná část svazku se věnuje undergroundu. A logicky, část informací v kapitolách o PPU se tu překrývá s jinou Riedlovou knihou Plastic People a český underground (2017). Leccos z obsahu knihy se již objevilo v bookletech oficiálních „posametových“ reedic původně samizdatových alb, které Jaroslav připravoval k vydání. Ale nevadí to. Respektive vzhledem k úplnosti bylo opakování třeba, navíc reálie jsou tu zařazeny do jiného kontextu, vztaženy ke konkrétním nahrávkám.
Důkladně probrány jsou také diskografie či spíš „samizdatologie“ Neduhova a později Chadimova seskupení Extempore a návazně MCH Bandu. Důležitý oddíl knihy je věnován okruhu kapel kolem osobností jako Pavel Richter, Luboš Fidler, Petr Křečan nebo Vlastimil Marek, tedy Stehlík, Švehlík či Amalgam. A samozřejmě je zmapován i vklad Alexandra Hajdovského, včetně folkrockových F.O.K. i Manželů až k průkopnickému aktu zdejšího hiphopu Jižák. V závěru knihy se Riedel dostane až k nové vlně a punku. Například k nahrávce památného žofínského koncertu Visacího zámku či prvním kazetám Precedens. Jejich příběh autor opět barvitě, prostřednictvím svědectví muzikantů, zapouští do kontextu doby. K tomu patří vodní dělo a šik policejních těžkooděnců u Žofína. Respektive popis pódiových extravagancí páně Hedlových, natáčených příslušníky StB, v citovaných vzpomínkách Mikoláše Chadimy.
Nechybí ani příběh v Itálii vydané kompilace Czech! Till Now You Were Alone (1985), k jejímuž vzniku zásadně napomohl právě Chadima. Spolu s reakcemi hudebníků několika zařazených skupin, včetně Michala Němce z Jablkoně či Pavly Jonssonové (tehdy Fediukové) z Plynu. Od těch nadšených po mírně načuřené.
Dlouholetá úctyhodná suma práce, prolézání archivů, pořizování původních rozhovorů a sběr dat na místech běžných i neběžných (spisy StB, soukromá korespondence, deníky hudebníků atd.) se s jistotou zúročí. Tahle bichle má nadčasovou hodnotu nejen pro zájemce o zdejší rockovou historii, ale o novodobou historii vůbec. Z hlediska jednoho „oboru“ dokresluje odstrašující obrázek dob, kdy kultuře určovali pravidla buď demagogičtí, či předpokakaní, „mocnějším složkám“ zodpovědní strážci snobské morálky a prapodivné násilné, přitom nefunkční ideologie. A k likvidaci muzikanta i lidské osobnosti pak stačilo pár vět nějakého z agentů Burešů. Zároveň svazek dokládá impozantní sílu svobodomyslných bytostí nepoddat se a dělat si svoje i pod hrozbou kriminalizace. Vlastně je svým způsobem i holdem publiku, které se nedalo ani vystrašit, ani zblbnout propagandou, a motivovalo hudebníky zájmem o skutečně svobodnou tvorbu.
Nejlepší na tom je, že autor undergroundově-alternativním výsekem zdejších rockových dějin nekončí. Původně chtěl Riedl v prvním svazku budoucí vícedílné encyklopedie Česká rocková alba zdokumentovat všechna za totality oficiálně vydaná rocková LP. Pochopitelně opět s ucelenými příběhy jejich vzniku i schvalování u patřičných institucí, což pochopitelně vyžadovalo řadu kliček taktéž málem konspiračních a poté ústupků cenzuře. I tento svazek je stále v edičním plánu, jen se prohodilo pořadí. V úvodu se autor navíc zmiňuje, že „na příště“ si nechal i řadu neoficiálních nahrávek kapel novovlnných (kterých se v prvním díle zatím jen dotkl), punkových i těch těžko škatulkovatelných. Namátkou Dybbuk, Letadlo, F.P.B., Máma Bubo, Betula pendula, Krásné nové stroje, Garáž, Hudba Praha atd. atd. I tak se bude Riedel omlouvat, stejně jako v případě anotace k této knize, že nemůže jít o zcela vyčerpávající výčet cca rockových nahrávek albového formátu. Jistě, leccos se v příslovečném propadlišti dějin ztratilo. Něco neprávem, něco právem. Jenže zachycením všeho opravdu podstatného se nejdůkladnější a nejpuntičkářštější (což je v tomto případě myšleno jako největší chvála) hudební publicista oné úplnosti limitně přiblíží.