Historik a spisovatel a taky ředitel renomovaného nakladatelství Academia Jiří Padevět (1966) poslal na knihkupecké pulty další svou objemnou publikaci na opakovaně prověřené téma: česk(oslovensk)é dějiny od první republiky po devětaosmdesátý rok. Pitvané pod drobnohledem, zabírající konkrétní jména, příběhy, osudy, konkrétní činy, konkrétní zločiny a konkrétní tresty. Jen šel autor tentokrát po druhé straně ulice, stínem, čili nikoli po životě a díle hrdinných odbojářů proti nacistické nebo komunistické totalitě, ale po těch, kdo mašírovali servilně s dobou, ať v letech druhé války nebo po osmačtyřicátém – po těch, kdo morálně lavírovali a kolabovali a ze své vlastní osobnostní bídy a slabošství vinili s gustem druhé. Co vinili, hlavně trestali, týrali a zabíjeli. Odtud název té čtyřsetstránkové, bohatě ilustrované knihy: Český bestiář.
Bestiář si pěstoval na svém dvorku kdekdo. Doma i v cizině. V literatuře i výtvarném projevu – a jistě taky jinde. Ve světě třeba Jorge Luis Borges pod hlavičkou Fantastické zoologie (1957), u nás například Luboš Antonín (jeho příspěvek k žánru vyšel prvně v roce 2003 s podtitulem „Bájná zvířata, živlové bytosti, monstra, obludy a nestvůry v knižní ilustraci konce středověké Evropy“). Ve výtvarném projevu pak svérázný bestiář sestavuje Jan Švankmajer; pro něj jsou nejrůznější fantastické kreatury a monstra z vlastní dílny svéráznou hrou se samotnou přírodou, polemika s jejími možnostmi i mezemi, s tím, co je – a s tím, co by komplementárně mohlo být.
Padevětovy „bestie“ jsou daleko prozaičtější. Jde o osm vybraných kolaborantů, kteří mohou posloužit dobře jako jisté typy, ne-li rovnou prototypy: na jedné straně cíleně zlovolný, ryze sadistický, mamonem a mocí posedlý Jaroslav Nachtmann – na druhé pak sociální zoufalec a věčný outsider Jindřich Cink. Jeden škodil programově, soustavně, aktivně, druhý bral zlo jako poslední možnost; jeden využil vnější okolnosti obratem ve svůj prospěch, druhý se nechal zahnat do kouta – a pak už prostě nemohl jinak. Čtenář tady emočně trochu lavíruje, jakkoli je jasné, že zlo je vždycky jenom jedno; může mít ovšem různou intenzitu, odstíny, příčiny i následky. Cink škodil v rovině slova; po Nachtmannovi zůstali konkrétní mrtví, a rozhodně ne jeden dva, spíš desítky, možná stovky. Co víc: Cink zemřel ve vězení, zatímco Nachtmann dožil na svobodě, i když v exilu – bylo mu bez pár měsíců osmdesát let.
Jiří Padevět při svém výběru „osmi nestatečných“ minul pár slavných a ještě slavnějších; zřejmě cíleně. Třeba Jiřího Arvéda Smíchovského, jemuž vysekl románovou poklonu Jan Poláček (Malostranský ďábel, 2016) a tu filmovou pak Vojtěch Mašek (Arvéd, 2022). Hodil by se do toho bestiálního panteonu náramně: cestu zla si totiž vybral s vyšším cílem, přes kolaboraci a mrtvoly šel za věděním, totálním poznáním – jakkoli magie, kterou se živil, byla samozřejmě černá, ďábelská a pekelná. Za slovo obětoval jakékoli tělo. Nebo Jan Rys-Rozsévač, šéf Vlajky; té věnoval monumentální pozornost Milan Nakonečný (2001). Anebo Harry Jelínek, známý nejvíc svými rafinovanými podvody s prodejem pražské linky tramvaje číslo jedna nebo rovnou Karlštejna; ovšem za války snaživý udavač a horlivý promotér „konečného řešení židovské otázky“. U Jelínka je – podobně jako u Arvéda – taky něco navíc: svými činy, jakkoli obsahově kriminálními a samozřejmě opovrženíhodnými, předjímal formálně nástup umění akce, performance a happeningu přelomu padesátých a šedesátých let, vnášel do života prvek iracionality, hry na ostří nože, kruté zábavy na cizí účet.
Český bestiář je napsaný trochu jinak než Padevětovy předchozí knihy, třeba ty největší hity, jako Kronika protektorátu (2021), Průvodce stalinistickou Prahou 1948–1956 (2018) a Průvodce protektorátní Prahou (2013). Tam šlo o žánr daný rovnou názvem, tedy kroniku nebo průvodce, dlouhou řadu krátkých textů nahnaných chronologicky nebo alfabeticky pod jednu hlavičku; texty byly stručné, věcné, cílily konkrétně na jména, data, místa, události. Český bestiář je sbírkou osmi profilových, monografických textů; ten závěrečný, věnovaný Nachtmannovi, má rozsah skoro stovky stránek. Tady je patrná slabina Padevětova přístupu: je mu vlastní krátký formát, kumulace maxima informací na minimálním prostoru; není vypravěč s elánem, který by zvládnul s přehledem vyklenout příběh formátu větší povídky nebo novely, natož románu – jak zvládají s přehledem například Pavel Kosatík, Jan Novák nebo Miloš Doležal. A přitom v žánru beletrie, kam se autor taky občas vydává, naposledy v titulech Vladimir Iljič Lenin v obrazech (2021) nebo 1945 (2022), tenhle typ kreativní energie proudí.
Že by výzva k syntéze? Odpověď na otázku, jak ve vlastní tvorbě dál?