Co si asi představí čtenář, když uvidí titul této knihy? Náboženské písně, které pěje drsné hrdlo? A kde? V kostele? Na bojišti? Něco tady nesedí. Při bližším zkoumání je ten název ale náramně povedený. Stejně jako u jiných autobiografických próz Romana Szpuka: tituly A zavaž si tkaničky (2016) a Klika byla vysoko (2018) jsou zrovna tak neliterátské.
Nuže chraplavé chorály znamenají… ne, nebudeme to prozrazovat. Určitě lze ale popsat, že Szpukovy „chorály“ jsou zápisy z jeho výprav do šumavské divočiny, s retrospektivami pobytu na Milešovce. Roman Szpuk na této hoře pracoval jako „hlídač počasí“, což jeho prózu vyzbrojilo odbornými popisy meteorologických jevů (i nyní je pozorovatelem počasí na Churáňově). Tyto výrazy ovšem koření niternou, duchovní prózu. Ty texty jsou popisy konkrétních putování do hor, zvláště na vrch Boubín, a především jsou to deníky. Jejich autor nepodává turistický výčet, ale itinerář vnitřní cesty. Od sebe – k sobě. Latinské názvy mraků tak mají podobný efekt jako méně známé výrazy v modlitbě – jako zaklínadlo, kód. A zároveň ornament. A ještě natolik přesný popis, že přesnější už být nemůže.
Poutník Romana Szpuka je v mnoha ohledech máchovský. Díky roztroušeným narážkám pochopíme, že autor je otec s různorodou vztahovou historií a prehistorií. Vzpomínky na jeho děti a partnerky ho věrně provázejí (u Máchy osobní detaily najdeme spíše v korespondenci a v denících, ale obdobně tvoří součást jeho díla). Tento poutník kráčí světem všelijakých vyvrženců, opilců a ztracenců z okraje společnosti, kteří se v přírodě ocitají přirozeným samospádem. Příroda je další okraj jejich okraje. A konečně poutník patří k lidem, kteří píšou básně i prózu z niterné potřeby, často mimo oficiální pozornost. Literární sdružení Skupina XXVI, které Szpuk v 80. letech založil, ostatně pořádá svá setkání v přírodě. To, že Szpukovy zápisky jsou literárním textem, naznačuje jejich další příměs: haiku. Figurují tady jako důkaz, jak je těžké zachytit intenzitu chvíle během putování. Obtížné, ale ne nemožné.
Podstatný je také motiv duchovní. Szpukův poutník zbožňuje, když se může vystavit bouři (atmosférické), ale jeho náboženské cítění je podobně vyhrocené. Tento poutník hledá Boha in extremis. Nechává do sebe cílit blesky obrazně i doslova. Jestli si chcete přečíst popis Eliášova ohně viděného na vlastní oči, musíte jít v české literatuře ke Szpukovi. Přece jenom, námořnických textů máme nedostatek. A tento atmosférický jev se prý objevuje na stožárech a ráhnech lodí.
Szpukovy prožitky se blíží mystickým zážitkům, kdy Bůh vidí jeho očima, kdy autor na sebe bere Boha jako batoh, kdy ho Bůh používá jako svůj pěší vehikl. Je třeba zdůraznit, že to vše se děje neokázale, a proto je radost to číst. „Mé nitro, ten bod, z něhož pozoruju svět kolem sebe, ta pozorovatelna, úkryt za zúženými škvírkami očí je hnízdo zbojníkovo, odtamtud se dívá ten, kterého mnozí nazývají Bůh…“ Ke strázni mystika pochopitelně patří i nejistota, jestli je opravdu v kontaktu s tím, „kterého mnozí nazývají Bůh“. A hledání cesty znamená i to, že Szpukův poutník pochybuje o „modelech Boha“, ví o „prchlivém Bohu“…
Ostatně Szpukova přezdívka, kterou se sám ironicky častuje, zní Darmošlap. Toto libozvučné slovo má své přesahy. Slyšíme v něm přece výraz „dharma“, tedy cesta (anebo vnitřní zákon, který je třeba následovat, pokud chce být člověk v souladu s bytím). To nás samozřejmě zavede ke Kerouacovým Dharmovým tulákům. A k úvahám, jestli jednu z verzí českého beatnictví nepěstuje právě „hlídač počasí“ Roman Szpuk.
Ke Szpukovu přírodnímu světu patří to, že je zalidněný. Jak je nevyhnutelné v české divočině, na vyhlídkové věži na Boubíně naráží na lidi, když tam chce být sám. Pokud je tam sám a trpí v bouři, esemeskami se domlouvá s přáteli, kteří ho uprostřed noci přemlouvají, aby slezl a šel domů. Potkává mladou ženu sušící si vlasy u ohně („Prý je to pastýřka ovcí. A nikdy nepotřebovala pastýřského psa“). Starší ženy cvičící v přírodě. Stařenku, která má náušnice z jeleních špičáků. Některé výpravy podniká s dětmi. Zatímco si hrají, nemůže se zbavit pochybností ve svém nitru a fyzického trápení. To ostatně souvisí s cestou, jak ví každý poutník. Kromě mystických záchvěvů totiž pravděpodobně zažijete i přízemní nepohodlí s puchýřem, žízní, zimou.
Roman Szpuk ve svých prózách vidí – a zároveň viděné zpochybňuje. Nebo ještě jinak, nikdy si není jistý svým pohledem. Knihu výmluvně doprovázejí jeho černobílé fotky, pořízené vlastnoručně vyrobenou camerou obscurou. Nabízejí pohledy na detaily, takové, že mohou mluvit za celek. Je to přece Dharmošlap. PS Jeho kniha má užitečný formát. Dá se snadno přibalit do batohu nebo do kapsy.