Umřela letos, poslední srpnový den; bylo jí osmasedmdesát let: Daniela Hodrová. Tvůrčí typ, který nezapadal, nehodil se moc do kánonu. Jakkoli tady proud ženské literatury poslední čtvrtstoletí mohutní a variuje, od velkých jmen přes ta menší až po ta nejmenší – ona byla vždycky umanutě mimo, na svém. A taky trochu ve stínu. Jednak jistě pro tu obecnou dvoudomost literární teoretičky a spisovatelky; jako by si prvním kolíkovala území, které osidlovala tím druhým. Jednak zvláštně dostředivým, spirálovitě sestupným elánem, kterým ve svých románech zpracovávala – vlastně celý svět; svůj i druhých. Poslední próza vyšla jen pár dní před jejím odchodem. V názvu ale míří opačným směrem, je to titul málem radostný: Co přichází anebo Cesta na Kouzelný vrch.
Ta próza vznikala s pauzou šest let: od června 2018 do června 2024. A je to text, kterým od počátku do konce, od prvního do posledního řádku prosakuje umírání a smrt, zkáza a konec. Samozřejmě s noblesou, s veškerou magickou hlubinou i jasnými vrcholy. Se vším, co předcházelo po horizontále i vertikále. Místem je Praha, hlavně ta kolem náměstí Jiřího z Poděbrad, kde autorka dlouhé roky žila. Časové roviny se pak prostupují, drolí a přesýpají jedna do druhé; podobně jako fazety skutečné a snové, reálné a fikční. Začíná to požárem chatky v lese, občasného útočiště před démony velkoměsta – a končí smrtí v nemocnici, kde autorka dožila; možná si vlastní smrt předepsala, možná se jí do textu propsala smrt některé z nemocničních spolupacientek.
Takhle to ostatně Hodrová měla vždycky: psala z druhých, snovala z jejich životních příběhů síť toho vlastního. Ať šlo o členy a členky minulých generací její širší rodiny, anebo o vlastní životní partnery, případně přítelkyně. Takhle zpracovala život a dílo básnířky a překladatelky Bohumily Grögerové nebo výtvarnice Adrieny Šimotové; takhle opakovaně vracela přes text do života svého předčasně zemřelého manžela, básníka a prozaika Karla Milotu. V novince rezonují tihle všichni – a s nimi mnozí a mnohé další. Například Milan Jankovič nebo Nina Vangeli: „Zdá se jí, že Daniela na Nině poslední dobou moc vyzvídá, dokonce se přiznala, že to potřebuje vědět kvůli románu…“ A jinde: „Ublížila jsem Milanovi, když o něm píšu v románu Ta blízkost, a ubližuji mu i teď?“ Na dalším místě pak autorka uvažuje, že příběhy těch, které sleduje, může završit vlastně jediným způsobem – až po jejich smrti.
Autorčina vypravěčka se v textu opakovaně identifikuje s nemilosrdnou „požíračkou příběhů“. S tou, která naposlouchané a nakoukané obratem metabolizuje v literaturu. Ve svou literaturu, v prodloužení a posílení vlastního životního „textu“. Je v tom cosi až ledově upírského. Spisovatelčiny literární špičáky zahryznuté do krku řeči jejích blízkých. Když se autorka probírá fotografiemi, korespondencí, když listuje rukopisy – jsou to už jenom záznamy, odrazy. Ale když „listuje“ konkrétní řečí, co se právě mluví – je to živý duch. Ta metabolizace je pak samozřejmě čtenářsky nosná, někdy ve výsledku až magická. Právě v tom prolínání a borcení, prostupování a křížení. Všeho se vším: hmotného s nehmotným, obrazů s předobrazy, skutečnosti se snem nebo loutkovým divadlem. Potkávají se tu jazyky, kultury, zkušenosti; dávné se aktuálně vrací do oběhu.
Je to vlastně deníková literatura. Specifický zápis vlastního života. Navenek sice deník v rozpoznatelném čase a místě, ale uvnitř tak nějak všetečný a všudypřítomný. Hodrová bydlela v Lucemburské ulici; z jedné strany Plečnikův kostel Nejsvětějšího srdce Páně, z druhé Olšanské hřbitovy. A mezitím nemocnice v Kubelíkově ulici, takzvaná Dodejchárna. Nahoře, dole – a přestupní stanice. Nejen v autorčině poslední próze, ale v jejím fikčním světě vůbec spolu vždycky všecko souviselo. Text tady má svůj podtext, své metatextové šlahouny. Jako by za něj autorka neručila ničím menším než životem – jakkoli ne vždycky jen tím svým…