Daniel Majling: Gemer. Den první

překlad Ondřej Kavalír, Labyrint 2024

Gemer je region na Slovensku, při hranici s Maďarskem. Mají tam docela fotogenické trosky hradu z 12. století, chutný minerální pramen a taky Dobšinskou ledovou jeskyni, osvěživou zvláště v letních vedrech. Posledních pár měsíců jim pak dělá promo nejnovější komiks Daniela Majlinga. Jmenuje se prostě Gemer, a podle informace na obálce je to první díl plánované trilogie.

Majling, ročník 1980, publikoval v češtině zatím tři knihy, všecky pod hlavičkou pražského Labyrintu: komiksy Rudo (2014) a Zóna (2020) – a sbírku povídek Ruzká klazika (2018). Zatímco v komiksu spojil docela chytlavě nejrůznější tajemnosti a bizarnosti (v příběhové lince) s cynismem a mizantropií (v profilu hlavního hrdiny), v Ruzké klazice, se vydal cestou mystifikace a pořídil antologii falzifikátů ruské literární klasiky; ta se ale dvakrát nepovedla, Majling touhle knihou hlavně ukázal, že jeden „dobrý nápad“ literární jaro nedělá.

Gemerem je to ale jinak; jakkoli má čtenář a vlastně i divák od počátku trochu pocit, že se Majling textem i obrazem nápadně přiblížil poetice slavné dvojky Vojtěch Mašek–Džian Baban, proslavené asi nejvíc trilogií, kde má hlavní part Fred Brunold a jeho kočovný monstrkabaret. Podobná černobílá kresba v expresivním, pochmurném stylu – podobně digresivní vyprávění, špikované divnostmi všeho druhu. Pokud byl mizantrop Rudo obratem svůj, komiksový Gemer se jeví rychle jako někdo jiný, jako ohlas. Ale možná je to jenom zdání. Ten příběh každopádně stojí za přečtení i zhlédnutí.

Na začátku je roura. Roura v zemi, do které podle dramatických slov jisté babky spadne děcko. Záchranáři mají výborný nápad: spustí za ním do té roury trpaslíka; je z pomezí, takže se jmenuje Zsolt. Jenže trpaslík se v rouře vzpříčí, a tak přijdou na řadu příběhy, co mají ulevit jeho rozbolavělé, překrvené hlavě. Jeden příběh je o brutálně stornované svatbě a následných lánech smutku. Jiný o fantazírovaných láskách – k Jon Bon Jovimu a Natalii Portmanové. Třetí je pak o falešném a pravém psychologovi, respektive pravém a falešném pacientovi, kteří se navzájem osočují, že jeden toho druhého hraje…

Bizarní panoptikum se nezadržitelně rozrůstá o další a nové figury – a sází na zdání a klamy, podvojnosti a odrazy. Přesně jako Mašek ve svém sólo albu Sestry Dietlovy. V Gemeru jedno dítě zmizí a jiné se zase objeví. Možná je pod tou zemí na slovensko-maďarském pomezí labyrint, neznámý systém chodeb, propojené jeskyně. Něco jako podvědomí. Paměť je samozřejmě nespolehlivá a zdání klame. Reál se tady druží s fantazií jako ryba s vodou nebo duše s tělem. A sem tam přijde na řadu, nejspíš jako bonus, pár mizantropických hlášek, kterými se definoval zmiňovaný Rudo. Třeba bajka o bažantovi a lišce: „Musí v tobě dřív či později vzklíčit podezření, že to postihlo i lidi, že se mezi sebou rozhodli kopulovat jen agresivní, nezodpovědní blbci… s hysterickými zákeřnými krávami. A jejich děti to už celé roky vedou do sraček.“

Možná na tom děsivém zvuku, co se nakonec ozve z roury, kam zahučelo dítě a kde skonal nešťastný trpaslík Zsolt, něco je. Třeba to vypovídá o současném Slovensku, třeba o nás, třeba o stavu celého světa. Uvidíme v druhém nejpozději ve třetím dílu.

Přidat komentář