Pro nás je to divné jmenovat se J. R. R. T. Ale pro Angličany je to docela běžné. Takže se pokusme toto jméno dešifrovat. Písmeno J znamená rozšířené evropské křestní jméno Jan, anglicky John. Písmeno R reprezentuje křestní jméno Reuel, což nám trochu zní německy; skutečně, otec našeho neznámého byl německého původu. Ale syn ho vlastně nikdy nepoznal, protože když otec zemřel v jihoafrickém Bloemfonteinu, byly mu čtyři roky a žil v Anglii, pět tisíc mil od něho. Třetí písmeno, opět R, představovalo jméno Ronald, běžné křestní jméno v anglosaském světě; tak mu totiž říkali jeho příbuzní. Posledním, čtvrtým písmenem T začínalo jeho příjmení; kamarádi a známí mu říkali bodře „Tollers“ a ostatní ho znali jako „Džejárártý“. Zlí jazykové tvrdí, že tato čtyři písmena ho představovala nejlépe. Byl totiž neuchopitelný…
Konec rébusu! Dnešní článek by se správně měl jmenovat: Když se řekne Tolkien, co se vám vybaví? Většině asi velkofilmy natočené na Novém Zélandu podle nejčtenějších knih muže tohoto jména. Ale těžko lze u nás pominout dobu, kdy se jeho díla četla dětem před spaním a lidé si je přepisovali doma na psacím stroji z utajených překladů paní Pošustové. A právě tato generace bývalých dětí se těšila již jako dospělí, jak se popasují jejich vlastní představy, které se jim při večerní četbě vybavovaly v jejich dětských myslích, s tím, co na plátnech multikin potom uvidí jako dospělci.
Ale to už zase bylo v časech, kdy se jejich vlastní děti hroužily nad jinými knihami do svých představ, jak to asi vypadá v Bradavicích. Bude tedy asi nejlepší se zeptat, jaká představa zůstávala v mysli Tolkiena z dob, kdy on byl dítětem. Sám se přiznával, že ho pronásledoval strašný sen o neúprosné vlně, která hrůzyplně přicházela z naprosto klidného moře na zelený břeh, nebo jak se na pevninu rychle valila jiná vlna, aby se nad ním vztyčila jako obrovská obluda. Měl prostě atlantidský komplex! Ale úzkostné sny ho prý provázely celý život.
Hledání pramenů života
Od dvanácti let byl sirotek a za války 1914 až 1918 přišel o většinu svých přátel. To už musí člověka poznamenat… Propadal záchvatům hlubokého zoufalství, trpěl depresemi, nikde se necítil v bezpečí. Až jednou pocítil úlevu! V Cynewulfově eposu Kristus z 8. století četl dva verše: Buď zdráv, Earendele, nejjasnější z andělů, nad Středozemí poslaný lidem. Při těch verších pocítil zvláštní záchvěv vzrušení: něco se v něm pohnulo, jako by se probudil ze spaní. Oslovilo ho něco velmi vzdáleného, cizího a krásného, bylo to mnohem víc než jen starodávná angličtina.
Nedokázal to ještě uchopit, ale cítil, že je zachráněn! Ta báseň, to byl počátek jeho vlastní mytologie. Než ji začal vytvářet, zapsal si na obálku její budoucí název: Kniha ztracených příběhů. Operátorem, který měl všechny příběhy pospojovat, se stal mořeplavec, který připluje k neznámé pevnině a tam má všechna ta stará vyprávění vyslechnout. Jeho jméno bylo Eriol, „ten, který sní“. Sice tento motiv nakonec z knihy vypustil, ale to nebylo důležité: už byl uvnitř svého světa, který se tolik nepodobal tomu, co bylo vně jeho mysli. Těžko se tedy divit, že pro něho anglická literatura skončila ve 14. století Chaucerem.
Veškeré další podněty, ale hlavně potěšení, si bral z velkých básnických děl staroanglické a raně islandské literatury. To ho přitahovalo už jen proto, že velká část té poezie a prózy byla psána nářečím, kterým mluvili předkové jeho matky ve střední Anglii. Stal se tak jejich médiem a snažil se s nimi prostřednictvím písma spojit, byť je od něho oddělovalo tři čtvrtě tisíciletí. Ten jazyk si však zachoval vzhled šlechtice, i když venkovského, protože nikdy neupadl do nevzdělanosti, neb byl obeznámen s knihami a psacím perem. Tolkien ten jazyk znal totiž zevnitř jeho duše.
Mýtus a hudba
Pro Tolkiena byl mýtus víc než pouhý text, báseň či vyprávění. Mýtus nebyl nikdy mrtvý, byl to živý tvar, který se při každém opakování obohacoval a recitací opět znova vytvářel, a tak se v čase postupně díky tvůrčí zkušenosti posluchačů a vypravěčů rozvíjel. Trpké zklamání mu způsobil Shakespeare: byl znechucen, jak uboze se podle něho vypořádal v dramatu Macbeth s příchodem „velkého Birnamského lesa k vysokému pahorku Dunsinan“. Velký básník nebyl schopen vymyslet situaci, jak by i stromy mohly ve skutečnosti pochodovat do války!
O Tolkienovi bylo známé, že strašně huhlal a že mu lidé nerozuměli. Ale když došlo na mytologii, tak se z drobného mužíka stal náhle mytický bard. Když přednášel o velké staroanglické básni o válečníkovi Beowulfovi, neváhal vstoupit do auly s mocným výkřikem: „Hwaet!“, jímž začínaly mnohé básně té doby. Jemu jazyky nahrazovaly hudbu, dělalo mu vždy radost, když jim sám naslouchal, když si je četl a když je přednášel bez ohledu na význam jednotlivých slov. Fascinovala ho jejich intonace, melodie, samotný zvuk. Přemýšlel, zda se mohl stát skladatelem…
Ale takto si dělal sám ze svých vymyšlených slov jakési soukromé symfonie. Díky lásce ke zvuku slov začal vynalézat své vlastní jazyky a ty potom stály u zrodu jeho mytologie. Tím se utvrzoval v přesvědčení, že mýtus a hudba vlastně splývají, jsou jednotou světa. Pro něho řeč a hudba vždy musely vznikat na místech, kde se lidé setkávali: u pramenů vody, v pravěkých táborech. Ale myšlenka, že mohl kdysi vzniknout nějaký jednotný jazyk pro všechny lidi, kteří by v něm mohli mezi sebou komunikovat, mu byla cizí a okamžitě mu přicházela na mysl biblická stavba babylonské věže.
Svatojánský oheň
Tolkien věděl, že lidé vidí v mýtech jakýsi hrubě primitivní výklad světa, protože si prý přírodní a archaické národy neuměly vysvětlit složité jevy, které se vyskytovaly v přírodě, jež je obklopovala. A tak museli sáhnout po mýtu! Tak se ve starém severském mýtu říká, že po nebi putuje Thor ve svém voze, taženém kozly; a když se rozmáchne kladivem, rozpoutá tím pohybem bouři s blesky a hromy. A když hřmí a blýská se, tak obyčejně i prší. A to bylo pro vikingské rolníky vždy dobré znamení, protože bez deště není vláhy, ani úrody. Proto se stal pro ně Thor bohem úrody.
A mystický rébus byl vyřešen: proč prší? Protože Thor máchnul kladivem… Jak primitivní vysvětlení! Jeho na mýtech vzrušovala především ta jejich fantazie, s jakou lidé dokázali své mytické příběhy vyprávět! A sám se rád pouštěl do vyprávění severského mýtu, jak bohyně Frygg učinila Baldera, muže, jenž přišel odkudsi až z daleké Malé Asie, nesmrtelným. Ona zapřísahala oheň i vodu, kameny i zemi, železo a všechny kovy, zvířata i plazy, nemoci i jedy, aby mu nikdy neublížili. Všichni na to přísahali… Ale daleko od Valhaly žila jedna rostlina, která to nevěděla.
A skutečně! Když se Baldera dotknul slepý Hoed snítkou jmelí, bůh zasténal, zavrávoral a padl na zem mrtev. Od té doby se stalo jmelí posvátnou bylinou, seveřané jej považují za mystickou rostlinu, která se zjevuje o svatojánské noci, kdy lidé zažehnou všude ohně a v nich se pálí obětiny. Tak je spojen kosmický jev – slunovrat, s výtvorem lidské fantazie – mýtem o bohu Balderovi. Příroda se v té době chystá vydat své plody z polí a v ten čas ožívá každoročně i nesmrtelný bůh Balder. Jeho inkarnace je vykoupena oběťmi spálenými každý rok ve svatojánských ohních.
Jak se rodí příběhy
Ačkoliv se Tolkien narodil v jižní Africe, nikdy se nezajímal o pověsti a mýty zámořských národů. Jeho život se odehrál v Anglii a jeho svět se zrodil na birminghamském předměstí Sarehole, kde žil s matkou. Sám vyprávěl, že jeho představivost narůstala, když viděl kolem projíždět vagony naložené uhlím a na nich spatřil velšské nápisy: divná jména, která neuměl pořádně přečíst, natož vyslovit, ale která ho nesmírně přitahovala, vábila… To byl důležitý podnět pro duši chlapce, kterého nakonec jazyky přivábily až do Oxfordu, kde strávil zbytek života a stal se tam profesorem staroangličtiny.
Tam také zatoužil poznat svět mýtů, které si lidé kdysi vyprávěli v Anglii, na Islandu a ve Finsku. Neměl rád známé příběhy rytířů Kulatého stolu, připadaly mu nezajímavé, nesouvislé a vyprávějící stále dokola to samé! Nejprve se snažil své mladistvé pocity vyjádřit v básních, ale to ho příliš neuspokojilo. Jak se jeho myšlenky toulaly starými světy, oblíbil si právě jazyky, které už nikdo neznal, ani nepotřeboval. Ale jeho neklidná duše našla klid v zálibě vytvářet podle starých vzorů nové jazyky. Ale aby to dovedl až k jisté dokonalosti, musel pro ně vytvořit prostor a čas, kde by se rozvinuly.
Tak pro své jazyky začal vymýšlet dějiny. Aby v jejich čase mohly proběhnout události, musel pro ně najít vhodné postavy, hrdiny i padouchy, kteří by byli nositeli příběhů. Ale nesměl se opírat o skutečnost. Byl přesvědčen, že každý, kdo se pokouší stvořit jiný svět, musí se stát opravdovým demiurgem, stvořitelem. Čerpat ze skutečnosti, vycházet z představy, že podoba vymyšleného světa má být alespoň v něčem podobná tomu našemu světu, to odsuzoval. Říkal: „Z toho se může stát pouze nedonošený zárodek skutečnosti…“
Stavba mýtů
Tolkien vášnivě hájil své severské barbary. Mýty nejsou lži! My říkáme stromu strom, aniž bychom o tom nějak přemýšleli. Prostě proto, že jsme si celý svět kolem sebe nějak pojmenovali. A o hvězdě tvrdíme, že je to kus hmoty, pohybující se po nějaké matematicky definované dráze. Jsme vlastně vynálezci pojmů a náš jazyk tyto pojmy spojuje s našimi myšlenkami. Ale mýtus je barbarským vynálezem pravdy! Mytická říše je podle něho mocná, je mocnější než všechny lidské říše v dějinách a žádný spisovatel této moci nemůže uniknout.
Proto každý svůj příběh skládal z kousků starých pověstí nebo z toho, co si ještě pamatoval z dětství, protože tyto vzpomínky bývají natolik silné, že je nemůže nic překrýt, ani zbavit jejich kouzla. Někdy se může stát, že na člověka vyskočí v okamžiku, kdy se toho ani nenaděje, třeba v nějakém hloupém příběhu, který zrovna uslyšel, ale najednou si uvědomí, jako by se k němu přibližovala daleká pohádková říše a vydá se do ní hledat své nové hrdiny. Tolkien, bez ohledu na věk, se toulal těmito tajuplnými světy, které ho obklopovaly a kterým věnoval větší pozornost než reálnému životu.
On se se svými příběhy ztotožňoval, neprováděl nějakou jejich jazykovou pitvu, jaká se dělá na cizích tělech. Ze všeho, co viděl, nebo četl, co třeba už dávno zapadlo do hlubin jeho mysli a znovu se vynořilo, vytvořil nějakou lingvistickou látku. On se totiž nespokojil jen s příběhy, on si pro ně vymýšlel i nové jazyky. Jak se přiznával: „Byl to můj šílený koníček!“ A vůbec mu nevadilo, že to nikoho nebude zajímat, věděl, že sebedokonalejší jazyk nemůže fungovat bez lidí, kteří by jej užívali. Musel vždy znovu sám rozhodnout, komu jej vloží do úst.
Jazykové algoritmy
Algoritmus vytváření jeho umělých mýtů vycházel tedy z vymyšlených jazyků. Tolkien věnoval zvláštní pozornost zejména jménům osob a míst. Samozřejmě práce s jazykem s tím spojená byla stejně důležitá jako vlastní tvorba příběhů. Jedním z takových jazyků byla „quenejština“: autor ji vyvinul z fiktivního jazyka, kterým se mluvilo „kdysi“. A druhým jazykem, který z tohoto prajazyka odvodil, byla „sindarština“. Těmito dvěma jazyky mluvili elfové a Tolkien postupoval v čase potom nazpátek, zaváděl ranější slova a vynalézal je na základě jejich etymologie, jak mohla v čase probíhat.
Jména vznikala tak, že se nejprve rozhodl, co budou znamenat, pak paralelně vyvinul, co budou znamenat v obou jazycích. Často se stávalo, že stvořil jméno, které se časem ukázalo jako nevhodné a musel jej pak změnit. Příběhy mu potom vyvstávaly v hlavě jako něco, co se v minulosti událo a jak o tom „kroniky“ psaly. S tím vznikaly a rostly různé spojovací články. Byla to prý „stravující a ustavičně přerušovaná práce“. Jeho mysl přelétávala od příběhu k lingvistice a zase zpět. Připadal si jako podivné médium, které pendluje v čase sem a zase zpátky.
U něho musely zeměpis, chronologie a jména zapadat jako kolečka do hodinek. Od začátku psaní si proto maloval náčrtky map, protože jen tak mohl složitý příběh včlenit do prostoru. Ale mapa mu sama nestačila, musel stále počítat čas a vzdálenosti, sledovat dny a hodiny, směr větru a měsíční fáze. Prostě aby čtenáři mohli vstoupit spolu s ním do příběhu, museli ho brát, jako by to byla skutečnost. Oni nesměli poznat, že výchozím bodem příběhu byla nějaká jeho vzpomínka z dávného mládí, kdy bydlel v Birminghamu.
Milovaný Midland
Netíhl k Řecku či Itálii, cítil se být Seveřanem. Když dozrál k úmyslu stvořit útvar propojených pověstí, od kosmických až po romantické či pohádkové příběhy, pak chtěl, aby čerpaly nádheru z „obrovitého pozadí Británie“. Příběhy a jejich cykly se měly vázat do majestátního celku, měly podle něho mít sličnou a prchavou krásu (říkalo se keltskou, ale tam on ji nenacházel), měly vládnout barvami, hudbou a dramatem. To se jistě snadno řekne. Ale jak na to? On se nechtěl uspokojit pouze tím, aby napsal velkou a složitou knihu, nad kterou by si lidé rádi pošpekulovali.
V jeho případě šlo skutečně o hluboký prožitek, který v něm rozněcoval anglický venkov v Midlandu. On nepotřeboval cestovat, aby jeho obraznost musela růst s množstvím navštívených cizích krajů a kultur. Maloval si a kreslil náčrtky svých vnitřních krajin, zdokonalil se v kaligrafii tak, aby mohl zvládnout řadu písařských stylů, William Morris ho naučil ve svých knihách přesně popsat podrobnosti vymyšlených krajin. Trpěl, když mu podsouvali myšlenku, že jeho Středozem je jakýsi derivát, napodobující vikingské tradice.
Bránil se: vždyť právě Vikingové si stěžovali, že jejich svět je neustále ohrožovaný zvenčí; proto svou zemi nazývali Midgard, „země uprostřed“, kde byl i svět jejich bohů Asgard. A kolem středu byla země Utgard, „okolní země“, kde žili trolové, obři, kteří se snažili zničit svět. Ale pro Tolkiena to byl náš reálný svět, který důvěrně známe, pouze svůj příběh umístil do imaginárního, ale nikoliv úplně zcestného času, protože i v Anglii byla různá starobylá období, která dnes pracně odkrýváme. Jen měla Středozem zcela odlišný zeměpisný tvar různých světadílů, kde se děj odehrával.
Mytická poselství
To, co ho k mytologii přitahovalo, byla úloha poselství. Starší Edda, sbírka básní, z nichž některé jsou neúplné, a jejich rukopis pochází ze 13. století, je psána ve staré islandštině, kterou na ostrov přinesli v 9. století uprchlíci z Norska. Pro Tolkiena bylo nejpůsobivější vyprávění staré vědmy, která povídala o stvoření vesmíru a předpověděla jeho konec. Líčení pohanského vesmíru ho naprosto vzrušovalo svým pocitem tajemna. Podle něho neprotiřečí křesťanství, ale skvěle jej doplňuje. Přirovnával to k hudbě: starověké legendy přenášejí na člověka své tajemné pocity podobným způsobem, jakým dokáží své nejniternější dojmy tvůrci hudby přenést na posluchače pomocí svých tónů.
Nejtajemnější ze všeho je smrt, zánik. Proto se smrt Tolkienovi často zjevovala jako nepřekonatelná síla. Na pohanských mýtech ho vzrušoval právě princip vzkříšení, který niterně zcela přijal v křesťanství. Proto si vypůjčil u Francise Thompsona elfy: to byli lidé, žijící před pádem člověka; byli řemeslníky, básníky, spisovateli, tvůrci krásných děl, která převyšovala lidské výtvory. Věřil, že elfové byli stvořeni člověkem k jeho obrazu a podobě, ale byli osvobozeni od veškerých omezení, která tíží od prvotního hříchu člověka.
Oni jsou nesmrtelní, dokud je jejich dílo ještě nehotové a nedokonalé. Jsou nesmrtelní, dokud nepadnou v bitvě. Tolkien byl přesvědčen, že každý národ má svého demiurga. I když si myslíme, že mýty, které si lidé kdysi pro sebe utkali, obsahují samé bludy, mají v sobě kus věčné pravdy, jen my ji už neumíme rozeznávat. Člověk tím, že si vymýšlí nové mýty, se stává do jisté míry stvořitelem, neboť tak může aspirovat na stav dokonalosti. Naše mýty mohou být pobloudilé, ale na rozdíl od materialistického „pokroku“ nevedou k zející propasti.
Mytolog katolíkem
Tolkien byl hluboce věřící katolík. A vždy se proto durdil, když slyšel od lidí, že křesťané nemohou věřit mýtům, jak jim věřil on sám. Jeho víra ve vnitřní pravdivost mytologie vycházela z úlohy oběti, jak ji znal z pohanských mýtů. Právě ta úžasná představa umírajícího a znovu ožívajícího božstva na něho tak neuvěřitelně pravdivě působila. Přiznává, že jeho obraznost byla od prvního okamžiku skutečně do hloubi duše zjitřena, když si přečetl příběh o norském bohu Balderovi. A pro něho nebylo tudíž těžké si představit, že podobný zážitek může v člověku způsobit příběh Krista.
Říkal o něm, že je to mýtus, který se skutečně stal. Proto na křesťany působí jako jiné mýty, ale navíc také proto, že věří v jeho pravdivost, že se ten příběh v Palestině skutečně udál! On věřil tomu, že zázraky, které tento muž činil, měly svůj smysl a že jimi mohl svůj život naplnit. Byl podle něho tak božsky obdarován, že mohl svými činy a slovy doopravdy napomoci rozmanité bohatosti božského Stvoření světa. Jeho duše mytologa byla tak prodchnuta touto vírou, že věřil i ve své poslání „vytvořit mytologii pro Anglii“!
V jeho případě to bylo současně logické i odvážné, protože být katolíkem v zemi anglikánské církve muselo být samo o sobě výrazem silné víry. Vždyť on sám každý den začínal cestou na katolickou mši. Pro něho to ovšem mělo ještě jedno vyšší poslání: pro něho byla bohoslužba duchovní reinkarnací jeho matky, která mu zemřela, když mu bylo dvanáct let a celý život na ni vzpomínal. Na druhé straně v jeho katolické víře byl i jakýsi vědecký kalkul, protože on věřil, že myticky orientovaný křesťan nemůže patřit k jinému křesťanskému kultu.
Tolkienův testament
Kolegové v Oxfordu mu vyčítali, že v jeho příbězích chybí náboženský duch, studentům zase vadilo, že v jeho vyprávění je velmi málo žen. Ale on se bránil: „Cožpak ženy mohou hrát významnou úlohu tam, kde se stále o něco bojuje?“ Ústředním příběhem jeho mytologie měla být pověst o smrtelném člověku Berenovi, který miluje elfskou dívku Lúthien. Je to vlastně pouť (jedna z mnoha v jeho díle) dvou milenců do Morgothovy strašné pevnosti, kde chtěli získat silmaril z jeho železné koruny. Jejich čin se zdál být na počátku stejně odsouzený k nezdaru jako známý pokus Froda donést prsten.
Ve skutečnosti byl jeho vztah k ženám ovlivněn tím, že mu jeho matka zemřela ve věku, kdy by ji nejvíc potřeboval, kdy se v mladých mužích začíná probouzet zájem o druhé pohlaví. Smrt matky ho utvrdila v zájmu o jazyky, protože to byla ona, kdo ho neustále povzbuzoval, aby se o ně zajímal. Ale zároveň z něho její smrt udělala pesimistu, který byl přesvědčen, že neexistuje žádné bezpečí v předtuše blížící se ztráty. A ze stejného důvodu nepospíchal s dokončením své stěžejní práce: bál se jejího konce…
Proto i jeho vztah mezi ním a jeho budoucí manželkou vznikal těžce. Navíc ona byla jiné víry, což v jejich době byla dost důležitá okolnost a on si nakonec prosadil, aby se mu v této věci přizpůsobila. Pro něho byly ženy bytostmi, kvůli kterým se mužové bijí! Pověst o Berenovi a Lúthien měl velice rád, a dokonce o nich napsal báseň. A její jméno nechal vytesat na náhrobek své ženy… Nejhorší pro něho bylo, když cítil, že se blíží i jeho konec, že bude muset brzy, jak říkal, „odevzdat svou vlastní hvězdičku“. Tehdy začal závidět bohům, že se mohou znovu narodit…
Knihu ztracených příběhů, kde líčil stvoření vesmíru, zhotovení silmarilů a jejich krádež z blažené věže Valinoru, které se dopustil Morgoth, měl hotovou poměrně brzy. Chybělo pouze ukončení celého mytického cyklu, což mělo být putování Earendelovy hvězdné lodi. Ale zjistil, že nemá vůli tuto mytologii dokončit. A vzpomněl si na slova jednoho svého přítele, který mu řekl: „Víš, proč jsou tvoji mytičtí hrdinové pořád živí? Protože je stále vytváříš. Až je dotvoříš, budou pro tebe stejně mrtví jako atomy, z nichž se skládají naše odumřelá těla.“
Tolkien si nedovedl představit, že by svůj svět dokončil. Jeho milovaný, ale nedokončený opus nakonec vydal syn Christopher v roce 1977 pod názvem Silmarillion.
John Ronald Reuel Tolkien (1892–1973)
Anglický filolog a profesor působící celý život na univerzitě v Oxfordu, známý především jako spisovatel, zakladatel ve své době nového literárního žánru fantasy.
Hlavní díla:
1922 A Middle English vocabulary
1925 Sir Gawain and the green knight
1937 Hobit, česky Odeon 1979
1954–5 Pán prstenů, česky samizdat 1982, Mladá fronta 1990-2
1977 Silmarillion, česky Mladá fronta 1992
1980 Nedokončené příběhy, Mladá fronta 1994