Četl jsem historii studenta Raskolnikova v nevlídném svém pokoji, třesa se zimou a svíjeje se hladem, hoře a prázdnota devatenácti let českého člověka seděly mi v duši, rozpor života, jak jsem jej musil žíti v idiotském jhu gymnasia a honbě po hubených kondicích s plachými touhami po volnosti a slunci v nitru, tížil mě a trápil nevýslovně, byl jsem syt světa, jehož jsem nepoznal, zhnusen životem, jehož jsem neprožil, nemaje sil, protože nebylo nadějí, a nadějí nebylo, protože se neměly kde zachytiti. Jako úhor plný plevele připadala mi duše moje, několik těch klasů – moje verše – klátilo se tam smutně a zoufale, čekajíc s resignací na švih kosy; ta předtucha blízké smrti žila ve mně neobyčejně silně, protože jenom smrt se mi zdála býti přirozenou a jedinou resultandou mého stavu.
Bozi, jak jsem se bičoval! Co jsem vytrpěl při té strašné knize! Dočetl jsem – a najednou bylo ticho. Do duše mi vstoupil jakýsi mrazivý klid, rozvlnění ztrnulo a jako by mi kniha byla sugerovala jednu příšernou věc, která se mi zdála být samozřejmou: cítil jsem, že musím zavraždit člověka. A věděl jsem, že jej musím zabít sekyrou, jako Raskolnikov, a sekeru jsem našel u paní Randové v kuchyni a byla ostrá, panem Randou nedávno nabroušená. A cítil jsem dále, že mojí obětí musí být stařena nějaká, a její rysy budou se podobati těm staré lichvářky z románu… Našel jsem ji. Jednou v poledne chodil jsem po Staroměstském náměstí. V podloubí před týnským chrámem byl krám, prodávali tam talíře, hrnky, mísy, a v něm jsem zahlédl majitelku, starou, ošklivou ženu. Lidská veš, Osud tomu chce… Šel jsem několikrát okolo, nahlížeje do krámu. Nikdo tam nevešel, stařena seděla v hloubi jeho, majíc kolena vyvýšená, zahřívala patrně nohy žhavým uhlím. Zdála se dřímati. Byl jsem spokojen, kráčel jsem domů, sedl a chladně rozvažoval. Tu mi napadlo, že nutno znát, je-li u dveří krámu zvonek. Šel jsem nazpět. Vešel jsem do krámu, zvonek mi zadrnčel nad hlavou. Stařena podívala se na mě a zdálo se mi, že tuší, co nesu v duši. Připadal mi tak ostrým a zpytavým její pohled. Žádal jsem šálek na čaj, vybíral dlouho a díval se stále na starou ženu. Ano, je to ona, říkal jsem si. Koupil jsem šálek konečně, vyšel ven, zastavil jsem se před krámem. Stařena mě pozorovala… za chvíli otevřela dveře, postavila se na práh, jako maně se rozhlédla a potom utkvěla pohledem na mně.
Odešel jsem jaksi zahanben. Připadalo mi, že ta žena tuší ve mně – zloděje, obyčejného krejcarového zloděje. Má sugesce dostala první ránu, březnové zlaté slunce a druhého dne košík od matky, kde bylo prádlo, bochník chleba a stránka poctivého drahého jejího švabachu, dokonaly ostatní. Byl jsem vyhojen z halucinací, ale silný dojem knihy zůstal. Byl jsem pokořen, zdeprimován a stlačen tam, kde žili lidé druzí. Začal jsem je posuzovati ne dle vad a chyb jejich, ale dle svých vlastních. Cítě se součástkou celku, soudil jsem ze součástky na celek.
Připočetli Dostojevskému tu zásluhu, že Zločinem a trestem varuje před vraždou. Ne, pánové, stokrát ne. Takovým pedagogem z obecné školy Dostojevský není. Já jej poznal jinak…
(J. S. Machar: Konfese literáta)
Přední český publicista, kritik, básník J. S. Machar patřil k zástupům zasažených, jimž dílo velikána ruské literatury Fjodora Michajloviče Dostojevského vlezlo pod kůži a už se jich nepustilo. Je to znát kupříkladu na Macharově Magdaleně, románu v nerýmovaném trochejském verši o nevydařené záchraně prostitutky, jejímž částečným předobrazem se stala dcera alkoholika ze Zločinu a trestu, donucená vydělávat peníze pro rodinu prostitucí. V 19. století měly převratné psychologické prózy moskevského rodáka zřejmý vliv na dramata Ladislava Stroupežnického, bratří Mrštíků (Vilém Mrštík překládal jeho Uražené a ponížené) či Gabriely Preissové. Ve století dvacátém se podepsaly třeba na podobě románové prvotiny Vladislava Vančury Pekař Jan Marhoul. K českým čtenářům se přitom Dostojevského knihy dostaly poměrně pozdě, na rozdíl od prací jeho současníků Turgeněva a Tolstého, s nimiž si dokonce někteří z významných Čechů dopisovali.
Ve své domovině byl Fjodor Michajlovič populární už od roku 1846, kdy vyšel jeho román v dopisech Chudí lidé. U nás se o této práci dozvěděla veřejnost až o rok později ze zprávy v Havlíčkově České včele. A pak zase dlouho nic, až na nahodilé zmínky v korespondenci malé hrstky znalců. Ani když v revolučním roce 1866 spatřil světlo světa pilíř ruského realismu, román Zločin a trest, s rakouským soustátím to nehlo. První český překlad z Dojstojevského se objevil roku 1862 v Rodinné kronice (povídka Polzunkov), další teprve rok po spisovatelově smrti (Nětočka Nězvanovová, 1882, přeložil Hynek Mejsnar). Od dubna 1883 vycházel Zločin a trest na pokračování v Národních listech v překladu Josefa Penížka, pohříchu notně vyrubaném vlastníkem deníku Juliem Grégrem (údajně proto, že filozofické a právní pasáže knihy by nikoho nezajímaly). Škoda, že se Češi s ruským klasikem neseznámili aspoň o patnáct let dříve, ještě za jeho života. Kdyby se tak stalo, jistě by si nenechali ujít Dostojevského příjezd do Prahy v létě roku 1969. Osud však zařídil, že tento gigant prolétl naším hlavním městem zcela bez povšimnutí, ani pes tu po něm neštěkl.
Poprvé se vydal do střední a západní Evropy v červnu 1862. Tehdy navštívil Kolín nad Rýnem, Berlín, Drážďany, Wiesbaden, přes Belgii doputoval do Francie, odtud zamířil do Londýna a pak se přes Švýcarsko odebral do Itálie (Turín, Livorno, Florencie). Podruhé byl na západě Evropy v době od srpna do října 1863. V Paříži se propadl do „nemocného“ vztahu s panovačnou milenkou Polinou, zatímco jeho právoplatná manželka Marie umírala na tuberkulózu. Do roka zemřela – a v únoru 1867 se Dostojevskij oženil znovu. Vzal si svou sekretářku Annu a v dubnu s ní vyrazil na líbánky do Německa. V Baden-Badenu počali první dítě, dceru Sofii. Ta se narodila v Ženevě v březnu 1868 a za tři měsíce zemřela na zápal plic. Zoufalý pár odjel do Švýcarska a pak přes italský Milán do Florencie, kde spisovatel v lednu 1869 dokončil další veledílo, román Idiot. V září se mu v Drážďanech narodila druhá dcera Ljubov, v listopadu začal psát Běsy. A právě mezi Idiota a Běsy se vtěsnalo jeho kratičké pražské intermezzo.
V publikaci Dostojevskij, jak jej líčí jeho dcera, vydané roku 1920 nakladatelem Stanislavem Minaříkem v překladu Jana Sajíce, se Ljubov Dostojevská zmiňuje o otcově pražském pobytu snad až příliš stručně:
K jaru se cítila má matka těhotnou po druhé. Můj otec byl velmi šťasten, když zvěděl tuto zprávu; narození malé Sofji zostřilo jen touhu býti otcem. Poněvadž florencké podnebí se hodilo mé matce, měli moji rodiče zprvu nápad ztráviti ještě jeden rok v Italii. Než změnili přece své mínění tou měrou, jak se blížil porod mé matky. Jisto je, že hotely a zařízené byty ve Florencii neznaly ještě tehdy těch mnohojazyčných služebných, kteří mluví stejně špatně všemi jazyky. V té době se skromní služebníci florenčtí spokojovali tím, že mluvili dobře italsky. Má matka se naučila brzy brebentiti tímto jazykem a sloužila za tlumočnici mému otci, jenž, jak byl zaměstnán svým románem, nemohl konati studia italštiny. Nyní, když měla ulehnouti, nebezpečně snad onemocněti, tázala se má matka, jak se její choť vyplete uprostřed italských služebných a ošetřovatelů. Můj otec se na to ptal také; řekl své ženě, že by raději trávil zimu v zemi, jejíž jazyk by znal. V té době se začal Dostojevskij zajímati o slovanskou otázku, která jej později zcela zaujala; navrhl mé matce, aby odjeli žíti do Prahy, kde chtěl studovati Čechy. Moji rodiče opustili Florencii koncem léta. Aby se má matka neunavila, cestovali v neurčitých dnech, zastavujíce se v Benátkách, Terstu, ve Vídni. Velké zklamání, očekávalo mé rodiče v Praze; toto město nemělo zařízených bytů. Dostojevskij se chtěl vrátiti do Vídně, doufaje, že tam najde nějaké české společnosti, literární nebo jiné; než Vídeň se nelíbila mé matce. Navrhla svému choti, aby odjeli usídliti se do Drážďan, na něž si zachovala zářící vzpomínku. Můj otec souhlasil; on si také vzpomínal s rozkoší na jejich první pobyt v Sasku.
A to je vše: město nemělo zařízených bytů. František Kautman v publikaci Boje o Dostojevského z roku 1966 varuje, aby se fakt, že spisovatele zajímala „slovanská otázka“, nepřeceňoval. Na Fjodora Michajloviče sice zcela jistě zapůsobil slovanský sjezd, pořádaný v Moskvě roku 1867 za hojné účasti Čechů v čele s jejich politickými vůdci Palackým a Riegrem. Přece jen se však literát vzdal svého setrvání v Praze nějak moc snadno.
Pobyt zde mu doporučoval ruský básník a dramatik Apollon Nikolajevič Majkov, jenž byl s českými vlastenci v čilém styku. V dopise z konce května 1867 ho ponouká: „A víte co? Zajeďte do Prahy. Ptali se tu na vás mnozí Slované.“ Totéž mu vzkazuje 20. září: „Psal jsem vám nějak o tom, jestli nezajedete do Prahy? Zajeďte tam, jděte přímo do redakce Národních listů (noviny) a budete spokojen, a vůbec to bude zajímavé. Představte si! Českou korunu vítají hymnou Bože, chraň cara! Ó bože, hle, revoluční hymna!“
Pro přesnost dodejme, že s prvním Čechem se Fjodor setkal v roce 1834, kdy s bratrem Michailem začal v Moskvě navštěvovat šlechtický penzionát Leontije (původně Leopolda) Ivanoviče Čermáka. Tento světoobčan českého původu se narodil ve Vídni a jak uvádí Jaroslav Mandát ve studii Dostojevskij a naše země, „do Ruska ho zavála vichřice napoleonských válek“. Do Prahy se snad Dostojevskij chystal ihned po sňatku s druhou chotí Annou Grigorjevnou. „Tam se mohl můj muž seznámit s vynikajícími politickými činiteli a jejich prostřednictvím vejít v tamní literární a umělecké kroužky,“ dosvědčuje Anna ve svých vzpomínkách. Na rozdíl od dcery Ljubov tvrdí matka, že to ona přiměla nepraktického otce, aby změnil podnebí. „Fjodor Michajlovič schválil mou myšlenku,“ píše, „neboť často litoval, že se nezúčastnil slovanského sjezdu r. 1867; sympatizuje se začínajícím se v Rusku sblížením se Slovany, muž je chtěl blíže poznat. Proto jsme se definitivně rozhodli jet do Prahy a zůstat tam celou zimu.“
Manželé vyrazili v létě, a tak je věru škoda, že zde nezůstali až do Vánoc, nebo i déle. Následující pasáž z Anniných memoárů se vcelku shoduje s tím, co o cestě do Prahy vypověděla Ljubov Dostojevská.
Zde nás očekávalo velké zklamání. Ukázalo se, že v té době existovaly zařízené pokoje jen pro jednotlivce a vůbec nebylo zařízených pokojů pro rodiny, tj. klidnějších a pohodlnějších. Abychom zůstali v Praze, museli bychom najmout byt, platit na půl roku dopředu a opatřit si navíc nábytek a vše nutné pro domácnost. Na to nestačily naše prostředky, a po třídenním hledání jsme byli nuceni k naší velké lítosti opustit „zlatou“ Prahu, která se nám za ty tři dny velice zalíbila. Tak byly zmařeny naděje mého muže, že naváže styky s činiteli slovanského světa. Nezbylo nám nic jiného než se usadit v Drážďanech, jejichž životní podmínky jsme znali. A tak jsme na počátku srpna přijeli do Drážďan a najali tři zařízené pokoje…
Takže tři dny. Podle slavisty Jana Hanuše Máchala, autora stati Dostojevskij a slovanská idea z roku 1931, šlo nejspíše o dobu mezi prvním a třetím srpnem 1869. Jako důkaz uvádí Máchal dopis A. N. Majkovovi ze 14. srpna 1869, v němž Dostojevskij svému příteli zvěstuje, že je v Drážďanech teprve deset dní. Z Annina líčení vyplývá, že předchozí dny strávila rodina v pražské kotlině. „Zdá se, že pobyt Dostojevského v Praze nevzbudil ve veřejnosti zvláštní pozornost,“ myslí si Máchal. Nenašel o něm zmínku ani v dobových novinách, ani v pražském policejním archivu. A přitom by bývalý utopický socialista, odsouzený k trestu smrti a osvobozený, jen aby strávil deset let na Sibiři, určitě stál tajným špiclům za sledování.
Máchalovo střízlivé uvažování stojí v přímém kontrastu k článku Dostojevskij v Praze, jenž vyšel 8. června 1930 v Národních listech a jehož autorem byl Dmitrij Nikolajevič Vergun – haličský rusofil, vydavatel vídeňského „všeslovanského“ časopisu Slavjanskij věk a později generální tajemník Všeslovanského výkonného výboru. Vergun se roku 1901 v Rusku, kam byl pozván „k přednáškám o rakousko-uherských Slovanech“, setkal s Dojstojevského vdovou Annou i dcerou Ljubov. Dámy mu vyprávěly o návštěvě Prahy a zmínily řadu pozoruhodných detailů; problém je v tom, že si je nelze nijak ověřit, a některé údaje jsou zjevně nepřesné. Například situování pražské epizody do poloviny července 1869 a určení délky jejího trvání na čtyři až pět dnů. Zajímavé je, že Dostojevští měli bydlet na Nikolajce, v místě na pražském Smíchově, kde dodnes stojí honosná usedlost ze 17. století. Prý se jim líbilo její rusky znějící jméno (nevěděli, že se nazývá podle schwarzenberském radovi a zemském advokátovi JUDr. Antonínu Františkovi Nikolaiovi). Zřejmě však měli přespávat v některém z okolních domů, ne přímo ve vile. Tak či tak zůstalo pouze u nocování v hotelu Modrá hvězda (Blauer Stern) na Příkopech.
Dostojevskij chtěl údajně v „stověžaté matičce“ napsat román ze slovanského života. Těžko se dozvíme, co z článku v Národních listech lze brát vážně a co je jen šálení mysli zastřené mlhou uplynulého času. Na každý pád ho musíme brát v úvahu, i kdyby z něj byla pravdivá jen malá část. Vergun napsal:
V Petrohradě konala se přednáška v místnostech Slovanského dobročinného spolku; mluvě o vzniku ruských kroužků mezi západními Slovany, zmínil jsem se také o vlivu, který měl Dostojevskij na západní slovanskou mládež. Ukázal jsem na četné překlady z Dostojevského v Ottově Ruské knihovně, na vzorné překlady I. Velikanoviće do srbochorvatšiny a do jiných slovanských jazyků, a zdůraznil jsem význam kruhu badatelů o Dostojevském, který r. 1895 při vídeň. univ. založil prof. Milner. Po přednášce přišla ke mně starší dáma s dcerou, jež mně prof. Palmov představil jako paní Annu Grigorijevnu a slečnu Ljubov Fedorovnu Dostojevské.
Paní Dostojevská zajímala se hlavně o vídeňskou společnost, o popularitu svého muže, a tázala se také po úspěchu německé knihy, kterou o Dostojevském napsala její přítelkyně pí. Nina Hofmannová. Já jsem se zase vyptával na jejich styky se západními Slovany, a tu jsem se dověděl podrobnost, která pro české obecenstvo nebude bez zajímavosti. Paní Dostojevská sdělila mně totiž, že její manžel hned po svém sňatku s ní roku 1867 měl úmysl stráviti „medový měsíc“ v Praze. Odjezd z Petrohradu byl urychlen nátlakem věřitelů jeho zastaveného časopisu Vremja, který hned po polském povstání byl censurou potlačen pro slovanofilskou stať o poměru Ruska k Polákům. F. M. Dostojevskij převzal dluhy svého bratra, redaktora Vremene, a oženiv se po druhé, povzbuzen dále úspěchem románu Zločin a trest a příkladem spisovatele Turgeněva, žijícího za hranicemi, vystěhoval se po smlouvě s Katkovem, že napíše každoročně jeden román pro jeho Ruský věstník.
V té době, s počátku r. 1867, konaly se přípravy k slovanskému sjezdu v Moskvě. Dostojevskij byl tam před Velikonocemi a věděl, že se očekává veliká deputace nejen jižních, nýbrž i západních Slovanů. Střediskem agitace pro tento zájezd, přejmenovaný Němci Poutí na Rus, byla Praha. I rozhodl se Dostojevskij seznámiti se z vlastního názoru s tímto slovanským ovzduším, a ještě před Velikonocemi vydali se na cestu. „Avšak už ve Vilně,“ vypravovala mně pí Dostojevská, „musili jsme udělati na samé Velikonoce neočekávanou přestávku. Způsobil ji těžký záchvat epilepsie, který Fedora Michajloviče přepadl. Proto rozhodli jsme se dojeti za hranice co možná nejdříve, a tak necestovali jsme přes Varšavu do Prahy, nýbrž volili jsme kratší cestu na Berlín. Do Prahy dostali jsme se až o dva roky později, r. 1869, oklikou přes Italii a Švýcarsko na zpáteční cestě do Drážďan. Fedor Michajlovič po druhé chtěl se seznámiti se slov. pracovníky a s účastníky moskevského Slovanského sjezdu. Když jsme z Benátek a z Terstu přijeli do Vídně, očekával nás tam jeden z účastníků sjezdu, haličský Rus J. N. Lifčak, který vydával ve Vídni ruský časopis Slavjanskaja zarja. Podjal se úkolu býti nám ciceronem i v Praze, kamž jsme přijeli v polovici července r. 1869. Letní krása Prahy podmanila si úplně Fedora Michajloviče, takže poprosil Lifčaka, aby mu nalezl někde za řekou, na Malé Straně nebo na Smíchově, skromnou vilu o 3–4 pokojích. Tam chtěl dále pracovati na započatém románu Atheista, který byl sice spálen, ale jehož část byla pojata do románu Běsové. Lifčak ubytoval nás v hostinci Modrá hvězda, odkud prý r. 1848 otec ruského nihilismu Bakunin řídil slovanské povstání. Fedor Michajlovič viděl Bakunina před dvěma lety v Ženěvě a zajímal se o jeho osobnost; proto ho vypravování Lifčakovo velmi zajímalo.
S Lifčakem vykonal Fedor Michajlovič návštěvu u Palackého a Riegra, kteří však tou dobou meškali již na venkově. Dostojevskij tím nadšen nebyl a vyjádřil se k Lifčakovi takto: ,My Rusové musíme se seznamovati se Slovany, ale nadbíhat jim není třeba.‘ Což opakoval potom i ve svém dopisu A. N. Majkovu. Lifčak ukázal nám všechny památnosti Prahy. Fedor Michajlovič byl překvapen bohatstvím gotiky a baroku. Gotiku, ani tu jagellonskou, neměl však rád. Připomínala mu spáry dravců a zdála se mu sepjatou spíše s povahou německou než slovanskou, která dává přednost okrouhlosti. Proto se mu nejvíce líbily starodávné kostelíky – rotundy, které Lifčak nazýval husitskými kaplemi. Na Hradčanech byl nadšen více románským chrámem s hrobkou sv. Ludmily než gotickým dómem, který po kolínském, milánském a vídeňském chrámu mu neimponoval.“
Zato se mu líbila Zlatá ulička alchymistů, kterou navštívil dvakráte a o níž se potom zmínil ve svém největším románě. Lifčak seznámil Fedora Michajloviče také s některými českými redaktory a spisovateli. „Nevzpomínám si již na jména,“ pravila Anna Grigorijevna, „ale pamatuji se, že při jedné večeři vedla se živá debata o tom, jak se mají chovati západní Slované k Římu.“ Byla to myšlenka, k níž se Dostojevskij ve svých románech často vracel, zvláště v Deníku spisovatele. Mnoho se mluvilo též o jubileu slovanských apoštolů Cyrila a Methoděje a o papežské bulle, která tehdy svátek slovanských apoštolů schválně přenesla v předvečer Husova dne, aby zamezila Husův kult v českém národě.
Hlavními fedrovateli slovanské myšlenky v Praze byli jeden advokát s německým jménem (snad Brauner) a druhý žurnalista s jménem ruským (snad Sladkovský). – Byl ještě jeden nadšený Slovan s napoleonskou bradkou, který seznámil Fedora Michajloviče s hnutím sokolským. (Snad Tyrš nebo Mánes.) Mánes se zúčastnil pouti Čechů na Rus a ruskou červenou „rubašku“ zavedl do sokolství. Možná, že to byl i Tyrš, který, pravda, na Rus nejel, ale stal se pražským dopisovatelem slovanofilského čas. Dilarova-Platonova Sovremennyja izvestija.
„Lifčak vyhledal nám byt na Smíchově, na pahorku, který se kdysi nazýval Nikolajka. To jméno jsem si dobře zapamatovala. Náš ciceron nám vysvětlil, že to bylo místo, kde se scházela jakási sekta čes. adamitů, podobných ruským chlystům. Národ nazýval je Nikolajky, snad po kultu sv. Nikolaje. Byli jsme tam v některých domech, ale žádali po nás nájemné na celý rok napřed. Když jsme nájem usmlouvali na půl roku, musili jsme si sami opatřiti nábytek a nádobí. Očekávala jsem tehdy Lubočku, a proto jsem se bála.
Také mému choti nezamlouvala se tato kombinace, poněvadž byl tehdy ve finanční tísni. Poprosili jsme proto Lifčaka, aby nám vyhledal zařízené pokoje, někde v ústraní – avšak nenašli jsme nic vhodného. Večery trávili jsme ve společnosti českých slovanofilů, kteří vypravovali, jak rakouská policie hlídala Čechy, kteří se zúčastnili Slovanského sjezdu v Moskvě. Tyto rozhovory učinily na Fedora Michajloviče nepříznivý dojem, poněvadž jako sibiřský trestanec byl pod stálým dohledem ruské policie. Ve svých snech pral se tehdy každou noc s „Austrijáky“. Proto si vzpomněl na Drážďany, kde se mu snadno pracovalo na románu Iljov[1], a tak jsme se za několik (4 či 5) dní rozhodli odcestovati tam.“ Takto byla po druhé zklamána snaha Dostojevského usaditi se v „zlaté“ Praze a napsati román ze slovanského života.
[1] Myšlen Idiot. (Pozn. aut.)