Louis Armstrong znamenal pro hudbu tolik co Picasso pro malířství či James Joyce pro literaturu. Byl inovátorem, který přetvořil podobu svého žánru, nekonečně vynalézavým hledačem, jehož originální umělecký výraz významně spoluutvářel hudební kulturu 20. století. Jeho zarputilé odhodlání bavit své publikum a masová popularita, jíž nakonec dosáhl, zastínily v očích mnohých skutečný význam jeho uměleckého přínosu a proto možná řada intelektuálů či mladších kolegů z branže zcela nespravedlivě shlížela na jeho produkci po roce 1929 s pohrdáním a posměšně jej označovala za klaunujícího ,strejčka Toma‘. Vyplývá to z nové biografi e s názvem Pops: A Life of Louis Armstrong (Houghton Miffl in, 2009, 475 s., 30 USD), kterou napsal kulturní historik Terry Teachout. Sám též muzikant, s hlubokým uznáním rozebírá Armstrongův umělecký význam a celý jeho život a dílo zasazuje do širšího kontextu formativních událostí afro-americké historie 20. století. Od migrace černochů na sever až po Harlemskou renesanci. Podrobně zkoumá jeho zkušenosti z turné po tehdy ještě segregovaném Jihu, uznání, jež se Satchmovi dostalo ve 30. a 40. letech v Evropě, až po jeho fi nální ,dobytí‘ mainstreamové hudební Ameriky v letech padesátých. Knih o Armstrongovi vzniklo mnoho, ale Teachout je první, kdo získal přístup k privátním 650 magnetofonovým páskům, na které Armstrong po koncertech léta nahrával své dojmy, zážitky a konverzace s přáteli. Tento unikátní materiál, spolu se stovkami na stroji psaných dalších jeho vzpomínek a zápisků, které Teachout prostudoval a v knize použil, dokazuje, jak bystrým, citlivým a vnímavým pozorovatelem Louis Armstrong byl. A to nejenom jako muzikant. Navíc se z první ruky dozvídáme podrobnosti o Satchmově zatčení za držení marihuany (1930), nechtěném zapletení se s chicagskými gangstery či komplikovaném milostném životě. Armstrong byl též vůbec první, kdo ve 20. letech osvobodil zpívanou američtinu z lexikálních pout slovníku standardní mluvy a interpoloval do ní živou, vyvíjející se řeč člověka z ulice. Což mělo následně přesah do literatury, na Broadway či do médií. V pozdějších letech dokonce vytvářel výtvarné koláže, jež snesou srovnání s Romare Beardenem. Mezi jeho velké obdivovatele patřili Johnny Cash, Jackson Pollock i Orson Welles. Pro svoji impulzivnost se zase dostal do osobní roztržky se samotným prezidentem Eisenhowerem. Možná největší poklonu vůbec mu překvapivě složil Miles Davis, tedy právě jeden z protagonistů stylů bop a cool, které Armstrong upřímně nesnášel, když někde napsal, že „na trubku nemůžete zahrát nic, co by nepocházelo už od Armstronga.“
